Rodokmen>>>5. kapitola

24. prosince 2012 v 23:25 | Berry Lettyen's |  Rodokmen
Musím říct, že teď to docela jde. :) Tenhle den byl docela plodný na to, že jsem kapitolu začala a ještě ji dopsala. Tímhle tempem jsem schopna dopsat Rodokmne do konce prázdnin za což bych byla vděčná :).

5. kapitola



Tess

Stěží jsem zadržovala slzy. Slyšela jsem všechno do poslední věty. Ten chlap chtěl Annu zabít a neměl k tomu dobrý důvod. Jen pořádně špatný.
Odvrátila jsem obličej od jeho úsměšku. Pro Vivien jsem byla něco, bez čeho nedokáže žít, pro něj jsem byla jen návnada, která ho přivede k Anně. Jenže Anna je chytrá nenechá se nachytat, nepůjde proti Brianovi. Nic takového. Doufám.
Bohužel ta možnost, že Anna přijde na smrt byla pravděpodobnější. A to o dost.
Měla jsem dost, co dělat sama se sebou, abych se tu nerozplakala, což by mi v mé situaci moc nepomohlo. Spíš vůbec.
Zvrátila jsem hlavu na zad a pozorovala strop. Byl to obyčejný bílý strop. Stejně, jako tenhle pokoj. Bylo to tu ponuré a ošklivé. Pokusila jsem se na moment o ničem nepřemýšlet, naprosto o ničem, ale nešlo to. Hlavou mi vířily milióny myšlenek, pocitů a všeho možného. Tady jsem byla na nic, jenom vězeň. Přeci jen jsem si za to částečně mohla sama, měla jsem něco dělat. Ne tam jen stát a zírat na blížící se nebezpečí. Jenže to já udělala.
Jsem na nic. Ale Anně za to stojím.

Anna

Mohla jsem si myslet, co jsem chtěla, ale bylo to zbytečné. Mou poslední nadějí na přežití bylo něco, co nejspíš ani neexistuje. Ale něco mi říkalo, že Mandy tu věc bude mít u sebe, stejně tak, jako jsem věděla, kde se mám setkat s Brianem. Byl to instinkt, kterému jsem bezhlavě věřila.
Hnala jsem strašně rychle a nedbala na to, že mi Axie nestíhá. Neměla jsem moc času a Brian rozhodně nerad čekal. Ne, že bych se na naše setkání nějak těšila.
Pohodila jsem hlavou a snažila se něco vymyslet. Jenže mi nic nenapadalo. Vůbec nic. Sklopila jsem zrak k zemi a pozorovala chodník seskládaný z jednotlivých betonových kousků.
Všude bylo ticho a jediné, co bylo slyšet byl můj dech a kroky. Axie jsem nevnímala, možná jsem ji ani nechtěla vnímat, protože se na tuhle sebevražednou misi vydala se mnou. Ale aspoň mi věřila a chtěla mi pomoct, což jsem jí zazlívat nemohla.
Jak moc jsem chtěla být doma a nechat na sebe křičet od Penelope. Jak bych teď byla šťastná, že bych musela poslouchat y její řeči o věrnosti své službě a podobné. Co bych za to dala. Pak jsem uviděla dům, který jsem vidět potřebovala, zaplula jsem ke dveřím a držela si palce, že dostanu, co budu potřebovat.

Brian

Čekal jsem na Annu. Na její smrt. Na to až přijde, nestihne se ani otočit a bude mrtvá.
Jednoduché. Naprosto.
Zasmál jsem se nad myšlenkou toho, jak bude prosit, abych ji nezabíjel. Chudinka malá, měla by se připravit na to, že její smrt bude bolestivá a hodně, opravdu hodně pomalá. Usmál jsem se nad tou představou. Sám vím, že jsem zvrácený, jenže mně se má zvrácenost líbí. Doopravdy hodně se mi má zvrácenost líbí, je to má přirozená část. Je to přirozená část každého vzývače jen u některého se projeví více u některého méně. Já jsem ten případ kdy se projevila opravdu hodně. A líbí se mi to.
Smrti jiných lidí mou rukou mi jistým způsobem naplňuje a já z toho mám potěšení.
Byl jsem si jist, že tohle bude jedna z nejzajímavějších smrtí, co jsem kdy zapříčinil. Mé potěšení stoupalo. Znovu jsem se usmál.
Můj pohled se upíral k ulici s názvem Sluneční. Tušil jsem, že by mohla přijít odtamtud.
Uběhla skoro hodina a Anna se konečně objevila. Na rtech se mi vyloudil samolibý úsměv. Pokoušela se o odlehčený krok, ale přímo z ní sálalo napětí a hrůza. Její rty byly spjaty do jedné tenké linky. S každým Anniným krokem se můj úsměv zvětšoval a zvětšoval.

Anna

Tvářil se tak samolibě a bezohledně, jakoby čekal, že tu předním padnu na kolena a budu prosit. Já ale přišla bojovat ne prosit. Pokoušela jsem se tvářit naprosto neutrálně. Nasadila jsem svou masku odhodlané bojovnice.
Mohl to být můj konec, ale tak nemusel. Já měla zbraň, která ho mohla zničit a ani jsem ho nemusela zabít. Já měla něco, co on neměl. Já měla za koho bojovat, ne jen z vlastního potěšení.
Zastavila jsem se v půli cesty k němu. Pevně jsem sevřela v ruce zbraň na zničení Brianovi nadpřirozenosti. Objala jsem rukojeť té podivné dýky a nekontrolovatelně vyrazila proti němu. Můj útok nečekal. Měla jsem šanci k němu jen doběhnout. Výpad, který jsem udělala, lehce vymanévroval.
"Opravdu si myslíš, že to dokážeš?" ptal se úsečně. Neměla jsem času mu odpovědět tentokrát zaútočil on. Bojoval jen holýma rukama, ale i tak měl jisté výhody.
Chytil mi za ramena a strhl mi tak k zemi. Nepadl se mnou, jen se natahoval po zbrani, co mi vypadla z ruky. Jeho pokus jsem zničila jednoduchým vykopnutím. Bohužel to nepomohlo přesně, jak jsem očekávala. Ano, přestal se zajímat o zbraň, ale jeho pozornost se upnula na mne. Převalil se na mne a uštědřil mi pár ran. Pokusila jsem se mu dát pěstí do tváře, ale Brian mi hbitě zkroutil ruku pod záda a přitlačil mě k zemi. Teď jsem měla na bojovné výpady jen levou ruku. Prostě jsem kolem sebe začala mlátit a náhodou se mi ho povedlo praštit do čelisti. Rána byla hodně tvrdá tak, že bolela i mne. Odplivl si a ta setina jeho nepozornosti mi posloužila pro další ránu, tentokrát do hrudi. Lehce se zapotácel a já ho vší silou převrhla na záda.
Otočila jsem se od něj a chňapla po dýce. Brian mi chytl za triko a přitáhl zpátky.
"Ne!" vyjekla jsem a kopla nohou dozadu. Zřejmě to zase schytal to tváře. Dobře mu tak. Ohlédla jsem za Brianem, půlku tváře měl opravdu slušně zarudlou. Ještě jednou jsem se natáhla po dýce, ale marně. Brian byl rychlejší a to hlavně díky tomu, že si stoupl a já stále lezla po zemi. Za vlasy mi vytáhl na nohy.
Jakmile jsem stála, s výkopem jsem se mu vyškubla, v dlani mu zůstal chomáč mých vlasů. Další rána pěstí, kterou jsem mu hodlala uštědřit, jako pomstu za mé vlasy mi byla osudná. Chytl mou pěst a znovu mi zkroutil ruku za záda, tím si mě přitáhl k sobě. Druhou rukou, než mi kroutil ruku za zády, mi chytl kolem ramen. Zády jsem teď byla přitisknutá na jeho hrudi a pokoušela se mu vykroutit. Čím víc jsem se zmítala, tím mi držel pevněji.
Jeho stisk povolil, pustil mě a pak mi strčil dopředu, takže jsem bezhlavě letěla k zemi. Jenže teď už se tam nenacházela země, ale podivná točící se černá díra.
Cítila jsem, jak do ní padám a Brianův pobavený smích nechávám za sebou. Všechno se hýbalo a padalo do hlubin a pak to vše zmizelo. Zbyla jen černočerná tma a já.
Tvrdý dopad mi vzpamatoval. Šokovaně jsem se rozhlížela kolem, jestli tu někde nečíhá Brian. Nikde nikdo nebyl. Zvedla jsem se a rozběhla jedním směrem. Po několika metrech jsem narazila do nějaké neviditelné síly, která mi zamezovala v dalším postupu. Přitom jsem za ní viděla celé další obrovské a nekonečné prostranství. Vyřítila jsem se dalším směrem a dalším. Stále se mi stávalo to samé.
Byla jsem zoufalá, naprosto. Při posledním pokusu jsem se zhroutila u stěny.
"Pusť mi! Já chci pryč!" křičela jsem stále dokola. Bezúspěšně.
"Proč bych měl?" dotázal se výsměšným hlasem.
"Protože," odsekla jsem. Brian se rozesmál. Ignorovala jsem ho a začala bušit do stěny. Bušila jsem a křičela. Bušila jsem do stěny, než jsem měla úplně rozbolavělé ruce. Brian se tím pohledem očividně bavil. Přestala jsem běsnit a pokusila se uklidnit.
"Ty seš tu taky uvězněný?" ptala jsem se opovážlivě. Popravdě se mi rozhodně nechtělo strávit bůhví jakou dobu s ním.
"Ne, to já tě tu uvěznil," Pronesl ta slova s obvyklým výsměchem. Neudržela jsem a vyběhla proti němu, pěstmi jsem ho bila do hrudi. Po několika úderech mi Brian chytl za ruce a držel je v úctyhodné vzdálenosti od svého těla. "Má drahá Anno, tady ti bude mnohem líp, než v normálním světě. Když seš tady, ber to tak, že seš prakticky mrtvá, ale stále žiješ, takže jsem tě nemusel ani zabíjet,"
Zkoušela jsem se mu vytrhnout a zkopat ho do kulaté krychličky, jenže se mi sotva podařilo se jen pohnout z místa.
Mé běsnění zastavil až jeho vážný pohled. Zpříma jsem se mu podívala do očí.
"Si parchant," vyštěkla jsem. Jen se samolibě usmál.
"A ty mrtvá," Vypařil se, jako pára nad hrncem.
Zůstala jsem tu sama. Mou jedinou společnost mi sice dělal Brian, ale pořád tu někdo byl. Teď na mne dopadala ta tíživá prázdnota. Byla jsem tu bezmocná, nemohla udělat nic. Vůbec nic.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 weilyn-story weilyn-story | Web | 25. prosince 2012 v 23:01 | Reagovat

Moc hezké! Krásně se mi to četlo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|