Prach||Pátá kapitola

13. února 2013 v 23:29 | Berry Lettyen's |  Prach
Ano moji drazí. Skoro po dvou dnech slibování je na světě :D. Ano pátá kapitolka :D.

Věnováno všem, co Prach čtou a považujího za docela ucházející až dobrý :)
Děkuji vám bez vás bych to asi fakt nedala :)

A teď trochu shrnutí minulé kapitoly (ano dělám to schválně, protože vy mě asi (určitě) minimálně přizabijete za to, co jsem to zase provedla) -
Mishe se už nechtělo strávit čas v útrobách strašlivého Sarkišninu pod drobnohledem Zaytsevové, proto se s trochou strachu vydala ven a tam na ni čekalo takové hrozně milé překvapení. (P.S. trochu upraveno, aby ti kdo nečetli nepřišli o "zážitek" z kapitoly) (P.S.S. hodně moc blbě upraveno, protože to hrozně milé překvapení je taky jedna z mých "nejlepších" metafor... Jo už se pokusím mlčet)

A teď UŽ KONEČNĚ! *čeká na famfáry* PÁTÁ KAPITOLA PRACHU! *famfáry a červený koberec nikde, tak si je prosím jenom představte :D děkuji :D*

Pátá kapitola


Utíkala jsem závějemi sněhu kolem nehostinných stěn Sarkišninu. Nechápala jsem, jak může být Sarkišnin tak obrovský, protože jsem stále běžela podél jedné stěny a roh nikde. Nechápala jsem proč se za mnou ženou tři nejspíš nenormální kluci. Nechápala jsem, proč vlastně utíkám, i když jsem to měla spočítané.

Vzduch prořízl zvuk výstřelu. Srdce mi vynechalo jeden úder a nohy se automaticky zastavily.

Další výstřel.

A další.

Rozhostilo se hrobové ticho. Mají pistol. Problesklo mi hlavou. Na vteřinu se mi udělalo mdlo. Tři výstřely, tři varování. Jedno mi bylo jasné: když budou potřebovat, klidně pistoli použijí k něčemu jinému než jen k varování.

Znovu jsem se dala do běhu, ale jako by byl sníh najednou hustší a neprostupnější. Jako kdybych se úlekem nemohla hýbat. Věděla jsem, co dokáže dobře mířená rána z hlavně pistole. Dokáže člověka na místě zabít, ale taky ho nechat pomalu umírat. Táta byl policajt a tohle všechno mi říkal, říkal mi toho daleko víc, jenže já si nemohla na nic vzpomenout. Mohla jsem se jen plácat v závěji sněhu v domnění, že uteču nebezpečí.

Uslyšela jsem vzdálené křupání sněhu. Jsou blízko. Musí mě vidět a já musím utéct. Jenže už jsem neměla síly k tomu brodit se těžkým sněhem při zdi Sarkišninu. Křupání se přibližovalo a síly mě o to víc opouštěly. Museli být kousek ode mne a já udělala to poslední, na co jsem se zmohla. Schoulila jsem na zemi do klubíčka a pevně sevřela oči.

Tlumeně se mezi sebou začali bavit a po chvíli se jeden z nich začal přibližovat nebezpečně blízko.

Modlila jsem se za rychlí konec. Ale když se to tak vezme, jednu výhodu má smrt mít bude - setkám se brzo s rodiči. Zvuky křupání sněhu od kroků jednoho z nich nabíraly na síle. To znamenalo jediné, už je opravdu kousíček ode mne. Křupání ustalo. I přes zavřené oči jsem poznala, že se nade mnou někdo sklání. Jeho stín totiž zakryl sluneční svit a já pod víčky neviděla takový ten červený stín. Lehce mi přejel konečky prstů po obličeji a zastrčil mi za ucho pramen vlasů. Pak se naklonil trochu blíž ke mně - poznala jsem to podle toho, že mi jeho dech polechtal na obličeji - a já stále nevěděla kdo to je.

Hlas, který na mne před dvěma týdny prakticky zachránil, který mě jako jediný z téhle party oslovil a taky jediný hlas, který bych poznala všude. Scottův hlas.

"Neboj se." Zašeptal tak tiše, že jsem ho sotva slyšela, i přesto, že měl rty přímo nad mým uchem. Nevěřila jsem mu. "Pomůžu ti." Pokračoval. Vůbec jsem mu nevěřila. Ale měla jsem hodnou chvíli na obranu.

Trochu jsem pootevřela oči, jen tak malinko, abych viděla, ale ne moc, aby si všimnul, že se koukám. A naprosto jednoduše jsem mu uštědřila ránu pěstí kousek pod oko. Pokusila jsem se do té rány dát tolik síly kolik jsem mohla. V tomhle se hodilo, že mi táta jako menší učil jak se aspoň trochu bránit. Občas bylo fajn mít tátu policajta, ale občas taky ne. Teď stejně není čas zaobírat se věcmi ze starýho života. Teď jsem musela jednat. Proto jsem taky okamžitě vyskočila na nohy a pelášila pryč, jenže to už se za mnou hnal Scott. Sám, svým nohsledům poukázal, ať zůstanou, kde jsou.

Sice jsem zase běžela, jako o život Scott mě rychle dohnal. Strhl mi za kapuci od mikiny k sobě, jenže já se nehodlala vzdát. Zmítala jsem sebou, on pořád něco blekotal o tom, že mi nechce ublížit ať toho nechám. Já mu, ale stále nevěřila. Pokoušela jsem se mu vysmeknout, takže jsme se při každém mém pohybu šoupli tak o dva tři kroky dopředu. Najednou tam, ale nebyla země, jakoby zčistajasna se nám v cestě zjevil docela hluboký kanál. Oba jsme tam zahučeli a po trochu tvrdším přistání, kdy jsem si tak trochu narazila zadek, se s náma utrhl ten obrovský kus sněhu, na kterém jsme přistáli. Byl to sníh a led, takže se z toho kanálu, příkopu nebo já nevím, co to bylo, stala jakási jednorázová bobová dráha a já se Scottem jsme po ní upalovali kamsi do neznáma.

"Co to sakra je?" povedlo se mi náhodou ze sebe dostat, protože jsem na chvíli neměla pusu plnou sněhu. Scottovi zřejmě došly slova, protože mi na nic nedokázal odpovědět.

Podívala jsem se před sebe a strachy jsem oněměla, protože téhle klouzačce se objevila jedna jediná překážka, kterou jsem s jistotou věděla, že nepřežijeme. Ani já ani Scott. Byla to kamenná zeď Sarkišninu.

Jenže stejně tak, jako jsem nechápala, jak se před námi objevila nebezpečně přibližující se zeď, jsem nechápala, jak to, že v jinak tak rovné krajině se objevil takový sešup, abychom střemhlav letěli, jako na bobech. To opravdu nešlo do hlavy, ale měla jsem odpověď. Tohle je prostě Sarkišnin, všechno je tu divný nebo spíš hodně moc ujetý, ale mám pocit, že by sedly i silnější slova.

Zeď se přibližovala stále rychleji a o to se naše životy zkracovali. Kolik mi zbývalo? Několik vteřin? Mohla jsem být vděčná i za to. S trochou námahy jsem obrátila hlavu směrem ke Scottovi a až teď mi došlo, jak pevně se ho držím kolem krku. On mi objímal pevně kolem pasu, takže jsem se mu nemohla vytrhnout a stejně jsem v posledních vteřinách života nechtěla dělat nic, co by je mohlo ještě ukrátit. Podívala jsem se Scottovi do očí a viděla v nich omluvný výraz, který jasně říkal: omlouvám se ti, tohle jsem opravdu nechtěl. Lehce jsem pokývla hlavou, jakože beru a pak když jsme byli těsně u černočerné zdi, jsem mu zabořila hlavu do ramene. Objala jsem ho pevněji a snažila se myslet na něco hezkého.

Tohle je ještě horší než kdyby mě zastřelili. Umřu tak, že se rozmašíruju o zeď, jak důstojné -

Můj vnitřní monolog se utnul ve chvíli, kdy jsme měli skončit rozpláclí o zeď tak, že nás sundají jen škrabkou nebo zednickou lžící. Místo toho jsme prolétli černou zdí, jakoby to nebyla zeď, ale díra, co se pouze jako zeď tváří. A pak nás dno kanálu vyhodilo do vzduchu, kde jsme zůstali moment viset, jako ve filmech. Jenže teď se připravil vystoupit na scénu můj dnes již v pořadí třetí pokus o přežití. Volný pád někam kamsi. Prostě do černa.

Berry zase něco kecá (proto jí prosím pro příště nějak zalepte tu její drahou pusinku): Tak, co provedete mi něco strašného? Prosím ne... Kdo by to pak dopsal? :D
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | 14. února 2013 v 10:39 | Reagovat

Je to úžasné, umíš výborně vystihnout to napětí. úplně jsem zbělela hrůzou, myslela jsem, že umře. Takhle nás nesmíš strašit :-)
Ten konec je trochu, jak to říct, zmatený a zároveň hodně zajímavý. Zajímalo by mě, jestli se z toho vězení dostali. Spiš né že?? :-)

2 hranicefantazie hranicefantazie | Web | 14. února 2013 v 14:16 | Reagovat

Tady je vidět jasný rozdíl mezi tvou ich-formou a mou er-formou. Zatímco já totiž shrnu skoro celý den, když napíšu text o takovéto velikosti, tobě se tak povede pokrýt jen kratičký okamžik.
Proč to píšeš sakra tak krátké? O_O  Chci číst dál a dál. Proto si prosím rychle sedni na zadek a dej s do psaní další kapitoli, ať tu je co nejrychleji ;-)

3 Ana "Knihofil18" Syringa Ana "Knihofil18" Syringa | Web | 14. února 2013 v 19:28 | Reagovat

[2]: Hm, ja som do 1. osoby schopná zahrnúť aj niekoľko týždňov, napríklad v Čipe sa odohrávali dva mesiace a ja som ich zhrnula do 7 kapitol. :D

Ku kapitole: Čo to má sakra byť?! Prečo to vždy končíš tak napínavo? Prečo mi blbne Bloglovin, že mi tvoj článok neukázalo a ja som sa k nemu musela dostať až na twitteri?! What the hell?
Nezabijem ťa, ale to len preto, lebo chcem vedieť, čo sa im stalo... oooh, prosím, nech neumrie.
Ako dokážeš vytvoriť také napätie? Ja nič také nedokážem... *popotiahne nosom*
Anyway, rýchlo ďalšiu kapitolu!

4 Lily "Aravis" Starfall Lily "Aravis" Starfall | Web | 18. února 2013 v 16:24 | Reagovat

Aaaaaa. Rychle další kapitolu! Potřebujem svoji drogu! HNED! :D
Ten konec.... pfff. Až to dopíšeš, tak si to s tebou vyřídím, ale zatím tě nechci stresovat :D

5 Berry Lettyen's Berry Lettyen's | Web | 18. února 2013 v 20:45 | Reagovat

[4]: Už se bojím :D

6 Allia Tride Allia Tride | E-mail | Web | 16. března 2013 v 11:23 | Reagovat

To je úžasný! Prostě úžasný!! O_O  O_O

7 Clarush* Clarush* | Web | 30. června 2013 v 14:28 | Reagovat

Už jsem se bála, že jí někdo zastřelí! Pak jsem se bála že oba skončí na té zdi a že je doopravdy budou muset seškrábat dolů... a nakonec to dopadne úplně jinak :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|