2. kapitola|Saferty

13. ledna 2013 v 10:02 | Berry Lettyen's
1 500 slov už se dá zařadit do trochu lepší kategorie, ale co. Přeji pěkné počteníčko :) Jen promiňte to s tím nadpisem, trošku jsem to potentočkovala při přednastovování... A blog mi prostě ten původní nechtěl přijmout

2. kapitola

Gibe



Tisknu se zády k židli, na níž před chvílí seděla Ejena. Myslím na to, jak ji mohli vyslýchat. Ale stejnak to je už jedno. Nervózně si pravou rukou prohrábnu vlasy. Hledím na zřízence, několik z nich mi věnuje nevlídné pohledy plné opovržení. Neuhnu očima, jen prázdně koukám na protější stěnu.

Mně ať klidně zavřou, zpacifikují, popraví, ale mé sestry se dotknout nesmí. Myslím jen na tyto slova. V duchu doufám, že Ejena odešla a nezůstala na chodbě. Musí jít pryč. Už jen kvůli tomu, že tady to dobře nedopadne. Ani trochu.

Soudce na mne zaměří pohled, koukáme jeden druhému do očí a ani jeden nehodláme uhnout. Soudce je starý podsaditý muž, jako ostatně všichni zřízenci. Zjednodušeně řečeno sedím v místnosti plné starců a stařenek. Však stráží tu je spousta. Takže utéct odsud je v podstatě nemožné.

"Vaše výpověď? Nebo spíš obhajoba." zakvičí jedna zřízenkyně. Než stihnu vydat hlásku za dveřmi se ozve hřmotné zadunění. Dveře vylétnou z pantů a díky svým obrovským rozměrům zboří polovinu místnosti. Mě a zřízence teď dělí hromada suti a zbytky dveří. Prach a kousky kamenů se začínají pomalu usazovat. Srdce mám v kalhotách a nevím, co dělat. Pohledem sjedu k díře, která zbyla po dveřích. Stojí tam postava zahalená v tmavém hábitu a za ní se krčí ještě někdo. Nenapadne mi nic lepšího než vystřelit ze síně, jako blesk. Chci se prosmýknout kolem těch dvou lidí, jenže ten menší po mně skočí a zadrží mě. "Stůj do pytle!" řekne přiškrceně Ejena. Pevně ji chytnu a přitisknu k sobě. Drží se mne, jako klíště. Musím ji ochránit, svou malou sestřičku. Zachytím pohled starce, za nímž se Ejena schovávala, pustím sestru a pozorně sleduji okolí. Už nám nezbývá moc času na útěk, už se sem nejspíš ženou stráže, aby nás zastavili. Pokývnu na něj. Ví, že musíme zmizet. Otočím se čelem do tmavé chodby a bez otálení vyběhnu. Ejena se řítí za mnou, netuším, jestli s námi utíká i stařík, ale to je teď jedno.

"Děti počkejte!" zaburácí. Ejena se okamžitě zastaví, kolem nohou se jí proběhne chlupatá koule. Koule zabrzdí a zavrtí huňatým ocasem. Poznám v ní podivně mohutně chlupatého vlka. Trhnu sebou, když se na mne podívá těma svýma divnýma očima barvy břidlice. Otřesu se.

Stařec nás dohnal a funí. Opře se jednou paží o zeď, nabírá dech. Ejena podrbe vlka za ušima. Ten se zatváří spokojeně, jakoby se s Ejenou znali už dlouho. Sestra se na mne usměje, pokusím se pousmát, ale nejde mi to, už chci být pryč. "Damou? Nepotřebujete pomoct?" ptá se Ejena. To je celá ona, pořád by někomu pomáhala.

Začne vlka drbat horlivěji, je nervózní. Stejně jako já. Stařík se konečně narovná a otře si ruce do hábitu. Od zbořené soudní síně jsou slyšet duté ozvěny kroků. Stráže. Už si pro nás jdou a my tu čekáme, jako krávy na porážku. Sakra to nikomu nedochází, v jaké ošemetné situaci jsme? Mám nervy na pochodu a chci něco dělat. Místo toho však jen stojím a pobouřeně sleduji starce.

"Tak sakra! Co se jako bude dít?" vyjedu na starce, ale jediný kdo tu vypadá dotčeně je Ejena. To jsem nechtěl. Hned svého jednání zalituji. Stařec zakroutí hlavou a vlídně prohodí: "Tak jdeme, děti." Střelím po něm nevěřícným pohledem, ale vydám se za ním.

Jdeme hlavní chodbou, dál k hlavní bráně carnelského hradu mezi jehož zdmi jsme právě teď uvězněni. Ejena kráčí kousek ode mne, chci se k ní přiblížit a zeptat se jí, jak se cítí, ale pocit toho, že mi někdo sleduje mi nebezpečně svírá žaludek. Raději jdu plynulým tempem a snažím se moc nestřílet vražedné pohledy všude kolem. Přemýšlím, jak rychle nás stráže dostihnou. Z téhle hlavní chodby vede spousta postraních chodbiček můžou si myslet, že jdeme jednou z nich. Snad to tak je.

Tíha vlastních myšlenek mi začíná dostávat, obvykle nejsem zvyklí moc mluvit, spíš jednám, ale teď bych si nejraději začal povídat sám se sebou. Místo toho se nadechnu a pozoruji vlka, který stále kluše v Ejenině blízkosti. Ohlédne se po mně. Jeho podivně živé břidlicové oči se do mne vpíjí, jako by byl ochotný po mně každou chvílí skočit a rozervat mi hrdlo. Rychle strhnu pohled ke kamenné podlaze. Vlk tiše zavrčí a Ejena ho utiší tichým "Pšt."

Málem narazím do starce, když se náhle zastaví před obrovitánskou hlavní bránou. Vidím po stranách sklápěcí mechanismus. Možná, že náš útěk není zas až tak zoufalý. Už se chci rozběhnout k jednomu z madel a začít tahat řetězy dolů, ale stařec mi zastaví pohybem ruky. Zacouvám zpátky na místo a vyčkávám. Muž napřed napřáhne ruce do výše, dlaněmi směrem k bráně. Hlavu skloní. Něco šeptá, ale nerozumím mu. Začne mluvit hlasitěji a jediné, co mi z jeho slov dává smysl je to jakým jazykem mluví, poznávám v tom řeč, kterou magici používají při svých kouzlech. Hledím na starce v klobouku se špičkou na jednu stranu ještě divněji než předtím, on je magik. To proto jsme se tak lehce dostali hlavní chodbou pryč, jak triviální.

Sleduji, jak brána praská, jak se dřevo láme a vytváří se tak průchod. Ustoupím o několik kroků dál a sestru odtáhnu za paži s sebou. Brána stále praská, dřevo se láme, až třísky odletují. Starcovi ruce pomalu klesají dolů, celý se pomalu napřímí. V bráně je průlez tak velký, že by se tam mohl vejít celý jeden obr. Stařec se k nám otočí čelem.

"Tvůj bratr?" mluví k Ejeně.

"Ano." Řeknu dřív, než sestra stačí vydat hlásku.

"Jméno?" magik si mne měří pohledem.

"Gibe." Napřáhnu k němu ruku. Potřeseme si rukama a on prohodí: "Já jsem Damou, chlapče." Pokývnu na něj hlavou, jakože chápu. Znovu slyším dusot nohou, stráže nejsou daleko. Všichni se vydáme průlezem ven. Já jdu první, Ejena za mnou a Damou s vlkem poslední. S neskutečnou radostí vyskočím ven a pozoruji chladnou noc. Jsme venku, ale ne na dlouho.

Z venku se na nás ženou stráže. "Děti!" zakřičí na nás Damou. Ohlédnu se za ním. Je to nanic nedostaneme se odsud. Je jich daleko víc a my nemáme ani jedinou zbraň. Je to všechno v háji. Naprosto. Ejena mi pohlédne do očí. Bojí se a má na to právo. "Chyťte se mne!" Damou se znovu ozve. Ejena udělá to, co řekl, jednoduše se chytí jeho ruky, vlk se nechá sestrou obejmout kolem krku. Chvíli přemýšlím, ale nakonec se zachytím za hábitu magika.

Tělem mi projede zášleh bolesti, jako kdybych se rozdrolil na malinkaté kousíčky, které se zase začaly bolestně skládat dohromady. Dopadnu tvrdě na zem a vyrazím si dech. Nemůžu dýchat a začínám se dusit nedostatkem kyslíku. Někdo mi dá ránu do zad, začnu zhluboka dýchat. Sám pro sebe se usměju kvůli tomu, že žiju. Konečně otevřu oči a vidím před sebou Ejenu, ve tváři má výraz plný úlevy a zděšení zároveň. "V pohodě?" otážu se Ejeny.

"Dá se to tak říct. Na nějakou chvíli jsme jim zdrhli, ale není to na dlouho." Ejena horlivě hladí vlka.

"Kde to jsme?" tahle má otázka už není směřována Ejeně, je pro Damoua.

"Nedaleko Carnelu a jak už tvá sestra řekla, nebude trvat dlouho a Merikl nás dostane." Damou pochopil, že otázka byla směřována jemu.

"Kdo je Merikl?" V životě jsem tohle jméno neslyšel, ale očividně se s ním budu setkávat častěji. Damou si mne přeměří nevěřícným pohledem a promluví: "Merikl je zabiják. Má na svědomí ty zvěrstva, co se za posledních několik let stala v Safertě. Jenže on nechce jen ničit, chce získávat. A vy dva," ukáže na mne a na Ejenu, "jste jeho největším cílem. I když ještě neví, že se honí právě za vámi."

"Aha, super. Takže proč nás chce dostat?" ptám se s jedním obočím zdviženým.

"Ejeno? Ty mu to určitě vysvětlíš lépe." Sestra pokývne hlavou a přestane hladit vlka.

"Gibe zaprvé se na mne nezlob, už to nějakou dobu vím, jen jsem ti to neřekla, aby sis nemyslel, že jsem nějaká zrůda." odmlčí se, "Víš, ty a já nejsme jen tak ledajací. Dokážeme podivné věci, nevím, co zvládneš ty, ale já…" její slova se vytratí ve hvizdu větru. Zahledím se na sestru, v ruce třímá květ rostliny. Sevře dlaň, a když ji znovu rozevře, vyletí z ní motýl. Ejena se na mne zadívá s lítostí.

"Proč bych si o tobě měl myslet něco takového?" Pokrčí rameny. Bála se, že se na ni vykašlu, ale to bych já nikdy neudělal a taky nikdy neudělám. Je má sestra a tak to taky vždy bude.

"Nerad vás ruším, ale měli bychom si pospíšit. Určitě nebude od věci, když vyrazíme dál odsud." řekne Damou velitelským tónem.

"Teď? Nemůžeme se trochu prospat?" žadoní sestra lítostivě.

"Bohužel ne, dítě. Bohužel ne. Musíme vyrazit ihned!" zavelí magik. Ejena povzdychne. Taky bych ocenil trochu odpočinku, ale když musíme vyrazit tak musíme vyrazit. Podívám se na nebe. Je inkoustově modré a svítí na něm hvězdy. Zrak mi utkví na největším zdroji světla, Měsíci. Ohromuje mi. Když půjdeme pod měsícem, budeme v pořádku. Napadne mi. Přeci jen to vypadá, jakoby na nás shlíželo obrovské oko nějakého neviditelného ochránce, který čeká, až bude moct zasáhnout.

Nakloním se k sestře a ukážu na vlka. "Má ta věc jméno?" zeptám se trochu moc ledabyle. Ejena mi věnuje ironický úšklebek.

"Jasně, že má. Jmenuje se Zachari." Zachari, divné jméno, ale co. Před několika okamžiky mi Ejena ukázala, že dokáže z květu vyčarovat motýla. Tak proč se zabývat tím, jak divně se jmenuje nějaké zvíře. Ušklíbnu se a své myšlenky si raději nechám pro sebe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Loves Loves | Web | 13. ledna 2013 v 16:24 | Reagovat

Děkuji za komentář na mém blogu ;)

2 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | 13. ledna 2013 v 20:14 | Reagovat

Moc hezká kapitola :-) už se těším na další... Jsem zvědavá co bude umět Gibe :-)

3 *El *El | Web | 14. ledna 2013 v 6:11 | Reagovat

Jéé! :D Už aby tady byla třetí kapitola! :-D :-P Napiš kdyžtak na blog, až bude ;-)

4 Ana "Knihofil18" Syringa Ana "Knihofil18" Syringa | 23. ledna 2013 v 20:21 | Reagovat

Sevře dlaň, a když ji znovu rozevře, vyletí z ní motýl.
Jéj, motýľ. :D Áno, to ma zaujalo na tej kapitole. :D :D
V tretej kapitole ti napíšem, čo si o tom myslím. :)

5 All All | E-mail | Web | 25. ledna 2013 v 9:16 | Reagovat

Pěkné!!! :-D  ;-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|