Gratia

14. února 2013 v 18:33 | Berry Lettyen's |  Povídky
Nenapsala jsem tuhle povídku, protože je dneska ten den jménem Valentýn. Pro vaši informaci je tohle pro mne úplně normální čtvrtek.
Psala jsem ji z jednoho důvodu - protože ještě není čas tahat do Prachu nějaký zamilovaný scény. Nevím, jak moc se vám to bude líbit, ale když si k tomu pustíte písničku Turning Tables od Adele, hned to bude hezčí - protože jsem to u té pisničky psala. Jo a neřeště, že tu nejsou žádná jména až na to město. Přijde mi, že bez těch jmen postav je to daleko lepší. Takový víc procítěný... Chápete mě snad :)
Gratia - latinské slovo, chcete znát význam? Máte google překladač (jo budu ošklivá a neřeknu vám to :) ) - se to jmenuje, protože jsem nevymyslela nic inteligentnějšího - jo s výmýšlením názvů na tom nejsem zrovna dvakrát dobře.



V očích mi zely slzy. Nemohla jsem někoho, kdo mi nikdy nebyl lhostejný, někoho koho jsem milovala od první chvíle, prostě jen tak poslat pryč. Rozejít se s ním.

"Ty bys to nepochopil." Zamumlala jsem tiše. Sledovala jsem ho a byla si jistá, že už se mnou v životě nepromluví.

"Co bych nepochopil?" ptal se zmateně. Chtěl si mě přitáhnout k sobě, ale já před jeho rukou uhnula. "Proč si takhle odtažitá?" pokračoval. Nemohla jsem mu to říct. Nepochopil by to.

"Neřeš to ano? Heleď já za to nemůžu. Prostě bys to nepochopil." Zatvářil se ještě zmateněji.

"Co bych nepochopil? To, že se stěhujete? To docela normálně chápu." Mlčela jsem a udělala věc, co pro něj byla nejlepší.

"Já… prostě už tě nikdy v životě nechci vidět! Nikdy! Pořád strkáš nos do věcí, co pro tebe nejsou. Stále se o mne staráš, jako bych byla tvoje zvířátko! Chápeš? Prostě se s tebou rozcházím!" bylo mi těžko u srdce, když jsem na něj tohle křičela. Bylo mi ještě víc do breku, ale pro něj to tak bylo lepší. Opravdu. Smutně se na mne zadíval těma svýma hnědýma kukadlama, nemohla jsem mu takhle dál ubližovat. Ne jemu. Jedinému klukovi, kterému jsem se líbila hned od začátku.

Než stihl něco říct, už jsem utíkala směrem ke svému bývalému domovu, kde ještě stálo auto a čekalo jen a jen na mě. Nastoupila jsem do auta a odvrátila obličej od okýnka, abych se nemusela svému teď už bývalému klukovi podívat do obličeje.

Cítila jsem se tak provinile, že jsem někoho tak úžasného jako je on, opustila. Ale realitu už nijak nezměním a musím se s tím smířit.

Od teď jsem směla žít jen ve vzpomínkách a to navíc jen tajně, protože kdyby drazí rodičové zjistili, že na něj stále myslím tak bych asi dostala pořádnou výchovnou lekci.

Vyndala jsem si z kapsy džínsů telefon a rychle najela na facebook. Zbývala poslední věc, po níž bude všem jasné, že jsme se rozešli. Musela jsem si ho odebrat z přátel na FB, a to se mi vůbec, ale vůbec nechtělo. Facebook byl totiž poslední místo, kde jsem si s ním mohla psát, ale i ten mi začali rodiče kontrolovat.

To, že nejsem z úplně normální rodiny, pro ně totiž znamenalo to, že nesmím mít žádné normální přátele.

O nějaký ten pátek později - konkrétně o tři měsíce později


Utekla jsem z domu.

Běžela jsem pryč. Na autobus. Co nejdál odsud. Zpátky do toho Zapadákova, který jsem si tak zamilovala.

Autobus uháněl po silnici, ale mně stejně přišlo, že jede strašně pomalu. A pak po dvou hodinách nekonečné jízdy se autobus konečně zastavil na zastávce jménem Zapadákov. Hbitě jsem seskočila ze schodů autobusu na mokrý chodník.

Od zastávky jsem se napůl v běhu napůl v chůzi vydala k domu, kde bydlel. Barák jsem měla na dohled a každý krok mi přišel, jako těžší a těžší záležitost. Nemohla jsem si pomoct, musela jsem se zhluboka několikrát nadechnout, abych rozehnala ty příšerný motýlky v břiše.

Už jsem stála před jeho domem, ty poslední síly - ne fyzické, ale duševní - jsem použila k tomu, abych se s prapodivným strachem přemístila na verandu. Šla jsem cestou kolem růží jeho matky. Ty růže byly opravdu nádherné, rudé, bílé a růžové.

Podrážky mi lehce klouzaly na hladkých a mokrých kamenech, z nichž měli postavenou cestu k domu. Na leštěných dřevěných schodech jsem skoro přizabila, takže jsem se musela pevně držet zábradlí, abych nespadla. Konečně se mi povedlo dojít až před vchodové dveře. Zvedla jsem ruku nad zvonek a nechala ji viset ve vzduchu. Možná, že rodiče měli pravdu, bude lepší, když na něj zapomenu, když se nebudu vracet ke své minulosti v Zapadákově. Jenže já svou minulost v Zapadákově milovala, ale milovala jsem ji víc než svou vlastní rodinu? To určitě ne.

Otočila jsem se na patě a nechala zvonek zvonkem. Když jsem upalovala od domu a u branky se zastavila, abych ji otevřela, všimla jsem si, jak se v okně domu mihla nějaká postava. Doufala jsem, že mi dotyčný nezpozoroval.

Vracela jsem se zpátky na zastávku autobusu. Naštěstí mi za půl hodiny jel zpáteční domů, takže by rodiče nemuseli postřehnout, že jsem nebyla skoro pět hodin doma. Mohla jsem v to jen doufat.

Sedla jsem si na dřevěnou lavičku s poněkud barevným billboardem na jejím opěradle. Billboard hlásal: Pořiďte si úplně nový rodinný dům! Levně! Nové rodinné domy u nás v Zapadákově!

Jak chytlavá reklama. Bylo vidět, že místní realitní kancelář už neví, jak rychle rozprodat těch třicet nových domů kousek za městečkem. Ale to už teď nebyl můj problém.

Z baldachýnu šedavých mraků se spustil déšť. Sice jsem měla deštník, ale nechtěla jsem se před deštěm nijak skrývat. Během několika minut jsem byla promočená na kost, ale bylo mi to jedno. V téhle chvíli mi bylo už všechno jedno, mohl by do mne udeřit blesk a mně by to nevadilo.

Zaklonila jsem hlavu a nechala déšť, aby mi stékal po obličeji.

"Tohle děláš, vždycky když prší." Musela jsem se usmát. Nezapomněl.

"Vždyť mě znáš." Odvětila jsem. Postavila jsem se a vrhla se mu do náruče.

"Slib mi, že už mi nikdy neopustíš." Řekl. Místo slov jsem se vytáhla na špičky a políbila ho na rty mokré od deště. Ruce, kterýma jsem ho ještě před chvílí objímala kolem pasu jsem spojila za jeho krkem. Přitáhl si mě blíž k sobě a tu malou pusu mi oplatil.

Vůbec mi nevadilo, že oba stojíme v dešti promoklý na kost. Ten okamžik byl kouzelný, plný lásky a pochopení. Podívala jsem se mu do očí. Byla jsem šťastná. Konečně jsem tohohle neskutečně úžasnýho kluka s tak úžasnýma hnědýma očima mohla políbit.

Poprvé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 weilyn weilyn | Web | 14. února 2013 v 19:57 | Reagovat

S tou písničkou se to velice pěkně čte. Konečně jsem si po dlouhé době přečetla zamilovanou povídku :) Moc hezké ani by nevadilo, kdyby jich tu časem přibudlo víc! :)

2 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | 15. února 2013 v 12:43 | Reagovat

Wow, úžasná povídka a ten název je docela výstižný. Většina kluků v téhle době by ji neodpustily. Je to nádherný konec,ale škoda, že bývá jen v povídkách (většinou) ;-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|