Prach||Šestá kapitola

19. února 2013 v 21:27 | Berry Lettyen's |  Prach
Hallelujah! Lidi, lidi, lidi! asi víte, co název článku/kapitoly/výkecu znamená! Ano! Je to tak! Dopsala jsem kapitolu k datumu k jakému jsem ji plánovala! Dokázala jsem to! :D Jo moc vyvádím, ale to znamená, že pro tentokrát byla tvůrčí krize zažehnána a já můžu vesele pokračovat dál :D A víte, jakou mám radost? Nejen kvůli tomu, že je kapitola dopsaná, ale taky kvůli tomu, že nejspíš prvně překročím v psaní číslo kapitoly deset! Nevím proč, ale jelikož jsem tohle číslo jetě nikdy nepřekonala bude to docela výsledek, doufám... No Prach je rozhodně na lepší a delší cestě než byl předchozí příběh Rodokmen, ale je taky super, že v Prachu jsme (jsem) sotva v 1/5 děje, takže to bude ještě na hodně, hodně dlouho :D Ale nám to nevadí, že? :D Tak jo už jen shrnu, co se stalo v minulé kapitolce a můžete se dát vesele do čtení :D

Misha utíkala před Scottem a jeho dvěma "pobočníky" (jak si myslela). Bohužel oni tři měli "naprostou náhodou" pistoli a tím jí docela dost ohrozili život. Po té se záhadným způsobem dostala na hodně divné místo.
Jo je to naprd shrnutí, ale fakt nevím, jak tu předchozí kapitolu jinak shrnout... No nic tak tramtadadá! Tady máte šestou kapitolu! :D


Šestá kapitola




Dopad na tvrdou podlahu byl hodně tvrdý. Sice jsme spadli sotva ze tří metrů, ale stále to bylo dost. Měla jsem pocit, že jsem se docela slušně bouchla do hlavy, ale mohl to být jen pocit, stejně jako všechno ostatní.

Bohužel, co nebyl na sto procent pocit bylo to vědomí, že se nacházím v blízkosti kluka, co mě chtěl a možná stále chce zabít. Stáhlo se mi při té myšlence hrdlo a raději jsem rychlím pohledem přelétla okolí. Byl tu. Do háje. Ale nevypadal, jako kdyby mě chtěl zabít, sledoval mě stejně zmateně, jako jsem se já cítila.

"Kde to jsme?" prohodila jsem. Scott se podezřele usmál. Sakra. "Nečum tak!" okřikla jsem ho. Protočil oči a přejel obrovský černý prostor očima.

"No, podle všeho to vypadá, že jsme pod Sarkišninem." Konstatoval.

"Po-počkat?! Jak jako pod Sarkišninem?" vyhrkla jsem. Scott mi věnoval další podezřelý úsměv a přešel blíž ke mně.

"Povídá se, že se pod Sarkišninem nachází jedna obrovská podzemní místnost. Údajně je ze základů toho baráku, co tu stále před tím než na jeho základech vystavěli Sarkišnin."

"Tomu nevěřím." Odvětila jsem. Scott si mě změřil podezíravým pohledem a pak se mi významně podíval do očí. Začal šmátrat po nejbližší zdi. "Co to děláš?" vyjekla jsem.

"Hledám světlo a neječ tak." Protočila jsem oči a vydala se za ním. Čím víc jsme se snažili najít vypínač nebo něco čím by se zapnulo světlo, tím víc jsme se ubírali do tmy. Prozatímní jediný orientační bod pro nás byl pruh světla vycházející z díry ve zdi, díky níž jsme tady.

Vůbec nevím, o co bych teď stála víc, jestli být rozpláclá na zdi nebo se mořit tady ve tmě a nevědět jestli se odsud dostanu.

"Au! Do prčič!" zanadával Scott. Ušklíbla jsem se. A pak kdo tu ječí.

"Co zas?" pokusila jsem se o znuděný tón, ale moc mi to nevyšlo. Šla jsem tmou směrem k němu s jednou rukou nataženou před sebou. Jemně jsem do něj vrazila a on přede mnou ucukl. "No?" pokračovala jsem.

"Asi jsem našel vypínač, ale dostal jsem tak trochu ránu."

"Aha. Tak to je malý problém."

"Jo, to je."

"Co teď?" zeptala jsem se trochu rozpačitě.

"Zkusím to ještě jednou." Pronesl ta slova trochu neochotně. Znovu se dotkl vypínače, tentokrát to vypadalo, že žádnou ránu nedostal, což bylo hodně moc dobře. Ozvalo se tiché cvaknutí a nic. Chvíli jsme čekali se zatajeným dechem a pak několik světel vysoko nad našimi hlavami probliklo a zhaslo.

"Sakra." Vydechl Scott, v jeho hlase bylo slyšet zklamání. Najednou se skoro zázrakem několik světel rozsvítilo. Těch pár stačilo na to, abychom viděli celou místnost.

"Páni. To je obrovský." Udiveně jsem pozorovala celou obrovitou místnost s tak vysokým stropem, jako mívají jen na zámcích. "Je to jako Komnata nejvyšší potřeby v Harrym Potterovi."

"Musím s tebou jen a jen souhlasit. Fakt to tak vypadá." Pronesl Scott. Z venku se ozval vzdálený výstřel. Leknutím jsem sebou trhla, Scott se zatvářil poněkud zmateně.

"Ne, oni nás tu najdou. Zastřelí mě a možná i tebe, ale…" Scott mi chytnul za paži a zatřásl mnou.

"Nic takovýho se nestane. Jasný? Nemůžou nás tu najít, to je nemožný." Měl pravdu, nemůžou nás tu najít, když ani neví, kde jsme.

"Jasný, ale pokud chceme přežít, musíme se odtud dostat." Setřásla jsem Scottovu ruku.

"Jo to zní docela dost logicky." Odtušil. Sjela jsem pohledem celou místnost. Na to jak byla obrovská toho v ní moc nebylo. Přímo uprostřed stála otrhaná pohovka, která vypadala, jako z minulého století - a nejspíš i byla - kolem ní bylo roztroušeno několik dřevěných beden různých velikostí. Všechno to bylo přikryté vrstvou prachu a sem tam jsem zahlédla i pavučinu. Nic jiného v místnosti nebylo, teda až na hodiny naražené tak těsně na zeď až vypadaly, jako by byly součástí té zdi. Napadlo mi něco opravdu střeštěného. Všechny ostatní věci byli uprostřed místnosti a jenom jedny velké starodávné stojací hodiny stály u zdi.

Když jsem k nim přišla blíž upoutala mi na nich jedna věc - nemají kyvadlo. Takovéhle hodiny ho vždy mají, bez kyvadla by totiž nemohly běžet ručičky na ciferníku - aspoň si to myslím. Jenže těmhle ručičky běžely úplně v pohodě, ale žádné kyvadlo se za sklem, v hodinách rozhodně nekývalo.

Dostala jsem poněkud nerealizovatelný nápad, který nejspíš nemohl být ani z poloviny pravda. Přišla jsem k hodinám, co nejblíže jsem mohla. Zírala jsem na západku, která zabraňovala dvířkům, za nimiž se mělo skrývat kyvadlo, aby se svévolně otvíraly. Zvedla jsem ji a pomalu otevřela dvířka. Prostor pro kyvadlo byl daleko větší než je u normálních hodin tohoto charakteru norma. Opatrně jsem dala jednu nohu dovnitř, a když se podlážka hodin nepropadla, vlezla jsem tam celá. Ze vnitř hodiny už tak prostorně nevypadaly, ale já jsem věděla, co hledat. Něco, co by mi můj nápad a teorii v jednom potvrdilo. Přejížděla jsem rukou po zadní stěně hodin, ale stále jsem nemohla najít nějak okraj nebo něco takového, co by nasvědčovalo přítomnosti řezu, což by logicky mohlo znamenat skrytou cestu ven. Nic. Strčila jsem rukama do toho kusu dřeva. Něco zaskřípalo, ne jako by se ty hodiny měly rozpadnout, znělo to, jako když skřípají panty. Zkusila jsem do zadní stěny ještě několikrát strčit, všechno nasvědčovalo tomu, že za ní je dutý prostor. Bohužel se nic jiného než to skřípání nestalo. Už mi to začínalo štvát, takže jsem se do zadní stěny hodin přímo vrazila celým svým tělem.

Zadní stěna se uvolnila a otevřela se, jako dveře. Já jsem díky tomu málem spadla po čumáku na kachlíkovou podlahu, která se skrývala v tunelu za hodinami, naštěstí mi Scott chytil za mikinu a přitáhl zpátky.

"Co to mělo být?" zeptal se pobaveně. Na rtech mu pohrával veselý úšklebek.

"To radši neřeš, ale mám pocit, že jsem nám našla cestu ven." Odvětila jsem vítězoslavně.

"Možná, cesta ven to bude, jenom pokud nevede Zaytsevové do kanclu."

"Ehm. Jo to máš pravdu." Musela jsem s ním souhlasit, protože vylézt u Zaytsevové v kanceláři by asi byla sebevražda. Asi určitě. Ale zkusit to musíme, je to naše jediná šance se odtud dostat. A opravdu nestojím o to shnít v nějaký tajemný místnosti pod rádoby sirotčincem.

"Tak jdeme? Nebo hodláš čekat na to až si pro nás Zaytsevová dojde sama?"

"Ne, to rozhodně ne, ale… nemůžeš jít první?" Ano správně byla jsem po tento strachy. Scott protočil oči a pomohl mi vylézt z hodin, pak sám vlezl dovnitř. Šinula jsem si to hned za ním. Když jsem neochotně zavírala ty supertajné dveře udělalo se mi špatně od žaludku. To nebylo dobré znamení.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | 20. února 2013 v 16:09 | Reagovat

Je to úžasný jako vždy. Já bych se v té místnosti asi zbláznila. Bojím se tmy a mám klaustrofobii. Mě by tam normálně mrdlo... :-D Hezký přirovnání k Harrymu Potterovi. Já bych určitě taky nešla jako první.... :-)

2 Angela Angela | E-mail | Web | 20. února 2013 v 20:36 | Reagovat

Wow! Moc se ti to povedlo, čtu to sice poprvé, ale asi (spíš určitě) si dočtu i předešlé kapitoly. :-) :D

3 Ana "Knihofil18" Syringa Ana "Knihofil18" Syringa | Web | 21. února 2013 v 12:23 | Reagovat

Ten koniec. Nenapínaj ma, chcem vedieť, čo sa jej zasa stalo! :D

4 hranicefantazie hranicefantazie | Web | 21. února 2013 v 14:26 | Reagovat

Ach jo, zase to končí tak neukončeně. To to pro jednou nemůžeš skončit nějak nenapínavě?
Jinak ten obrázek je úžasný. Moc se mi líbí.  No, piš rychle dál, ať je tu co nejrychleji pokračování. Já osobně jsem se teď s Krví trochu sekla, tak doufám, že se ti nestane to samé :-)

5 Zoey Zoey | Web | 27. února 2013 v 16:06 | Reagovat

Hezké, ale opakují se ti tam slova :-)

6 Vicky Vicky | Web | 2. března 2013 v 22:19 | Reagovat

děláš si legraci??!! :-D Utnout to v tu nejlepší chvíli??!! Jako bys to nedělala v předchozích kapitolách, ale to jsem vždycky měla nějaké před sebou...:D Že já hloupá se k Prachu vracela, teď nemám nic a budu o následujícím ději zřejmě ještě dlouho přemýšlet :-D Je to opravdu úžasná povídka, dokonale popsaná, ne příliš stručná ani moc rozepsaná, zkrátka tak akorát a děj - nemám co vytknout! S ničím se nepářeš, příběh má spád a každou chvíli na nás něco nového vybalíš. :-D Jednoduše - perfektní! :D Prach jsem si zamilovala a snad ti nebude vadit, když si dám jeho ikonku na svůj bloj. :-)

7 Allia Tride Allia Tride | E-mail | Web | 16. března 2013 v 11:29 | Reagovat

Víš že píšeš úžasně? Nádheraa! O_O  ;-)

8 Clarush* Clarush* | Web | 30. června 2013 v 14:35 | Reagovat

Opět nádhera :D Snad ta cesta opravdu nevede do kanceláře Zaytsevové :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|