Just I

13. března 2013 v 13:42 | Berry Lettyen's |  Povídky
Znáte větu zavzpomínejme na staré časy? No, chtěla jsem vám ukrátit čekání na Prach jedním mým starším dílkem, které je z 2. 9. 2012, takže nevím jak moc bude mít dobrou kvalitu, ale říkala jsem si, že bych vás tím taky mohla poctít :) No nezabíjejte mě, když se vám to nebude líbit, jak říkám starší, ale docela ucházející :)


Just I (jo tak jsem to nazvala)


Na co jsou vzpomínky, netrpělivost a láska? K čemu mi je hřích a vášeň, když není ským hřešit. Proč existuje bolest a pochopení. Nenávidím odsouzení.

Bethany seděla v autobuse jedoucím do školy a dopisovala svůj úkol z literatury, napsat báseň o vnímání světa. Začínalo jí být smutno když psala tyto řádky, ale úkol je úkol. Řádky se jí před očima začínaly rozplívat a ona pomalu upadla do spánku...

"Bethany," ozvalo se andělským hlasem. Co? podivila se. Znovu někdo zavolal její jméno. Otočila se tedy a ona stále nic neviděla, otáčela se tedy dokola, ale nepostřehla ani nejmenší pohyb, či náznak toho, že je tu někdo s ní. A kde vlastně jsem? zeptala se sama sebe. Připadalo jí, že je v čistě bílé kruhové místnsoti. Ale proč tu jsem? zamyslela se. Napadlo ji, že když znovu uslyší ten hlas bude, alespoň tušit co se sní děje. Jakmile pomyslela na to, že chce hlas slyšet v mžiku se ozvalo volání jejího jméno. "Kde to jsem!" vzlykla naléhavě. Nikdo neodpovídal. Bethany si sedla na zem a rozvzlykala se. Nevěděla co má udělat nebo jak se odtud dostat. "Pozorně se podívej!" řekl ten samý hlas přísně.
"Co, to má znamenat pozorně se podívej?!" sykla naštvaně, ale stále se slzami. Nic. Najednou jako by země pod ní začínala řídnout. Bethany se zděsila, že se propadne do nějaké temné díry. Přímo před ní se otevřela díra. "Pozorně se podívej," řekl hlas o něco mileji. Lehla si na břicho a připlazila se k té díře. Pohled, který se jí naskytl ji zděsil.
"Ne!" vyhrkla smutně. Viděla příšernou věc, autobus ve, kterém seděla, naboural a byl úplně zničený. "Ce se to stalo?" vzlykala. "Bethany," ozvalo se znovu a znovu. Proč? zeptala se sebe sama. Díra se před ní uzavřela a Bethany byla ztracená. Umírám? ptala se ve svých myšlenkách. Ze rtů jí uniklo něco podebného jako když se něco pokouší vyslovit malé dítě. Nedokázala ani vymyslet souvislou myšlenku, prostě nic. Jdi dál. Poradil jí hlas znějící v její hlavě a přebýjející ostatní zmatek. Uposlechla bez váhání. Bethany se zvedla z bělostné země, šla kupředu. Za sebou uslyšela divné skřípění a šramocení, země se zachvěla a hlas v její hlavě ji znovu donutil jít vpřed a nevnímat ten zmatek za sebou. Přišla si jako bloudící tělo bez duše. "Bethany!" zaburácel ten samý hlas co ji oslovil poprvé. To ji donutilo zastavit se a začít přemýšlet co dělá. Jdi! Poroučel hlas v její hlavě, ale ten silnější znějící jinde než její myšlenky ji jakoby přikoval k zemi.
Slyšela se jak křičí, nevěděla proč, ale jedno chápala dostatečně, někdo nechce, aby se mohla vrátit do světa živých. "Pomoc," uniklo jí tiše. Záhádná síla ji svrhla na kolena, znovu bolestně vykřikla. "Přemýšlej!" s těmito slovy se několikrát po sobě zachvěla bělostná země. Bethany se nutila k jedinému myslet. Začala tím nejprimitivnějším vzpomínkami, vzpomínala na rodinu, na přátele, na školu, dokonce i na úkol z literatury a i přesto, že z prvu byly vzpomínky mlhavé a bolestné, začínaly se prosjasňovat a hlas, který ji nutil k poslušnosti, který ji nutil k tomu, aby se dostala do jeho spárů a zapoměla na to, že má šanci žít mizel a sním i jeho temná moc, co svrhovalo duše do záhuby. Se zaječením, které nepatřilo Bethany se ta temné moc vytratila.
Promnula si modré oči a rozhlédla se kolem sebe, stále byla v bílém vězení, jen jediná věcc jí tu neseděla dveře z tmavého dřeva, ve kterých se skvěl stříbřitý nápis Vita. "Seš silná, jen ti co mají vůli bojovat s Temným co vás svrhuje do pekel a kazí sílu žít, se mohou navrátit do jejich světa," těmto slovům Bethany sice nerouměla, ale došla s nimi ke dvěřím. Položila ruku na studenou kliku z tepaného železa a otevřela je.

"Bethany! Zlatíčko!" uslyšela svoji matku a podívala se nad sebe. Byla zpět.
"Jak dlouho jsem byla pryč?" zeptala se.
"Skoro tři dny," odvětila jí matka sklesle. Tady já se potýkala s tím Temným tři dny? přemýtala v myšlenkách. Ano. Odpověděl jí hlas co jí pomohl přemoci Temného. Jdi dál a žij si svým životem a na toto zapoměň. Pronesl znovu osvobotitelský hlas. Bethany v tu ránu zapomněla na vše co se odehrálo v bělostné místnosti, ale stále měla pocit, že z té autobusové nehody vyvázla jen díky někomu. Ovšem nezapomněla na radu a šla dál, jenže teď už jen ve svém životě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zoey Zoey | Web | 13. března 2013 v 16:13 | Reagovat

To jsem si četla když si to psala :D

2 Vicky Vicky | Web | 13. března 2013 v 18:07 | Reagovat

Tyjo, docela děsivý :D Jsem ráda, že Bethany vyvázla, ať už s něčí pomocí nebo bez ní. ;-) Moc pěkně napsané! Ta atmosféra... :-x Docela tomu dopomáhala šílená melodie burácející mi v uších...:D Ještě, že to skončilo dobře. :-! :-D No jo, jsem ustrašenec :D Ale krásný příběh!

3 Hranice fantazie Hranice fantazie | Web | 13. března 2013 v 20:10 | Reagovat

Toto mi připomíná jednu povídku ,kterou jsem psala jako domácí úkol :-D. Je to hezké. Bylo by fajn, kdyby jsi takovýchto příběhu sem dávala víc

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|