Prach||Desátá kapitola

23. března 2013 v 10:35 | Berry Lettyen's |  Prach
Tak milý čtenáři mám tu pro vás desátou kapitolku. Přemýšlela jsem kdy ji mám zvěřejnit, ale nakonec jsem se shodla sama se sebou, že dnešek bude ideálním dnem. Věřím, že jsem v téhle kapitole napravila chyby z minula a sama jsem zůstala koukat jak jsem ji ukončila. A jsem za to moc ráda, protože se konečně hnuli z místa. Tak a víc neřeknu! :D Přeji vám hezké počtení! P.S. omluvte to, že je tam jeden kousek vyprintscreenovaný z wordu, protože mi to ve wordu šlo nastavit tak jak jsem chtěla, ale bohužel blog to nedovoluje tak jsem to vyfotila... :)

Desátá kapitola





Scott mi vzal zpátky do pokoje, kde jsme měli první schůzku čtyřicet osmičky. Tentokrát se posadil na zem se mnou. Vypadalo to, že ta chvíle kdy jsme se malinko nepohodli, je někde hezky pěkně daleko.

"Ech… Jak moc se ta tajemství Sarkišninu týkají tvého života tady a života před Sarkišninem?" nemohla jsem si pomoct. Musela jsem se ho zeptat, i když jsem neměla. Ale zvědavost je mocnější, než se zdá.

"Neboj něco se o mně určitě dozvíš. Ale jednu věc bys měla vědět."

"Jakou?" mluvila jsem tiše, jako kdyby tu teď bylo několik desítek lidí a mi si tu sdělovali tajemství, i když to tak ve skutečnosti je, až na ty desítky lidí.

"Že jsem vždycky nebyl takový jaký jsem teď." Zmateně jsem se na něj podívala a kousla se do rtu.

"Jaký si byl?"

"Špatnej, opravdu moc špatnej. Ale to teď řešit nebudeme jasně?" šťouchnul do mě.

"Dobře, teď to řešit nebudeme, ale co teda budeme řešit?" nedala jsem se odbít.

"Takže, zaprvé. Nejspíš jsem přišel na nějakou spojitost mezi tím, co se stalo v devětašedesátém a tím, co se děje teď." Na chvíli se odmlčel. "Vezmi to takhle, oboje je divný. Tehdy začali lidi odsud prostě mizet. Nikdy nikdo nenašel jejich těla, nic. Jakoby se po nic slehla zem. A teď? Teď jsou tu mrtvoly, kam se podíváš," při tom, co říkal, se mi udělalo trochu blbě, ale hned jsem ten pocit zahnala, "Jako kdyby si prostě ti zmizelí přišli vybrat nějakou hloupou daň či co."

"Teorie to špatná není, ale my nejsme žádný hledači duchů. Chápu, že jsme se za něco takového víceméně prohlásili, ale rozhodně žádní tihle duchové nebo přízraky nemůžou existovat. Vždyť je to děsná blbost." Namítla jsem. Scott se po mě melodramaticky ohlédl a začal mluvit ještě tišeji než doposud: "Misho, poslouchej. Tady se děje něco, pro co neexistuje racionální řešení. Musíme uvažovat jinak. Co ty víš? Co když opravdu nějací duchové jsou a teď tu jsou s námi a poslouchají nás? Co když se většina z nich na nás přišla pomstít za své zmařené životy tady na Sarkišninu? Co když se všechno tohle děje z nějakého pravidla? Všechno má nějaký spouštěč a tahle situace ho taky má a my napřed musíme zjistit, co to je." Měl pravdu, možná, že oba povídáme nesmysly, ale měl pravdu.

"Asi ano. Ale. Ale, co to může být? Buď si tu povídáme o paranormálních jevech, nebo o něčem úplně jiném, o něčem úplně neznámém. O něčem, co si nedá pokoj, dokud nás všechny nezabije." Nad námi se začali ozývat kroky. Přisunula jsem se blíž ke Scottovi. "Možná bychom měli vypadnout. Zaytsevová to možná neříkala nadarmo." Dodám.

"To je docela dobrý nápad." Souhlasil Scott a vyskočil na nohy. Napodobila jsem ho a oba jsme se pomalu sunuli ke dveřím a pak hned na schody. "Kam teď?" zeptal se. Napadlo mě jediné místo, kde bychom mohli být aspoň trochu v bezpečí a dořešit tuhle záhadu.

"Vím, že to bude znít bláznivě, ale věř mi." Schody jsem brala po dvou ne-li po třech, jak jsem už chtěla být dole. V druhém patře jsem se málem na schodech natáhla, jak moc jsem pospíchala, ale naštěstí jsem se stačila chytit zábradlí. Studený kov mi připomněl, že bychom tu být neměli.

"Překvapuješ mě, ale věřím ti." Zahučel Scott, když se na momentík zastavil ve chvíli, kdy jsem se sbírala z polo-pádu. Hodila jsem po něm výraz "no jasně" a pokračovala dál v běhu na těch hloupých schodech. Běžela jsem tmou a vyjeveně se zastavila až přede dveřmi koupelny v prvním patře. Scott se dobelhal asi vteřinu po mně.

Dívala jsem se na ty dveře a uvnitř mě se mísila hrůza, děs a taky něco jiného, snad napětí nebo touha po odpovědích. Nevím.

"Jak moc jsi si tím jistá?" zeptal se mě Scott. Kolem nás vládla noc a ticho, do doby než se chodbou a ostatně většinou tohohle patra rozeznělo ohlušující bouchnutí. První bylo, jako rána z děla a těch zbývajících jedenáct už bylo tišších, ale ne o moc. Musely to být hodiny, musely oznamovat půlnoc. Ale to přece nebylo možné?! Anebo jo? Že u bych tak zblbla, že nepoznám rozdíl mezi hodinou a pěti? To je docela možné. Přestala jsem se zabývat hodinami a navrátila svou pozornost zpátky ke dveřím.

"Tak jak si v záchvatu strachu a tomu chtít odpovědi můžu být." Mluvím jistě, jistěji než kdy jindy. Sama sobě bohužel nevěřím, bojím se toho. Bojím se toho, co na mě čeká uvnitř, ale jednou bych se tomu tak jako tak musela postavit. Už jen z pohledu osobní hygieny.

Natáhla jsem ruku ke klice a pomalu za ni vzala. Dveře se tiše otevřely a za nimi nebylo nic divného. Jenom normální špinavá koupelna. Úlevně jsem si oddechla. Pootevřela jsem dveře ještě víc, takže jsem mohla do koupelny bez problémů vejít. Čekala jsem, že se stane to, co se stalo při mé poslední návštěvě, ale nic se nedělo.

"Myslíš si, že to Zaytsevová myslela s tou školou vážně?" zeptala jsem se Scotta, abych trochu uvolnila napětí.

"Hm. Podle toho, jak se tvářila, nás všechny vyhodí dřív z postele a pokojně nám oznámí, že to ruší." Suše se zasmál.

"Já bych neřekla. Podle mého to myslela docela dost vážně." Očima těkám po koupelně a hledám jakékoliv známky něčeho nezvyklého.

"Vsadíme se?" napadlo Scotta, teď mluvil s o něco větším zájmem. Otočila jsem se k němu čelem.

"O co?" sice jsem původně chtěla říct, že se nesázím, ale na co. Aspoň tu bude trocha srandy.

"Když prohraješ, dáš mi pusu." Zajíkla jsem se a zčervenala, pokusila jsem se to zakrýt tím, že jsem se k němu otočila zády.

"Dobře, a když prohraješ ty, žádná pusa nebude a místo toho mi řekneš něco o sobě. Platí?" natáhla jsem k němu ruku, potřásl si se mnou. "Platí, Misho." Uskočila jsem očima k černé zemi. Všude tu byla tma, takže jsem se nemusela stydět, že mě uvidí se červenat. Ale stejně jsem musela svítit, jako maják. Pustil mou ruku a zašel víc do koupelny.

"Takže, co tu hledáme?" ptal se. Pokrčila jsem rameny a začala přecházet po místnosti sem a tam. V hlavě jsem si stále přehrávala ten dnešní, chci říct včerejší den. Najednou jsem Scotta začala vnímat trochu jinak, možná, že nebyl vždycky takový, ale určitě se změnil. "Haló! Země volá Mishu!"

"Co, co, co?" očividně jsem ho chvíli nevnímala. Scott si povzdechl a tiše se uchechtl. Na to kde je a co se tu děje se nějak často směje. Hlavou mi probleskla tahle podivná, ale pravdivá myšlenka. Přišla jsem blíž ke zdem a začala opatrně ťukat na dlaždičky, kterými byly obložené. Nepřítomně jsem do každé z nich ťukala a čekala jsem, až nějaká bude dutá. Možná, že jo, možná, že ne, ale něco by tu být mělo, doufám. Po chvíli přecházení ode zdi ke zdi a věčnému ťukání na zdi mi zvuky, které dlaždičky vydávaly, začaly splývat, až jeden z nich měl trochu jinou hloubku. Zastavila jsem se a zaťukala ještě jednou, tentokrát silněji. Znovu se to ozvalo - dutá ozvěna vycházející z dlaždičky. Mohlo to být jen potrubí nebo něco podobného, ale taky ne.

"Scotte, pojď sem. Asi jsem na něco přišla." Nechal zkoumání sprch a přišoural se ke mně. "Poslechni si to." Znovu jsem zaklepala na dlaždičku, z níž znovu vyšel tentýž dutý zvuk.

"Pusť mě k tomu." Zavelel Scott, uhnula jsem od zdi. Sám si na dlaždičku zkusil několikrát zaťukat a ta pořád vydávala dutý zvuk. Scott sevřel ruku v pěst a silou bouchl do dlaždičky. Ozvalo se křup! A na svítivě bílé dlažici se rozlezly malé praskliny, jako pavoučí vlákna. Udělal znovu to samé a tentokrát už dlaždička křupla úplně.

"Není ti nic?" vyhrkla jsem tiše, když jsem si všimla, jak si při rozbíjejí dlaždičky, poškrábal ruku.

"Dobrý, nic to není." Odvětil Scott a začal nahlížet do ještě tmavějšího prostoru, který byl schovaný za dlaždicí. "Misho, můžeš se tam zkusit podívat ty?" odpověděla jsem mu jen hm a přišla jsem, co nejblíž zdi. Napřed jsem se do díry podívala, ale viděla jsem čiré nic. Nezbývalo nic jiného než zkusit šáhnout tam rukou. Velice opatrně jsem tedy začala šátrat v prostoru, snažila jsem se být tak opatrná, abych zavadila o co nejmíň střepů, které se po rozbití dlaždice vysypaly. Napřed jsem nemohla nahmatat nic jiného než kámen a zbytky dlaždice, jenže pak dál jsem se dotkla něčeho nechutně nacucaného vlhkostí. Trochu jsem vyjekla a stáhla ruku zpátky, ale pak jsem po věci zašátrala ještě jednou a pořádně. Vzala jsem ji za kraj, který mi přišel pod ruku, a pomalu ji vytáhla z díry.

Byl to tlustý svazek papírů. Jenže papíry byly strašně vlhké od toho, jak byly schované ve zdi v koupelně. Scott vypadal poměrně šokovaně.

"Vypadá to na něco důležitého." Sdělila jsem mu hned po prvním pohledu na první list, na němž bylo něco tučně vytištěno. Rozhlédla jsem po koupelně hledajíc nějaký zdroj, alespoň trochy světla a pohled mi utkvěl na okně, z něhož sem proudilo měsíční světlo. Třemi dlouhými kroky jsem překonala tu vzdálenost a opatrně položila papíry na parapet.

"Co to je?" Scott vypadal náramně zaujatě. Konečně jsme mohli nějak začít. Chvíli jsem na svazek papírů mžourala a pak se mi konečně podařilo zjistit, co se hned na začátku píše.

Výpovědi

Tohle jediné slovo, bylo vytištěné přesně uprostřed prvního papíru. Nedočkavě jsem otočila na další stránku. Znovu tučně bylo hned v jejím záhlaví napsáno několik slov a datum.


Šokovaně jsem hleděla na jméno vyslýchajícího. Svetlana Zaytsevová. Zaytsevová. Tenhle výslech byl třináct let zpátky, otočila jsem pár stránek a našla další tentokrát s rokem 1999. Hledala jsem dál, až jsem našla rok, který jsem hledala 1969. A znovu tu za vyslýchající byla ona. Otočila jsem se na Scotta, vypadal stejně v šoku, jako jsem se já cítila.

"Mám pocit, že jsme něco objevili. Něco co nejspíš nemělo být objeveno." Mluvila jsem naprosto automaticky, ale šok podtrhoval můj hlas. Je toho víc, víc než jen tyhle papíry, ale jedno vím jistě.

Tohle je teprve začátek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MAKY.OREL MAKY.OREL | E-mail | Web | 23. března 2013 v 12:20 | Reagovat

Uff - projela jsem to asi všechno :D

Jak jsem to pročítala, myslím, že by nebylo od věci to trochu roztáhnout. Děje se tu moc exotických věcí najednou. Asi bych víc napínala, víc nechala Mishu se v tom topit, aby měla fakt nahnáno. Dávkovat jednotlivé události trošku pomaleji a postupně. Člověk musí lidi donutit, že každá ta šílenost, co se stala, se jednak vážně stala ale taky měla svůj důvod. A ten důvod čtenář bude chtít mermomocí zjistit. Proč taky ne když Mishe jde o život a umíraj lidi.

Takže bych asi dávala víc prostoru pro myšlenky a psychologii. Nechala bych dny plynout volnějším tempem, události jakoby přicházeli zničehonic ale s delším časovým odstupem. Udržovat takový pocit rádoby normálního světa, který je prohnilý uvnitř a ne na povrchu. Třeba to podezření, že to Misha je vrah. Postupně bych nechávala vycházet na jevo nějaké indicie, něco co by nutilo lidi kolem ní ji nevěřit. Taková větší psycho detektivka a podpoří to i ten thriller. A možná bych dodala i pár ruských jmen personálu, popis počasí aby se umocnil ten pocit z tý děsivý krajiny a děsivýho baráku. Pořád prostě lidi děsit a cpát jim hustou temnou atmosféru do chřtánu :-D

2 Vicky Vicky | Web | 24. března 2013 v 19:39 | Reagovat

Já opět zírám a nesnáším ten fakt, že nemám další kapitolu, kterou bych zhltla jedním dechem. :D Fakt mě zajímá, co to s tou Zaysevovou je a taky s celým Sarkišinem. :-D Trochu mě zklamalo, že Scott toho Mishe neřekl víc, ale tak aspoň mám o čem hloubat. :-P "To je jen začátek" ??!! :-D Co všechno chystáš? Každou kapitolou jsem víc a víc podělaná, furt se děje něco nového a já nevím, co si o všem myslet kromě toho, že tohle je jedna z nejlepších a nezábavnějších + nejhororovějších povídek, jaký jsem kdy četla. :-D Body navíc za to, že ta povídka je jeden velký HOROR, což má duše opravdu nutně potřebovala! :-D

3 Knihofil18 Knihofil18 | Web | 24. března 2013 v 21:40 | Reagovat

Heh, Misha a Scott. Na jednej strane chcem, aby Scott niečo povedal, ale určite chcem, aby Misha prehrala, veď to vzájomné spoznávanie môže príjsť neskôr. *If you knou what I mean/ :D
Páni, celé toto, to nemá chybu. Tie vypočúvania a toto... už som nehorázne napätá a zvedavá a mám nervozitu, keď idem čítať Prach. Skutočne jedna z najlepších poviedok, aké som čítala, klobúk dole. :)

4 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | 25. března 2013 v 15:59 | Reagovat

Tak to je zatím nejlepší kapitola... :-) Je to úžasné... Ta sázka byl super nápad, mohla by Misha prohrýt :-D Ale ten konec..! Ta výpověď a ty roky.. Dokonale si mě zmátla už se nemůžu dočkat, co se  z toho vyvrbí... A ta poslední věta?? Ty vždycky ukončuješ kapitolu tím nejlepším.. Už se opravdu nemůžu dočkat, tak šup, utíkej psát další kapitolu... :-)

5 mylovestories mylovestories | E-mail | Web | 26. března 2013 v 21:58 | Reagovat

kokós, od prvého až po tento, všetko som zhltla na jeden krát a poviem ti- často som sa tak pritískala o stoličku od strachu a obzerala sa že.. :D si perfektná, dokážem sa do toho úplne ponoriť, všetko na tom príbehu milujem :3 spája sa tam mierna romantiká :D ktorú milujem a niečo také mysteriózno strašidelné a vytvára to skvelý príbeh.. klobúk dole, si super :D

6 Allia Tride Allia Tride | E-mail | Web | 27. března 2013 v 22:37 | Reagovat

Úžasná kapitola! O_O Jako vždy...! ;-)  :-D

7 Hranice fantazie Hranice fantazie | Web | 29. března 2013 v 8:31 | Reagovat

Uf, konečně jsem si to dočetla. Tentokrát jsem si to musela číst na dvakrát, protože včera mi nebylo zrovna nejlépe. K ději není co vytknout, jen to zase končí v tom nejlepším, což je podle mě škoda.

8 Clarush* Clarush* | Web | 30. června 2013 v 15:07 | Reagovat

Páni. O_O Ten konec O_O začíná se to pěkně rozjíždět xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|