Rodokmen>>>3. kapitola

15. prosince 2012 v 21:34 | Berry Lettyen's |  Rodokmen
Lidi, tentokrát je kratší než jsem chtěla. Má rozsah jen 1 279 slov, ale je docela zajímavá.

3. kapitola



Anna

Všechno mi začalo splývat. Jednala jsem naprosto automaticky, odvedla jsem Axie k autu a řekla jí, ať si sedne do zadu, Tess tam zůstala s ní. Já vyběhla do domu, do svého pokoje a sebrala první čisté oblečení, co mi přišlo pod ruku. V podstatě jsem balila na útěk, tady - doma - jsme zůstat nemohly, nejen vůli Axie, ale i kvůli mně samotné.
Musím vypadnout, v hlavě mi zněla Axiina slova. Měla pravdu, musíme vypadnout, co nejrychleji.
Ze skříně jsem vytáhla černou sportovní tašku a naházela do ní hromádku oblečení pro mne a Axie, Tess jsem s sebou nic nebrala, cestou se stejně budeme muset stavit v obchodě. Zapnula jsem zipy na tašce, vyřítila se z pokoje, schody jsem v podstatě seskočila. Než jsem odešla a zamkla, přejela jsem pohledem předsíň a ten kousek domu, co jsem ode dveří mohla vidět. Už se sem nejspíš nikdy nevrátím. Bylo to víc než jasné, jsem na útěku s Nadanou a vlkodlakem, to už je podstatný důvod proč se nevrátit domů, když je vaše rodina zabijákem těchto lidí. V očích mi pálily slzy, rychle jsem zabouchla dveře a zamkla je rezervním klíčem schovaným pod parapetem.
Ledabyle jsem hodila tašku s věcmi do kufru. Konečně jsem dosedla na sedadlo řidiče a než jsem nastartovala, věnovala jsem domu, kde jsem vyrůstala a žila poslední pohled. Už to není můj domov, už ne.

Axie

Zamrkala jsem. Svět se mi točil a všechno jsem viděla rozmazaně, vlastně jsem nic neviděla. Oči jsem měla slepené ospalky z tíhy spánku, která na mne pomalu začínala dopadat i když jsem musela prospat minimálně celý jeden den. Stáhl se mi žaludek. Prohrála jsem, ostatní vlkodlaci mě vyhnali ze smečky a dali mi ultimátum do, kdy mám čas se zabalit a odejít.
Možná, že bych teď s radostí vyměnila smrt za to, že musím utíkat. Všechno se zdálo z počátků tak jednoduché a teď? Zmizelo to, všechno. Zůstala jsem jenom já a. A kdo vlastně? Vymanila jsem se z otupělosti a v duchu se přehrála včerejší (?) odpoledne; řekla jsem Anně, že jsem vlkodlak. No super. Tímhle stylem si asi moc nepomůžu, opravdu moc ne.
V uších mi hučelo a zataženými roletami mi do očí prosvítalo světlo z venku. Byl den. Žiju. To už jsou snad patrné důvody k radosti ne? Nejspíš.
Pokojně jsem dokázala odrazit útok vlastních a ještě jsem přežila do dalšího dne. Nádhera. Hluboce jsem si povzdychla. Cítila jsem se zmatená, hodně zmatená. Nemohla jsem vědět, jestli tu se mnou někdo je nebo není a možná jsem to ani vědět nechtěla, možná. Převrátila jsem se na druhý bok a pozorovala zapnutou televizi.
Klidně bych se mohla zvednout a odejít, ale to se mi nechtělo, pokud jsem v pozici ležmo přežila několik hodin, klidně se nebudu zvedat. Život je důležitý, tedy alespoň pro někoho, jako jsem já.
Další povzdych. Moc mi to nepomáhalo, vlastně vůbec. Zírala jsem na televizi a snažila se rozluštit, co to má být. Odněkud se ozvalo tlumené buch! Buch! Nevěnovala jsem tomu nějak velkou pozornost, byla jsem dostatečně vystresovaná, takže se mi nejspíš něco jen zdálo. Snad.
Modlila jsem se za hladký průběh událostí, za to abych byla v pořádku. Jenže utéct před něčím znamená, utéct před vším. Zavřela jsem oči, na mysli vy vytanul drastický obrázek mé prohrané bitvy se Sebastianem a Giovanim. Oba mě chtěli ze smečky dostat už nějakou dobu a konečně si našli záminku, kterou použili. Oni byli dva já sama, nevyrovnaný to boj.
Buch! Buch! Tentokrát bylo slyšet silněji. Otevřela jsem oči přesně ve chvíli, kdy místnost zasypaly střepy. Ovládl mi pud sebezáchovy, vyšvihla jsem se do dřepu a naprosto bezmyšlenkovitě se rozběhla směrem, odkud přicházel nejhlasitější zvuk, tekoucí voda. V cestě mi stály jen zamčené dveře. Bušila jsem do nich a prosila, aby mi osoba v koupelně odemkla, jenže přes hudbu a vodu mi neslyšela. Ohlédla jsem se za sebe, na místě kde jsem ležela, teď stála upírka s černými vlasy ve, kterých se jí leskly fialové odstíny. Očima pročesávala okolí a všimla si mě. Zmocnila se mi zlost. Bylo jí vidět na očích, že chce někomu ublížit, že chce vraždit, typičtí upíři. Ovšem já proti ní měla jisté výhody, já jsem vlkodlak a ona nicotná upírka.
Přestala jsem pociťovat všechny lidské vlastnosti, soustředila jsem se jen na dvě věci; na nebezpečí, které upírka představovala a na tu zrůdu, co se ve mně skrývá.
Už to nikdy nezměním, jsem to, co jsem. Tak toho využij! Můj mozek dal povel k něčemu, co pro mne bylo po třech letech naprosto automatické, nahrbit se a chovat se jako zvíře. Svět mi na moment lehce potemněl, tělo mi začalo svědit. Ruce a nohy pro mne přestaly být ruce a nohy, staly se z nich přední a zadní, obličej přestal být obličej, stal se z něj čumák.
Upírka se polekala, už jsem nebyla nanicovatá holka, už byla hrozivý vlkodlak.
Ohnula jsem prsty, jako pařáty a vyrazila na upírku. Vypadala, že chce uprchnout, ale můj rychlý výpad ze zadních ji vymrštil na stěnu o, kterou se svezla k zemi, chtěla vstát a zaútočit, jenže se bezvládně zhroutila zpátky na zem. Zavrčela jsem na ni.
Zachytila jsem svůj odraz v zrcadle a pozorně se prohlédla. Stala se ze mne dvoumetrová zrůdička s nohami vypadajícími tak, jako mají vlci zadní končetiny, protáhlým obličejem, jako čumák, místo rukou divné tlapy s nebezpečnými drápy, ale stále připomínající lidské ruce porostlé spoustou chlupů. Na hlavě se mi zračily uši, uši jako mají vlci a ocas. Byla jsem porostlá stejně světlými chlupy, jako jsou mé vlasy. Byla jsem zrůda z hororů, a přesto jsem se sama sobě jistým způsobem líbila, ovšem teď jsem uvažovala tak trochu, jako zvíře. Tak trochu víc.
V zrcadle se společně se mnou odrážela ještě jakási podivná rozmazaná aura nebo mlha. Odraz se pohnul, jakoby po mně skákal, jednoduše jsem ten útok odrazila pouhými dvěma kroky dozadu. Mohla jsem se usmívat do doby, než se začal do zad vpíjet něčí pohled tak silně až mi srazil na všechny čtyři. Dveře koupelny se rozlétly a vyběhla z nich Anna zabalená v ručníku, po zádech jí stékaly čůrky vody z vlasů. Dlouze vydechla, když uviděla s kým má tu čest, já dotyčného neviděla, vypadala, že z něj má nahnáno. S dalším mučivým pohledem jsem klesla ještě o kousek níž, s tímhle pohledem do pokoje vnikla i Hrozba, kroužící kolem nás, začala obklopovat mou mysl. Všechny svaly v těle mi ztuhly, hlava mi třeštila a všechno kolem mých myšlenek křičelo, jako když někdo dá hlasitost na, co nejvýš a pak to nejde vypnout, jenže i přesto, že mi připadala hlasitost na nejvyšším stupni stále se to zvyšovalo, a zvyšovalo.

Anna

Všechno je v háji. Všechno!
Chtělo se mi brečet. Ale byla jsem nucena mu hledět do zpříma do očí a neukázat tak svou slabost. Srdce mi bilo moc rychle. Axie padla na všechny čtyři a zoufale hleděla do prázdna.
"Máš bejt mrtvej!" zakřičela jsem. Brian se jen samolibě ušklíbl a pokrčila rameny. Tvářil se tak spokojeně, až mi to bylo divné. V tu ránu mi došlo, že tu předtím stojím, jen v ručníku s nožem v ruce a křičím na něj, že by měl být mrtví.
Hrozba, která spalovala Axie se vrhla i na mne.
Zírala jsem na Brianův samolibý úsměv, měla jsem chuť ho praštit, než mi došlo, co se stalo. Obratně vyskočil z okna, rozběhla jsem se k oknu a chtěla skočit za ním, abych mu mohla nůž, co jsem držela v ruce vrazit do břicha. Místo jsem padla na kolena a rozplakala se.
"Tess!" pokřikovala Axie, teď už v normálně podobě. Tess se neozývala. Unesli jí. Jenže nevím, co by Brian chtěl po Tess, jedině, že by spolupracoval s Vivien.
Vivien. Brian. Oni si vzájemně pomáhají.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ana "Knihofil18" Syringa Ana "Knihofil18" Syringa | Web | 15. prosince 2012 v 21:37 | Reagovat

:O Ten koniec! Tak to som netušila... znovu som ohromená, ako dokážeš popísať bojové scény, ktorých sa neviem nabažiť. Tvoje popisy, tvoj príbeh a písanie... wow... :) A milujem striedanie pohľadov. Teším sa na ďalšiu kapitolu!

2 weilyn-story weilyn-story | Web | 15. prosince 2012 v 21:47 | Reagovat

Strašně jsem se těšila na tuhle kapitolu! Je to moc hezké :)

3 Berry Lettyen's Berry Lettyen's | Web | 15. prosince 2012 v 21:56 | Reagovat

[1]:Sama se divím, že mi to popisování bojových scén jde, ale potom, co jsem tolikrát přečetla Vampýrskou Akademii, kde se bojuje skoro pořád mi to přijde poměrně jednoduché :)

[2]: Opravdu? :D Děkuju, děkuju moc :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|