Rodokmen>>>1. kapitola, 2. část

25. listopadu 2012 v 22:37 | Berry* |  Rodokmen
Druhá část kapitoly, kterou jsem kvůli blogu musela rozdělit

1. kapitola



"Ách, svačina za námi přišla sama," ucedila upírka stojící vzadu. Hnalo se jich na mne minimálně šest, jenom žena s holčičkou zalezla do rohu k hromádce těl. Dívenku pevně objala a přitiskla si ji k sobě. Bylo mi jich líto, bohužel buď skončí můj život, nebo jejich, jinak to nejde.
"Nikdy," odsekla jsem. Několik z nich se pohrdavě usmálo. Udělala jsem krok vpřed, stála jsem před hořícím ohněm, oni byli za ním. Ve vteřině jsem vykopla do pečlivě naskládaného dříví, které stravoval mocný oheň. Klacky se rozlétli na upíry, ti se před nimi bezradně pokusili skrýt, bezúspěšně. Dvěma začalo hořet oblečení, marně se jej pokoušeli uhasit, oheň je stravoval stejně rychle jako suchý papír. Žena s holčičkou se ještě více krčily v rohu, byly vyděšenější než před momentem. Upírka, co mne označila za svačinu, vyvázla bez úhony a své druhy nechala vystavené pohlcujícímu ohni, její oči rudě žhnuly.
Hlasně oddechovala, tvář se stáhla do nahněvané grimasy. Vypadala uvězněná ve své vzteklé agónii. Ovšem teď už jsem byla beze zbraně. Zřejmě si toho také všimla a ohrnula horní ret, tím mi ukázala své špičáky, které by mne jednoduše zbavili života. Ucouvla jsem a narazila do betonové zdi. Nechápala jsem, jak si nikdo nemůže všimnout té hořící hranice z upírů, jak to, že nikdo neslyšel jejich bolestné kvílení, jak je to možné? Upírka mě děsila, chtěla mne zabít, ať už věděla kdo jsem nebo ne. Prostě jen chtěla mou smrt, protože jsem narušila jejich soukromí a polovina jich shořela mou vinou, to už je docela velký důvod k tomu chtít někoho zabít, že?
Byla jsem proti ní bezmocná a ona to moc dobře věděla až moc.
"Říkala jsem svačina," konstatovala. Někdo začal přerývavě vzlykat a bědovat, ohlédla jsem se tím směrem. Pohled mi stanul na holčičce, její matka - upírka - teď měla probodnutý krk nožem. Srdce mi poskočilo strachy, tohle by neudělal upír. Ti se takhle nemasakrovali, nikdy. Upírku, co šla po mne, to rozptýlilo natolik, že si mě přestala všímat a odběhla kamsi do tmy.
Nepřemýšlela jsem nad svými činy, jen jednala.
První věc, co jsem provedla hned, bylo, že jsem se rozběhla k holčičce. Po tvářích jí tekly potoky slz a nedokázala ze sebe smysluplného slova dostat. Natáhla jsem se k ní přes mrtvá těla, ale s úlekem mi odmítla a schoulila se k matčinu mrtvému tělu. Bylo mi jí líto a nejspíš jsem jednala velmi ukvapeně nemohla jsem jí tu nechat na pospas jiným posluhovačkám. To, co se stalo s její matkou, byla práce posluhovaček Smrti, poznala jsem to díky podivně tvarované rukojeti nože. Zkusila jsem se ještě jednou natáhnout k dívence, ale ta se schoulila ještě víc k tělu.
"Anno!" zakřičel na mne hlas ze tmy. Poznala jsem vněm hlas své matky. Věnovala jsem dívence poslední sklíčený pohled.
"Mami!" matčina silueta se řítila směrem k dívce s hrozícím nožem v ruce, "Mami ne!" nereagovala. Jednala jsem naprosto bezmyšlenkovitě.
Skočila jsem přes těla a zakryla plačící holčičku svým vlastním tělem, dál jsem křičela na matku.
"Mami! Mami ne! Zastav!" Bohužel si matka uvědomila mou přítomnost v jejím cíly až moc pozdě, v době kdy jí nůž vylétl z ruky. Matka na mne křičela, ať uhnu na stranu, ale já se zamyšleně dívala na blížící se nůž. Najednou mi všechno přišlo strašně vzdálené a rozmazané.
"Au!" zasupěla jsem. Necítila jsem bolest, takže to znamenalo, že se mi nůž ani nedotkl. Místo toho jsem ležela obličejem k betonové zemi a tíhou na zádech. Začala jsem se pomalu zvedat, když v tom matka zavelela: "Ani se nehni," došlo mi, co chce udělat zabít holku, co mi zachránila život.
"Mami ne," ohradila jsem se a bleskově se zvedla ze země.
"Je to upír! Náš nepřítel!"
"Zachránila mi život před nožem, který si ty vrhla!" zaječela jsem na ni. Pár přihlížejících se po mně ohlédlo.
"No a co?!" hádala se. Vrhla jsem na matku hněvný pohled.
"Jde se mnou!" vzala jsem vyděšenou holčičku do náruče.
"Dobře, postarej se o ni, ale nechoď za mnou, až někoho zabije! Bereš ji na svou zodpovědnost a všechno, co provede, jde na tebe Anno," zpražila mě pohledem, "a nezajímá mě, co budeš dělat!"
Nevěnovala jsem matce nejmenší pozornost a s holčičkou v náručí zmizela k nejbližšímu autu. Bylo odemčené a klíčky v zapalování. Otevřela jsem dveře spolujezdce a na sedačku posadila dívku, zabouchla a oběhla auto k místu řidiče.
"Počkej, to nesmíš!" vyjekl někdo z hloučku, nejspíš jsem ukradla služební vozidlo posluhovaček. Jsem dobrá.
Konečně se mi povedlo nastartovat a, co nejrychleji vyrazit temnou garáží pryč od mé matky, pryč od posluhovaček.
Ujížděly jsme po dálnici směrem k mému domu, kde jsem bydlela společně s matkou.
O holčičce sedící zamlkle vedle mne jsem věděla maximálně to, že její mrtvá máma byla upírka. Zvláštní na tom však bylo to, že bariéru mlčenlivosti zlomila ona svými slovy: "Kam mi vezeš?" To, že se mne dotázala, mi vůbec nezaskočilo, ale to, že na mne promluvila.
"Ke mně domů. Nikam jinam tě vzít nemůžu, obzvlášť ne po té scéně, co zpracovala má máti v garážích," obrátila jsem při těch slovech oč v sloup. Posluhovačky mi teď budou nenávidět za to, že jsem jednomu z nich ušetřila život.
"A mám se bát?" ptala se dál.
"Ne, nic se ti nestane,"
"Hm. Jak se jmenuješ?" její otázky mi přišly stále divnější, ale měla na to právo.
"Anna, a ty?"
"Tess," odvětila prkenně. Najednou mi nepřišla tak malá jako když ji měla žena v náručí, spíš jakoby byla menšího vzrůstu.
"Ehm, Tess to s tvou mamkou je mi líto," nevěděla jsem jak tohle vyjádřit, když jsem sama pociťovala vztek na svou vlastní matku.
"Nemusí, stejně to nebyla má máma. Byla to její sestra, stala se upírkou a mou pravou mámu zabila, kvůli tomu, že jsem se jí narodila já," Zarazila jsem se. Takže Tess není upírka?
"A ty si tím pádem člověk ne?"
"No, dalo by se to tak říct,"
"Cože?! Dalo by se to tak říct? To nechápu," doopravdy jsem to nechápala, buď je člověk, nebo upír, nemůže být přeci oboje. A, nebo ano?
"Dalo, jsem víc člověk než krev sající příšera, ale za těch sedm let, co jsem s nimi žila, jsem o dost jiná než normální lidé. Uvažuju jinak, přemýšlím jinak. Normálně bys řekla, že jsem dítě s vyšším IQ než je normální průměr,"
"Takže to jako seš něco mezi upírem a člověkem? Nebo spíš si člověk se vším všudy, ale s upíří inteligencí? Ty bláho!" divila jsem se.
"Jo, vystihla si to celkem přesně," vypadala, že smutek z ní už opadl. Hnědé vlasy jí spadaly kolem obličeje, jak se ohlédla do okna.
"Tess kolik ti je let?"
"Sedm a kousek," Vůbec mi na sedm nepřipadala - po stránce myšlení - spíš tak na jedenáct. Od té chvíle jsme obě dvě mlčely, dokud se nepřijelo před dům.
Zaparkovala jsem na příjezdové cestě a pozorovala okolí. Nikde se nic nehýbalo až na stín stojící na verandě.
"Počkej," řekla jsem Tess, ta se na místě zastavila a pohled ubírala stejným směrem jako já. Udělala jsem krok kupředu a stín náhle zmizel.
Nebylo nijak pozdě, ale já se cítila naprosto vyždímaná a unavená. Zavedla jsem proto Tess do svého pokoje, kde jsem jí ustlala na pohovce a stěží jsem jí našla nějaké oblečení na spaní. Nejvhodněji se pro ni nabízely mé starší kraťasy a jedno trochu menší triko než je má normální velikost. Tess za to byla velice vděčná a nevadilo jí, že je sotva osm a musí jít spát.
Usnula jsem sotva jsem dopadla hlavou na polštář.

Tess

Smířlivě jsem se dívala na spící Annu. Pokoušela jsem se usnout, ale nemohla jsem, ne potom, co se dnes odehrálo. Jakmile jsem zavřela oči, uviděla jsem ten šílený výjev toho, jak Kasandře nožem proťaly krk. Otřásla jsem se.
Mám se bát? Půjdou po mně? A co Vivien? Hlavou mi létala jedna myšlenka za druhou a nedaly se utišit. Úplně na mne křičelo to, že jsem v domě posluhovaček. Měla jsem se bát, měla, jenže Annina přítomnost byla utišující, velmi.
Stočila jsem na její pohovce do klubíčka a doufala, že vše bude v pořádku. Nepomáhalo to, ani trochu. Pocit strachu a utrpení pomalu sílil a slábnul zároveň.
Zvedla jsem se z pohovky a několika kroky přešla k oknu. Anna měla z pokoje nádherný výhled na nebe, které jsem moc často nevídala ve své noční kráse. A to jen kvůli tomu, že jsem skoro sedm let žila schovaná v té příšerné podzemní garáži, odkud mě Anna dostala pryč, za což jsem jí vděčná, tak jak člověk může být. Opřela jsem se o parapet a okno tiše otevřela. Do pokoje se vkradl příjemný noční vzduch, spící Anna se přetočila na druhý bok a odkopala si peřinu. Vypadala poměrně komicky, ale stále si - i ve spánku - udržela svou vážnost, kterou jsem k ní pociťovala.
Vystrčila jsem hlavu z okna a toužila se dotknout těch hvězd a měsíce. Noc mi nikdy nemohla připadat krásnější, nikdy. Natáhla jsem ruku v domněnce, že mi nějaká z hvězd sama spadne do dlaně a bude zářit jenom pro mne.
Ach ano, představa sedmileté holčičky. Vždy jsem byla víc než nadprůměrná, Kasandra mi to vysvětlovala tak, že už její a mé biologické matky předci byli upíři. Proto jsem prý tak úžasná, mám to v krvi. Stáhla jsem ruku zpátky k sobě a očima přejížděla po krásné obloze nesoucí svůj hvězdný plášť nad Seattlem.
Hvězdná obloha mi připomínala mou první a skutečnou vzpomínku, kterou jsem si dokázala vybavit. Byla plná lásky a štěstí, byla jsem v ní se svou skutečnou matkou.
Křičela jsem z plných plic na celý svět, snažila se o sobě dát vědět, chtěla jsem, aby si mne všimli. Připadalo mi, že jediný kdo si je vůbec vědom toho je žena dívající se na mne mateřskýma očima plnýma lásky. Zatoužila jsem po obětí té ženy a ne dotyku studených gumových rukavic. Jakoby někdo vyslyšel mé myšlenky, jež byly měněny v ten palčivý pláč a položil mě do ženiných rukou. Přivinula si mě k sobě a já se cítila v pořádku, dokonce utichl i ten příšerný řev. Někdo mne ženě vytrhl z náručí a její výraz už nebyl tak mateřský jako předtím, byl čím dál tím prázdnější. Osoba, která mě měla provázet celým životem, umírala za mé přítomnosti…
Vrátila jsem se do přítomnosti a otřásla se nad tím, co mi vytanulo v mysli. To jak má pravá matka umírala, nikdy nebylo tak jasné, nikdy. Znovu jsem se zadívala na hvězdné nebe a stále myslela na to, jak mi tehdy maminka objala. Jak se na mne podívala a i když mi tehdy bylo sotva pár minut, pamatovala jsem si tu chvíli, jako kdyby se stala před několika okamžiky.
Cítila jsem na své tváři slzy smutku. Měla jsem na ně čiré právo, ovšem jsem se nějak nedokázala přinutit tu pravdu přijmout. Pravda bolí, to je jasné už tak dlouho, ale jak dlouho trvá, než si to člověk doopravdy uvědomí? Dlouho.
Věnovala jsem hvězdám ještě jeden pohled, jakoby se v nich usmívala má pravá matka, připadalo mi, že na mne shlíží, abych byla v pořádku a Annu mi poslala jako strážného anděla.
Jediný komu jsem teď mohla věřit, byla Anna a její smysl pro povinnost. To díky ní jsem přežila tu událost v garáži, jež byla po sedm let mým domovem. V garáži kde jsem se s nechutí dívala na krvavé upíří hody. Pravda, nevěděla jsem o ní skoro nic, ale stojí za to riskovat, když mám daleko lepší vyhlídky? Mám pocit, že stojí.
Zavřela jsem okno a ulehla opětovně na pohovku, cítila jsem se lépe než před několika minutami a Annino chrápán mě uklidňovala a přinášelo lehký pocit jistoty. Možná, že patřila k posluhovačkám, ale mohla s tím něco udělat? Ne, stejně jako já s tím, že jsem byla součástí skupiny upírů. Ve své podstatě jsme byly stejné až na to, že jsme každá pocházely z odlišných světů. Jejím úkolem bylo vyvraždit ty, kteří se o mne starali a, úkolem upírů bylo sprovodit posluhovačky z povrchu zemského. Avšak ona byla jiná, dala mi šanci a to se vryje do paměti velkými tučnými kurzívou psanými písmeny. Najisto, bohužel tu byla osoba, jíž se tak jako Anně věřit nedalo a přitom toho měly neskutečně společného. Tou byla Annina matka, která mě chtěla v garážích zabít. A já se nacházím v jejím domě, ovšem pod Anny ochranou rukou. Snad ji moc nepřeceňuji. Snad.
Pevně jsem sevřela víčka a modlila se za bezesný a nerušený spánek. Přitáhla jsem si deku blíž pod bradu a vdechla vůni aviváže. Pojednou jsem se dokázala cítit jako doma.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 knihofil18 knihofil18 | Web | 26. listopadu 2012 v 21:14 | Reagovat

Krásna dlhá kapitola ako z učebnice. Veľmi si ma potešila, keď si napísala takú dlhú, poklona. Boli tam dokonalé opisy, poriadna dávka akcie, ktorú mám rada a fantasy. Práve tú fantasy časť som na tom milovala. Milujem preskakovanie pohľadov, lebo tým rozvíjaš aj ďalšie postavy. Takže sa mi páčilo, že som tu našla aj malé prekvapenie v podobe Tessinho pohľadu. Pri tvojej kapitoe som sa odreagovala, ako by som bola čítala knihu. Píšeš fakt bombovo a neprekvapilo by ma, kebyže raz vidím tvoju knihu v mojej políčke. :) Dokonalé! Dávam 5 hviezdičiek.

2 weilyn-story weilyn-story | Web | 6. prosince 2012 v 15:14 | Reagovat

Určitě na 100% souhlasím s Knihofilem. Také jsem dala 5 hvězdiček, ale škoda, že jsem nemohla dát víc. Kapitolovka se mi moc líbí, ikdyž upíry nemusím, ale čtení je to pěkné. Strašně se už těším na další kapitolku! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|