Rodokmen>>>2. kapitola

8. prosince 2012 v 23:34 | Berry Lettyen's |  Rodokmen
Ano! Konečně po dvouch týdnech druhá kapitola, más sice jen 3 063 slov, ale to je jedno. Je trochu více zavádějící a napsat ji byla honička, ale podle mých měřítek je dobrá a dokonce mám i kousilínek ze třetí :)

2. kapitola



Tess

Seděla jsem u zdi Annina pokoje a nakvašeně poslouchala hádku Anny, její matky a nějaké jejich příbuzné jménem Penelope, linoucí se z pokoje, který sdílel tuto stěnu. Běhal mi z toho mráz po zádech, protože se bavily - doslova na sebe ječely - o mně. Anna se mi pokoušela zastat, ale Penelope každý její názor překroutila v to zlé a já měla čím dál tím menší šance na vše.
Mohla jsem být Anně vděčná za to, že se jí povedlo mi prodloužit život o dalších dvanáct hodin, za to, že jsem díky ní viděla hvězdné nebe a vzpomněla si v dobrém na svou biologickou matku, kterou se mi pokoušela nahradit její sestra Kasandra, tu včera potkal její osud a rukou nějaké posluhovačky zemřela. Doplatila na to, co udělala mým rodičům kvůli své chamtivosti ohledně upířích předků, kteří byli údajně zakladateli našeho rodokmenu.
Dala jsem si nohy pod bradu a pevně je objala. Bylo mi smutno, chtěla jsem mít někoho u sebe, ale nemohla jsem. Smutně jsem vzdychla.
"Ne! Je mi jedno, co to je, kdo to je! Nebo jak je neškodná, ale stále žila s upíry!" křičela Penelope na Annu.
"Ona za to nemůže!" bránila mne Anna, její snažení bylo úctyhodné avšak skoro bezúspěšné. Měla jsem všechny své naděje odhodit, co nejdál za sebe a jít se Penelope vydat na milost. Ušetřila bych tím Anně spoustu práce. Nebo je tu taky možnost jednoduše zmizet, jenže to hrozí, že narazím na Vivien a to se mi líbí ještě méně než to, že jsem v jednom domě hned s třemi posluhovačkami, z toho dvě mi nejspíš chtěly zabít.
Hádka stále nabývala na síle tak, že už nevypadalo, že by se bavily o mně, ale prostě na sebe jen tak pořvávaly, aby to ze sebe všechno dostaly. Zvedla jsem se tedy z postele a spěchala do vedlejšího pokoje, chtěla jsem si být jistá tím, jak hádka dopadla. Bohužel jsem si proto vybrala tu nejmíň vhodnou chvíli.
"A to, že tě včera viděly s vlkodlakem, jak se s ním bratříčkuješ, ti nevadí?" vyjela na Annu znovu Penelope a její štiplavé narážky. Annu tahle narážka hodně zaujala.
"Propánaboha, co je to za pitomost?!" protestovala.
"Žádná, bylo to jasné!" Anně měla na tváři nechápavý výraz.
"Ale… ale…" nemohla najít slova, Penelope jí věnovala vítězný úsměv, který nevěstil nic dobrého.
"Žádné ale. A mám pocit, že vetřelec dostal hlad," střelila po mně vražedným pohledem a odešla z pokoje. Když procházela kolem mne, dala si tu práci s tím, aby do mě šťouchla ramenem.
Stále jsem stála ve dveřích a čekala, co se bude dít. Chvíli po Penelope však odešla i Annina matka s výrazem 'to ty jsi mě zradila'. Když jsme s Annou osaměly, věnovala mi jeden smutný pohled.
"V pohodě?" pokrčila jsem rameny, jakože jo; v pohodě jsem se rozhodně necítila. Čekala jsem, jestli mi Anna bude chtít ještě něco říct nebo bude nadále mlčet, spíš to vypadalo na mlčení. Zkusila jsem se na ni usmát, vyšla z toho však jen nucená grimasa. Rozhodně jsem tu nemohla déle zůstat, jen do té doby než tahle vřava trochu utichne, pak bude vhodné zmizet a přestat Anně šlapat po štěstí.
Přes tenkou zeď jsem uslyšela zvonit telefon, Anna se začala šourat do svého pokoje. Šla jsem za ní rychlostí podobnou slimákovi. Ve chvíli, kdy jsem vešla do jejího pokoje, už s někým mluvila.
"Jo, jasně. Ehm Coline, mohl bys chvíli vydržet?" Anna vypadala, že ji ten Colin částečně otravuje. Na pár vteřin to vypadalo, že se z toho nevykroutí, ale po té mrňavé chvilce dala přes mikrofon na telefonu dlaň.
"Je to naléhavý hovor, vydržíš chvilku Tess?" pokývla jsem hlavou a sedla si na pohovku, na níž jsem v noci spala. Anna se nadále bavila s Colinem, bohužel pro mne byl ten hovor naprosto nezajímavý. Těkala jsem pohledem po pokoji do doby, než mi oči ustaly na Annině knihovně. S povzdechem jsem k ní vykročila, byl to takový bytelnější regál plný spousty knih. Názvy některých z nich byly opravdu extrémně bizardní, těm jsem se okamžitě vyhnula; bezpochyby tu byly schované i knihy o teorii toho jak někoho zabít, stačil mi jen pohled na knihu s názvem Jak správně zabít vílu a bylo mi zle. Sáhla jsem po jedné, která vypadalo jako normální kniha nesoucí název Napříč věky. Její látková obálka mi poněkud vyděsila, nejspíš byla stará, ale ne zas tolik. Nebyl na ní podepsán žádný spisovatel, takže šlo nejspíš o nějakou naučnou knihu. Brr. Bohužel lepší zábavu jsem neměla.
Odcouvala jsem s knihou zpátky na pohovku. Opatrně jsem ji otevřela, jako kdyby to byl čertík z krabičky; hned na jejím začátku se točilo v okouzlujících spirálách spousty jmen na sebe různě napojených. V záhlaví stránky stálo: Rodokmen Brighetů. Rodokmen Anniny rodiny. Zajímavé, co mohlo být lepší. Ironicky jsem obrátila oči v sloup, Anna něco nervózně brebentila do telefonu.
Pozorně jsem si rodokmen prohlížela a přísahám, že přímo před mýma očima se u jména Clementine McFee zjevil kříž symbolizující to, že je dotyčná osoba už po smrti. Jenže je jasné, že rodokmen posluhovaček se nedá vést jen tak, tenhle a nejspíš všechny ostatní jsou přizpůsobené nějakou podivnou mocí tak, aby se měnily podle toho, kdo do rodiny přibyl a kdo naopak ubyl. Fascinující. Otočila jsem několik listů, kniha mi málem vypadla z rukou. Přímo přede mnou byla v knize namalována dobová ilustrace na, které žena s podivnou stavbou těla podřezávala hrdlo vlkodlakovi, jež žalostně vyl. Listovala jsem knihou dál, na každé straně byla nějaká významnější posluhovačka se svou obětí. Pod každou fotografií nebo obrázkem bylo jméno posluhovačky a doba, ve které žila. Co nejrychleji jsem přeskočila na konec knihy, kde na mne koukala známá tvář se stejně vražedným pohledem, jako měla při našem nedávném shledání. Ze stránky na mě zírala Penelope.
Bleskurychle jsem přelistovala na strany s rodokmenem a vyhledala si Annu. Prstem jsem přejela po linii, která se táhla od jejího jména směrem nahoru. Narazila jsem na její matku, měla zvláštní jméno: Keighley. Jela jsem dál po linii, která se ozdobně točila a při určitém světle se blýskala, o trochu větší od Anniny matky bylo konečně jméno, které jsme hledala. Penelope Brighetová; Annina babička. Ze šoku jsem pomalu zavřela knihu a položila ji vedle sebe na pohovku, jako kdyby mě mohla kousnout.
"Co? A tím si mě chtěl utěšit? Panebože! Coline, víš, co seš? Nesnesitelnej idiot! Sám víš, jak mi tehdy bylo a teď mi to hodláš připomínat?! A ztotožňovat mé chování s minulostí? Tohle udělá jenom absolutní ignorant a ne kamarád. Sbohem Coline a už mi nech být, nebo si to s tebou vyřídím!" Anna začala křičet do telefonu, a když domluvila naštvaně ho hodila na postel. Seděla jsem ještě tišeji, než předtím a nevěděla jestli na ni můžu promluvit nebo ne. Prozatím jsem jen mlčky seděla a pozorovala, jak Anna chodí po pokoji sem a tam a něco si pro sebe nabručeně mumlá. Vztek z ní přímo sálal a vypadala, že kdyby se musela sama postavit armádě nadpřirozených, všechny by je zabila, přitom si stále dokázala udržet tu zvláštní auru, kterou jsem na ni obdivovala už od chvíle, co mi zachránila život. Anna nebyla jen nějakou posluhovačkou, ona dokázala rozeznat zlo od dobra, kdyby ne, už bych tady nebyla.
Po dlouhé chvíli ticha ředěného pouze Anniným mumláním jsem se odhodlala k tomu, abych na ni promluvila.
"Anno," začala jsem, zjevně jsem upoutala její pozornost, protože svůj pohled obrátila od země na mne, "to ti musel říct něco opravdu ošklivého, že si na něj začala takhle křičet," vypadlo ze mne přerývavě.
"Pořádně ošklivého, připomněl mi něco, něco hnusného. Opravdu moc hnusného," Odstrčila tu hrůzostrašnou knihu a přisedla si ke mně. "Ty si půjčila Napříč věky?" Vztek z ní zjevně lehce opadl, protože mluvila trochu odlehčeně, jakože je nad věcí.
"Jo, není to moc hezká knížka. Má sice hodně obrázků, ale přijít díky masochistickým obrázkům na to, že Penelope, která by mě klidně zabila už vedle v obýváku - či co je to za místnost - je ve skutečnosti tvá babička. Uf. Není to nejpříjemnější," Anna se na mě omluvně podívala a věc dál nekomentovala.
"Vivien po tobě půjde," vypadlo ze mne, úplně nemožně. Proč jsem jí ksakru řekla, že ji chce Vivien dostat? Jsem nemožná a pitomá zároveň.
"Kdo je Vivien?" opáčila Anna nesmírně chladně, skoro až nepřátelsky.
"Ta upírka, co tě označila za svačinu," Bylo nelehké říct o Anně, že je svačina, ale pro Vivien nebyla nic významnějšího.
"Aha, ale to je nemožné musely ji přeci zabít. Z těch garáží by nezdrhla," Pohled měla upřený kamsi do dálky.
"Ji nikdo nepřemůže ani posluhovačky," zamumlala jsem.
"Jasně chápu ona je jedna z těch… hm…. Jak se těmhle upírům říká, nemůžu si vzpomenout," mnula si spánky a oči měla pevně sevřené, jak usilovně přemýšlela, já to ovšem věděla a netrpělivě jsem vyhrkla: "Invictus, ona je jedna z Nepřemožitelných,"
"To my ještě chybělo Ingeniosus," prohodila taktně. Trochu mi vyvedlo z míry to, že mi Anna nazvala Ingeniosus jinak Nadaná. Rozhodně si nepřipadám jako jedna z lidí, kteří i přesto, že jsou to normální lidé - ne žádní upíři, vlkodlaci, víly nebo vzývači - vlastní určité schopnosti Nadpřirozených. Tihle lidé jsou třeba nějací lékaři, kteří používají alternativní medicínu, různí jogíny, občasně i vědci, ale takovýhle lidí je ještě méně než víl - vílý pokolení je skoro vyvražděno díky posluhovačkám - a proto bych rozhodně nečekala, že budu jednou z nich, i když už to vím asi tak od pěti let. To proto se po straně myšlení vyrovnám Anně a ostatním dospělým a to je mi pouze sedm let.
Anna se na mne obrátila se slovy: "Měla bys mi toho ještě hodně vysvětlit, Tess," Jen jsem pokrčila rameny, sama toho moc o světě Nadpřirozených nevím, ale k Anninu dobru znám někoho kdo ano a sám je jedním z nich (nás?).

Anna

"Už tam budem?" zasténala jsem únavou. Tess mi táhla k jezeru Cushman, často jsme tam s matkou jezdily v létě na výlety, ale nikdy mi trasa okolo jezera nevadila víc než teď. Měla jsem pocit, že zešílím, než dorazíme na úplně druhou stranu jezera, stranou od frekventovanější pláže. Kvůli tomu jsme musely obejít skoro celé jezero. Nechápu, jak se Tess povedlo mi sem dostat, možná jen kvůli informacím, které mi může její známý poskytnout. Doufám, že to alespoň nebude upír, to bych si asi sedla na zadek a nevěděla, co dělat.
"Ještě kousek, opravdu malinký," zavolala za mnou Tess.
"No, jasně," odfrkla jsem. Tess se v tu ránu rozběhla a zmizela mi z dohledu. Byla jsem nucena udělat to samé; stehna mi při běhu doslova hořela bolestí a chvílemi jsem měla, co dělat abych se nerozbrečela. Začínala jsem běžet trhavým krokem, kdy mě při každém dopadu chodidla na zem nelítostně zabolela noha. Píchalo mi v boku, nohy jsem měla jako v jednom ohni a stále jsme nezastavovaly, stále jsme běžely. Už jsem začínala Tess dohánět, ale pohled se mi rozostřoval z nedostatku kyslíku, takže jsem řádně nepoznala, jak daleko se nachází. Naprosto automaticky jsem začala zpomalovat. Zastavila jsem se vedle Tess a funěla, jako bych právě uběhla maraton. Co můžu říct, Tess mi stále více překvapuje, nevypadala totiž po tomhle sprintu nijak extra unaveně.
Zatřásla jsem hlavou a promnula si spánky. Zamžourala jsem mezi stromy, kousek odsud stálo podivné stavení. Vydala jsem se kupředu, když v tom jako bych narazila do neviditelné stěny, která mi odhodila zpět. Leknutím jsem moment ani nedýchala. Tess se rozběhla k neviditelné bariéře a naprosto bez problémů jí prošla.
"Zabezpečil to tu proti nevítaným hostům. Proti posluhovačkám a Nadpřirozeným," To jsem mohla tušit, ale místo nějaké promyšlenější taktiky jak zábranou projít, jsem zase jen rozběhla proti ní a zase se nechala odmrštit zpátky do útrob lesa. Tentokrát už jsem měla aspoň pád trochu vyrovnanější.
"Tohle neprorazíš ani, kdybys chtěla," ozvalo se od stavení hlubokým stařeckým hlasem.
"Darcy, prosím. Pust ji dovnitř, je tu se mnou," zaškemrala Tess.
"Dobrá, ale zaručuješ se za ní, že mi nezabije," odsekl Darcy, "Tak pojď nebo tam hodláš zůstat?" zakřičel mým směrem. Zvedla jsem se ze země a vyrazila k Darcymu a Tess. Všimla jsem si, že Darcy něco rozsypal v místech, kde byla neviditelná zeď, teď jsem tamtudy prošla úplně v pořádku. Hned, jak jsem stála za neviditelnou zdí hodil Darcy na rozsypaný prášek hořící zápalku, na milisekundu se objevil oheň, tenhle ale nebyl žlutooranžový tenhle byl modrofialový a to je dostatečně děsivé. S mizícím ohněm se ozvalo malé buch! A najednou, jako by mě odsud někdo vystrkoval ven, Darcy zřejmě obnovil svou obranou zeď. Nastala chvíle ticha, než jsme se vydali k Darcyho domu, dřevěné chalupě.
Nedokázala jsem si dát dohromady to, že je venku tak teplo a Darcy má na sobě kabát,, dlouhé kalhoty a kulicha. Já sama se pekla v tílku a kraťasech. Darcy je nejspíš jen starý blázen, který si jen vymýšlí, jenže pokud mu věří Tess, neměla bych taky? Záleží na tom, co řekne a pokud něco z toho bude pravda.

"To, jako myslíte jak?" zeptala jsem se vyjeveně Darcyho.
"To, jako myslím normálně. V našem světě je toho daleko víc než jsou Nadpřirození a my Nadaní, ale od toho jste tu vy," ukázal na mne, "abyste nás těhle trablí zbavily. Od toho jsou posluhovačky," Darcy vypadal, že ho štvu. Ano zjištění, že je to Tessiin strýc z druhého koleny, my vyvedlo z míry stejně tak to, že je - stejně jako Tess - Nadaný, ale aspoň proto by se ke mně nemusel chovat tak úsečně.
"Sakra! Chlape, posloucháte se? Je to naprostá blbost! Jak by posluhovačky mohly být dětmi Nadpřirozeného? A jak může existovat ještě někdo jiný, než jsou Nadpřirození? Co to je za babské řeči?" vyjela jsem na Darcyho, ohlédla jsem se na Tess sedící vedle mne na jedné z Darcyho nepohodlných židlí, tvářila se nerozhodně a situaci nijak nekomentovala.
"Holčičko, poslouchej, co říkáš ty. To jsou nesmysly, takže za prvé mi řekni, kdo jediný dokáže zabít Nadpřirozeného?"
"Jiný Nadpřirozený," odseknu.
"A posluhovačky, že?" pokouší Darcy můj vztek.
"Přesně,"
"Ale neřekla jsi to. Bereš to jako samozřejmost,"
"Proč bych to neměla brát jako samozřejmost?"
"Protože jste napůl Nadpřirozené! Jak jinak by bylo možné, že si neprošla přes zábranu, která tohle místo brání proti Nadpřirozeným? No?" Měl pravdu. Obrana proti posluhovačkám neexistuje, kdyby jo znali by ji i vzývači a s jejich "kouzly" mám hodně zkušeností.
"Takhle vznikly posluhovačky," odvětila jsem tupě.
"Ano, dovedla je k tomu nenávist ke stvořiteli jejich dětí, proto posluhovačky existují. Znám ten příběh," vyvalila jsem oči. On existuje o vzniku posluhovaček nějaký příběh? Ohlédla jsem se na Tess, vypadala stejně zaujatě jako já.
"A dokážete nám ho povědět?"
"Jistě," Darcy vypadal, že jsem ho tou otázkou pohoršila, "jen mi Anno, řekni kolik ti je?" Tak touhle otázkou pohoršil on mne, ale co mi takový stařík může udělat? Nic.
"Devatenáct, proč?"
"V tomhle věku zabíjíte nejvíc, a ty ses slitovala nad dvěma svými nepřáteli, podivné,"
"Dobře, dobře. Tak jsem divná a můžete prosím už říct ten příběh?" odvětila jsem upjatě.
"Um. Dobrá. Takže, kde začít, no asi od začátku. Je to nějakých tisíc let, co se narodila první posluhovačka. Její matka i ona si žily celkem dobře na venkově, do té doby než se Ibremi - matky první posluhovačky - začali lidé vyptávat, kdo je vlastně otcem dívky. Ibrema věděla, že nesmí prozradit, že je to jeden z Nadpřirozených, zabili by ji i dívku. Jednou se otec Ibreminy dcery vrátil zpátky k ní, to bylo Marleně patnáct. Nevěděla, kdo ten muž je, ovšem Ibrema ho poznala. Myslela si, že se k ní i její dceři Marleně vrátil, chvíli to tak vypadalo a všichni byli taková idylka šťastné rodiny. Marlena nevěděla, že její otec je Nadpřirozený, že je vzývač. Mohlo jí to být jedno až do doby, kdy muž jen tak ze zábavy zapálil celou vesnici, předtím si zajistil to, že se nikdo nedostane z domu. Marlena toho dne naštěstí nebyla doma, ale když přišla, viděla, jak hoří jejich dům společně s její matkou a otec se o kus dál zvráceně směje. Tehdy se stvořila nenávist, kterou nikdy nic neprolomilo. Marlena byla první posluhovačkou, zabila svého zvráceného otce jen díky moci, která se přenesla na ni, slíbila si, že Nadpřirozené sprovodí ze světa," Zůstala jsem na Darcyho vyjeveně koukat. Právě mi tu sdělil příběh o vzniku posluhovaček a… a figuroval v něm vzývač, který s potěšením zabil několik desítek lidí. Připomnělo mi to střední. Až nebezpečně moc.
"Hm. To je celé?" víc jsem říct nemohla.
"Jistěže a teď byste měly jít,"pokývnula jsem hlavou a s Tess jsme se začaly odebírat k odchodu. Darcy seděl zamyšlený na židli a ani nevzhlédl, když jsme odcházely ze světnice.

U Darcyho jsme strávily většinu dne, takže když jsme přijely domů, bylo pozdní odpoledne. Kolem domu se míhaly stíny, které házely stromy. Vypadalo to, že v domě nikdo není a to mi vyhovovalo, nepotřebovala jsem další Penelopinu scénu, ta z rána stačila. Zadívala jsem se směrem za dům na zahradu. Bylo to jednoduché přijít na zahradu a sledovat prodlužující se stíny stromů.
Někdo tam byl.
Velice obezřetně jsem vykročila ke stromům. Pozorovala jsem stíny, Tess šla za mnou, rukou jsem jí zarazila a ona zůstala stát. Mlčky jsem zírala mezi stíny a přemítala, kdo to může být. Neochotně jsem ustoupila o krok zpátky, připravená útočit. Někdo tam dál vzadu proběhl.
Mrkla jsem.
Viděla jsem stín přibližující se postavy. Blonďaté vlasy, mladý obličej, malá postava. Axie.
Vydechla jsem úlevou, Axie se ke mně přibližovala, v očích měla skelný výraz a ústa od něčeho umazaná. Oblečení měla roztrhané a vlálo na ní, to co jsem pod jejíma očima před chvílí považovala za kruhy pod očima byly podlitiny.
Celá rozechvělá jsem se k ní rozběhla. Jakmile jsem k Axie dorazila, chtěla jsem ji obejmout a utěšit, jenže ona se mi vysmekla.
"Axie, co se stalo?" řekla, jsem ustaraně, ale ona vypadala, že mi vůbec nevnímá. Zírala jsem na její pomlácený obličej, monokl pod pravým okem, roztržený ret, opuchlá oční víčka. Na rukách měla spoustu modřin a oděrek stejně tak vypadaly i její nohy. Zastavila jsem její houpavou chůzi tím, že jsem jí chytla za ramena a přidržela před sebou. Neskutečné, že včera tak sršela energií a byla v pořádku a dnes z ní byla chodící mrtvola. V očích měla hladový výraz, takový co už jsem někde viděla. Ale tohle by nedávalo smysl, to je nemožné. Ona nemůže být… ne jen ať to není pravda.
"Axie, co se…" nenechala mi dokončit větu.
"Zachraň mi," vyhrkla.
"Před kým?"
"Před sebou, před všemi," prosila.
"Kdo ti to udělal?" ptala jsem se.
"Oni, prohrála jsem. Musím vypadnout, ty taky, ona," ukázala na Tess, "taky,"
"Proč?"
"Jsem vlkodlak,"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Medůza99 Medůza99 | Web | 9. prosince 2012 v 14:56 | Reagovat

Moc povedené, ten konec. Ty jo úplně mi dostal, už se těším na třetí kapitolu, doufám, že bude brzy :D

2 Ana "Knihofil18" Syringa Ana "Knihofil18" Syringa | 9. prosince 2012 v 19:46 | Reagovat

DOKONALÁ kapitola! Je vidno, ako sa zlepšuješ. Vieš, že milujem tvoje písanie? :D Skvelé, skvelé, skvelé... Tess aj Anna sú skvelé hrdinky, myslím, že aj keď sú také rozdielne, majú veľa spoločného. :) A ten koniec... Ooo, Cliffhanger! :D Geniálne ukončenie, vieš o tom?
Tá kapitola sa mi čítala rýchlo a dobre. A bola aj dlhá, veľké plus... Milujem dlhé kapitoly.
Prosím, ďalšiu kapču. :D

3 Zoey Zoey | Web | 10. prosince 2012 v 18:02 | Reagovat

O_O  O_O  O_O  O_O  O_O  O_O
Asi jsem blázen :D
Páni...moc se ti to povedlo. Vážně8)

4 hranicefantazie hranicefantazie | Web | 11. prosince 2012 v 14:53 | Reagovat

Cvoku :-D. Jak mám najednou přečíst tolik slov, při mém minimum času? No, tak týden to zabere, vzhledem k tomu, že sestřence píšu povídku a z plánovaných 50-ti stánek mám jen necelou polovinu a k tomu jsem relativně ne začátku děje. Ale jestli seženu další čas, tak se dám do dalšího čtení :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|