Rodokmen>>>1. kapitola, 1. část

25. listopadu 2012 v 22:36 | Berry* |  Rodokmen

Konečně jsem napsala první kapitolu a na mne má neuvěřitelná rozsah slov a to 3 531, což je opravdu super a s tím, že má šest wordových stran jsem sestře vytřela zrak! A omlouvám se, že je rozdělená na dvě části, ale blog má pitomně malý rozsah znaků!!

1. kapitola



Seattle, současnost

Anna

"Jsem Axie," pravila dívčina kolem patnácti, co se ke mně náhodou přidala v New Yorkeru.
"Jasně super," nejraději bych jí odpověděla: "Radši běž za maminkou a přestaň lézt za mnou! Jsem lovkyně příšerných zrůd a ty jen malá holka tak padej!" ale neudělala jsem to. Proč? Akorát bych se tím prozradila a to rozhodně nepotřebuju.
"A jak se jmenuješ ty?" naléhala.
"Anna,"
"Hm. Zajímavý," měla sto chutí jí něco říct, ale nemohla jsem. Navíc se jí stejně budu muset zbavit, pokud nebude chtít posloužit jako vábnička na bandu těch zatracených upírů, co se tu potulují. Upírů žije na světě hodně, stejně tak vlkodlaků, tyhle dvě rasy jsou asi nejrozšířenější a hlavně v dnešní době. Tyhle zabít je tak jednoduché, ale horší jsou ti méně početní jako vzývači a víly. Nejmíň je víl, ty jsme skoro vyvraždily. Skoro. Největším oříškem bývají vzývači. Ti jsou totiž nejmocnější. "Anno, posloucháš mě?" zeptala se nahlas Axie.
"Um. Trochu," přiznala jsem barvu.
"Říkala jsem, že bychom mohly zajít do Orsay ne?" Neměla jsem v plánu nakupovat, byla jsem na lovu upírů! Na lovu upírů! Haló! Já musela mlčet, nic z toho jsem říct nemohla.
"Jo to bychom mohly," odsouhlasila jsem jí to.
"Supéér! Tak jdeme, potřebuju si koupit nové džíny a sáčko a tobě Anno taky něco pěkného najdu!" zaradovala se Axie a zahákla se do mne loktem. Musela jsem, usmát nad tím, jak je tahle malá holka drzá, chovala se jako já akorát trochu jiným způsobem. Takže se mi Axie začala zamlouvat.
"No musím říct, že by se mi šikla nová košile," zasnila jsem se do představy, že bych si konečně po půl roce koupila něco nového.
"Tak hurá!" Vydaly jsme se k Orsay. Axie mi každou minutou přestávala míň a míň vadit. Přeci jen to byla pohodová holka, co ke mně sice přilepila, ale chová se docela v pohodě. A vlastně díky ní taky víc splynu s davem a budu moci lépe sledovat ty upíry, i když pochybuju, že je najdu zrovna v Orsay.
V tom se Axie zarazila. "Ehm… Anno, nevadilo by ti, kdybychom se napřed trochu prošly? Došlo mi, že si musím vybrat peníze,"
"Mně to nevadí, ale to nemůžeš platit kartou?"
"Ne, rodiče mi zakázali platby s kartou můžu jenom vybírat. Prý tak méně utratím," pokrčila jsem rameny a vymanila se z jejího sevření.
"Jasně, neva a můžeme se za půl hodiny před Orsay? Já si potřebuju ještě něco zařídit,"
"To mi vyhovuje, tak zatím Anno!"
"Ahoj," a byla pryč.
Rozhlédla jsem se kolem, prozatím se upírům povedlo utéct, prozatím. Netušila jsem, kam se vypařili, ale rozhodně to nevěstilo nic dobrého, spíš velké problémy a další 'nevysvětlitelnou vraždu' kde pachatel zabíjel podivným nástrojem nejspíš motyčkou. Pousmála jsem se nad tím.
Napadlo mne hned několik míst, kam by se tady dalo jít, i přesto jich bylo strašně málo což mi z větší části vyhovovalo. S nadějí jsem si to rázovala do podzemních garáží, tam byl výskyt upírů dosti hojný. Samo sebou tam mohla mít schůzku celá upíří parta, to by mi chybělo ke štěstí, rvát se s osmi a více upíry. Ty, které jsem tu zahlédla byli pouze dva, muž a žena. Věkově mi přišli asi tak kolem třiceti, čtyřiceti. A hlavně bylo jasné, že jsou na lovu.
Co když už někoho zabili? Ne to je hloupost, nemám je na očích sotva patnáct minut za tuhle dobu by toho moc nestihli. Leda, že by jich doopravdy bylo víc, než jsem čekala. Cítila jsem se otřesená, že jsem si kvůli nějaké malé holce nechala mezi prsty proklouznout upíry.
Donutila jsem se myslet na něco jiného, na to jak je s radostí zabiju.
Nastražila jsem všechny své smysly a přemítala. Pevně jsem sevřela oči, hlavou mi prolétlo mihnutí světla s rychlostí blesku. Byli v podzemních garážích přesně, jak jsem čekala.
S radostí jsem se tam rozběhla. Mohlo by to být víc než matoucí, ale podzemí je pro upíry neuvěřitelně lákající. Skoro vždy se tam před útoky z naší strany - posluhovaček - skrývají a to i přesto, že víme jejich přesnou polohu, nehodlají se nikam stěhovat.
Byla jsem na sebe neskutečně pyšná.
Teprve až ve výtahu mi došla drastická chyba, která se neodpouští, ne v mém světě. Jdu vstříc upírům bez jakékoliv zbraně, jen se svým odhodláním. Jak počestné.
Stála jsem jako solný sloup a bezděky hleděla do hladké kovové stěny výtahu, v níž se odrážel můj odraz. Vypadala jsem dostatečně vyjukaně na to, aby na mne ostatní lidé, co tu byli se mnou koukali tak nevěřícně a upřeně? Mohlo to být také tím, že mi dostatečně nevěřili, že ve mně viděli nějakou hrozbu, kterou jsem ovšem také byla, což jejich výrazy opodstatňuje.
Nejpodivněji na mne hleděla žena s děckem držící se jí jako klíště kolem krku. V jejích očích se zračil strach a ústa měla stažená do přímky. Blonďaté vlasy měla stažené do nedbalého uzlu, bílé tílko působilo obnošeným dojmem a stejně tak šedivé tříčtvrteční kalhoty. Dítě se na mě otočilo obličej v tváři mělo ještě vystrašenější výraz než žena. Podívala jsem se na něj trochu pozorněji, byla to holčička s hnědými vlasy k ramenům a obličejem, jako měla žena, nejspíš to byla matka s dcerou. Holčička si mě pozorně prohlédla, hned na to si schovala obličej do ženina ramene. Její oblečení nebylo o nic lepší než oblečení její matky. Vypadalo stejně použitě a vytahaně, dalším podivným detailem bylo to, že dívenka nemá boty. I když v tomhle vedru to je asi normální, pokud ještě neumí chodit a matka ji nosí. Nejdivnější na tom bylo jejich zděšení z mé přítomnosti. Ještě jednou jsem se na ně pozorně zadívala, nevypadaly nijak podezřele. Žena se mi podívala do očí, pohled jsem jí oplatila.
Něco mi unikalo, ale co? Stále jsem po ženě a holčičce po očku pokukovala.
Když se výtah konečně zastavil a my mohli vystoupit, nechala jsem všechny jít a sama šla až jako poslední. V temném prostoru podzemních garáží zářilo ženino tílko, spěchala do nejtemnějšího koutu. Naklonila jsem hlavu do strany a kousala se do rtu.
Tvářila se vyděšeně, ta holka ze mne taky měla strach. Obě vypadaly zdrchaně a posmutněle. Všechno mi nahrávalo do karet, jenže mé smysly stále nemohly přijít na to o, co jde.
Blik! Luskla jsem prsty, jednoduché a prosté vysvětlení: jsou to upírky. Proto ze mne měly takový strach, byla jsem lovec upírů a ony byly mou kořistí.
Nenápadně jsem je začala sledovat. Tichá jako myška jsem se za nimi plížila ve stínech. V duchu jsem se těšila z představy, že narazím na větší partu a budu někoho moct zabít. Tenhle upíří plevel totiž musel pryč a stejně tak všechny ty ostatní obludky. Myšlenkami jsem zabloudila k té 'upíří mánii' co se rozmohla po světě. Všude totiž upíry jako hodné kluky a holky, co nikdy nikoho pořádně nezabijí a když už je to jejich 'zlá minulost'. Už jsem chápala, proč mi to matka zakázala číst, jsou totiž věci, které by mohli splést i mne.
Žena s dívenkou se ztratily ve stínech, nechala jsem se vést zdí a předtuchou. Tady už skoro nikdo neparkoval, bylo to pro ty líné zadky už moc daleko, ideální místo pro slezinu upírů.
Uslyšela jsem vzdálený šepot.
Jsou blízko, prolétlo mi hlavou. Cítila jsem, jak mi do těla proudí adrenalin, jak se mé lovecké smysly rychle probouzejí k životu. Řádně jsem se zadívala před sebe do prázdné tmy, sotva patnáct metrů ode mne se mihotalo něco načervenalého.
Oheň. Upíři si zapálí oheň, chytré. Ale proč ne, že ano? Vypadal, že není nijak velký spíše jen takový malý, aby se neřeklo. Dobrá, problém se zbraní - vyřešen. Připadala jsem si jako sluníčko, veselé a hřejivé při tom mocné a vražedné. Nádherná představa.
Popošla jsem ještě o několik metrů, dokud jsem neviděla minimálně obrysy postav. V kroužku jich tam sedělo hned několik, spolu s nimi tam byla i žena s dívenkou. Všechno mi nahrávalo do karet, oheň, moment překvapením prostě všechno, ale musela jsem počkat ještě chvíli. Ještě malou chvíli.
Udělala jsem pár malých krůčků směrem kupředu. S trhnutím jsem se zastavila. V rohu za upíry leželo několik těl. Jejich večeře, dalo se předpokládat, že jsou mrtví. Zamrazilo mne z toho. Podívala jsem se směrem k bandě upírů.
Teď nebo nikdy, s touto myšlenkou jsem mezi ně vpadla. Měla jsem asi tak pět vteřin na to využít momentu překvapení.
První věc, co jsem popadla do ruky, jako zbraň byl hořící klacek. Lehce mne popálil, ale jako zbraň byl šikovný, ohnala jsem se jím po nejbližším upírovi a díky tomu jak byl malý, se mi povedlo mu zapálit vlasy. Bolestně skučel a pokoušel se oheň uhasit, jenže čím víc se mlátil do hlavy, tím víc ho oheň začal stravovat. Můj moment překvapení pominul a upíři se začali cpát mým směrem. Jejich hladové výrazy jasně zračili nespokojenost s mou přítomností, svou jedinou zbraň se mrskla po vysokém černovlasém muži.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 knihofil18 knihofil18 | Web | 26. listopadu 2012 v 21:10 | Reagovat

Dokonalé opisy! :O Ihneď sa vrhám na druhú časť a tam ti vypíčim všetky dojmy. :)

2 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | 7. prosince 2012 v 15:03 | Reagovat

Hustý. Moc si mi to líbí. Jdu pokračovat 2 částí... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|