Prach||Dvanáctá kapitola

21. dubna 2013 v 10:33 | Berry Lettyen's |  Prach
Doufám, že pro vás bude tahle kapitola dostatečná :). Pořád nechápu jak jsem to mohla naspat??!!! A přitom jsem to měla naplánované úplně jinak... Ach jo já vím, že za to může Zaytsevová, je to prostě zlá ježibaba. No, snad tímhle nepřijdu o čtenáře, a za ten konec mě nemlaťte prosím. Budete moc hodní :) A pokud z toho konce nechete obviňovat Zaytsevovou - já vím, že všichni chcete a už si představujete jak hoří na hranici, teda aspoň já jo - tak za to může Adele jejíž písničku jsem při tom konci polsouchala. Přeji vám hezké počtení a ještě poslední věc:

Věnováno: Knihofilu18, Eloran Arroway, veru, Jane, Zoey, Angele, Ilon-ce**, Vicky, Allie Tride, a spoustě dalším :)

Dvanáctá kapitola



"Myslíš, že můžeme dovnitř?" tahle otázka mi vrtala hlavou celou cestu.

"Poslala nás snad do své kanceláře ne? To znamená, že máme jít dovnitř." Scott lehce otevřel dveře a nechal mě dovnitř vstoupit jako první. Rozhlédla jsem se po kanceláři. První čeho se chytl můj pohled byl velký mahagonový psací stůl, nic neobvyklého. Za ním stálo velké kožené křeslo a nástěnná knihovna plná strašných bichlí v kožených vazbách popsaných zlatým písmem, z nichž polovina byla rusky. Knihovna byla dokonale vtěsnaná do prostoru mezi dvěma velkými francouzskými okny.

Tahle místnost mě fascinovala, protože v ní nebylo nic jiného než tohle a k tomu na zemi draze vyhlížející koberec, dvě křesla před stolem a dveře na levé stěně. Pokud tedy nepočítám papíry, složky, několik květin a pár propisek na stole. Zbytek místnosti tvořily bílé stěny a prach obyčejná plovoucí podlaha.

Skoro mi to děsilo, protože jsem tady čekala tmavou místnost plnou bůhví čeho.

"Takhle to tu vypadalo vždycky?" otázala jsem se Scotta, který stále stál ve dveřích.

"Ano. Nevím, co se tím snaží říct, ale poměrně mě to děsí." Nebyl sám, koho to děsilo. Do kanceláře se přišla Zaytsevová a oba nás sjela zvláštním pohledem, který jsem nedokázala zařadit.

"Sedněte si." Pokynula k dvěma křeslům stojícím před psacím stolem, ona sama si zasedla do toho velkého koženého. Já a Scott jsme si tedy sedli na poměrně nepohodlná křesílka vycpaná polyesterem. Zaytsevová odhrnula ke straně několik papírů, které se jí povalovaly uprostřed stolu a sepnula ruce. Dívala se na nás zpříma a dlouho mlčela, jako kdyby přemýšlela nad tím, co říct.

Najednou jsem v ní viděla někoho úplně jiného než tu Zaytsevovou, kterou jsem tady poznala. Přidala mi jako někdo na koho je toho moc a začíná ho všechno unavovat. Jenže o to víc mohla být nebezpečnější.

"Byla bych ráda, kdybyste, o tom, co se stalo v jídelně, pomlčeli." Scotta jen tak letmo přelétla pohledem a zaměřila se na mne. "A prosím o to hlavně vás Hoernerová." Dívala se mi zpříma do očí, snažila jsem se neuhnout pohledem tak, jak dlouho jsem mohla, ale nakonec jsem stejně uhnula. Její pohled byl až moc nadřazený.

"Jistě, paní Zaytsevová." Odvětila jsem kamenně. Na rtech se jí vyloudil zlý úsměv a znovu na mne začala působit tak jako na začátku: děsivá ženská, která si myslí, že nám tu může neomezeně vládnout.

"Zřejmě už nic nepotřebujete paní Zaytsevová, takže my bychom už šli." Scott se začal zvedat ze židle a pokývl na mě, ať se zvednu taky. Zaytsevová nás propalovala pohledem a se stoprocentním pohrdáním řekla: "Od Hoernerové už nic, ale od vás Mitchelle ano. Posaďte se prosím. Vy můžete jít Hoernerová." Zastavila jsem se ve dveřích, otočila se čelem k Zaytsevové a v klidu se opřela o zeď. Scott si mezitím dosedl zpět na křeslo. Založila jsem si ruce na prsou a naprosto vyrovnaně sledovala Zaytsevovou, jak to v ní vře.

"Říkala jste, že můžu. Ale já nechci odejít. Ráda tu počkám se Scottem." Sdělila jsem jí, co nejklidněji jsem dovedla a navrch přihodila takový ten úsměv, který říká: jste mi naprosto někde. Zaytsevová skoro zezelenala vzteky.

"Padej odsud pryč." Zasyčela se zaťatými zuby. Pohodila jsem vlasy a než jsem vyšla ze dveří, ještě jsem se otočila do kanceláře a dost nahlas řekla: "První slovo platí, to byste měla vědět nejlíp vy paní Zaytsevová, nebo snad ne?" ironicky jsem se usmála a Zaytsevová zaskřípala zuby.

Od Zaytsevové jsem odcházela s celkem povzneseným pocitem, že jsem to té staré ježibabě nandala, ale snad si za to nesmlsne na Scottovi. Mrzelo by mě, kdyby to musel odnést za mne. Vracela jsem se tou samou cestou, jako jsme se Scottem přišli, zastavila jsem se i obrazu toho divného dědka a vyndala papíry, které potřebuju, co nejdřív prostudovat.

Docela mě zajímalo, co tak důležitého musí Zaytsevová řešit se Scottem, že u toho nemůžu být, ale mám pocit, že jsem ji docela slušně setřela. Sama jsem se divila tomu, jak jsem to dokázala, protože ona je opravdu člověk, z něhož mám hrůzu.

S papíry v ruce jsem se dala směrem ke schodišti. Musela jsem jít kolem jídelny, jenže tam mi to i přes všechen strach nedalo a musela jsem se podívat, jestli tam ten mrtvý ještě je. Dost nejistě jsem nakoukla do otevřených dveří. V jídelně bylo úplně prázdno. Nebylo tu ani živáčka - vlastně pardon přesněji řečeno mrtváčka. Nechápala jsem jak Zaytsevová dokázala tak rychle zamést všechny stopy, byl pryč žebřík, mrtvola, provaz, stůl byl zpět na svém místě. Buď by Zaytsevová musela mít nějaké super schopnosti anebo opravdu netuším, protože, aby se s tímhle vším vypořádala za takovou chvíli, bylo pro ni samotnou prakticky nemožné, ale kdo ví, třeba má tady za rohem armádu robotů, kteří za ni všechno udělají. Při té představě jsem se otřásla a raději jsem dál pokračovala v cestě ke schodům.

Na schodech jsem si sedla tak do poloviny. Znovu jsem si pozorně prohlédla první výslech, který byl hned na začátku ten z roku 2000. Zvláštní. Zvláštní bylo to, že ty výslechy v tomhle svazku sahají až do roku 1969 a vyslýchající je zde jeden a ten samý člověk, konkrétně Zaytsevová. Je to zvláštní už jen proto, že by jí muselo být přes šedesát a mě rozhodně připadá maximálně čtyřicet, ale v dnešní době člověk nikdy neví.

Jak jsem tak očima přelétala ten první výslech, šlo v něm převážně o to, kdo ta Mellisa Royová byla. Až někdy u konce mi zarazilo to, co tam bylo naspané.

Za jejím pokusem o útěk bylo jen pouhé sebezapření a lítost. Její pokus o útěk je hodnocen jako nežádoucí a naprosto netaktní záležitost.

Zbytek už byl rozmazaný, ale jedno jsem pochopila celkem jasně, Mellisu poslala Zaytsevová na Trest a ta z něj nevyšla živá. To mi nikdo neřekl, že ho někdo i nepřežil. Sakra.

Za rohem odkud jsem přišla, se mihly dva stíny. Srdce mi vynechalo jeden úder a já zatajila dech. Našpicovala jsem uši a, co nejtišeji jsem po zadku sjela o několik schodů níž, abych mohla poslouchat.

"K čemu ti to bude? Řekni, tak k čemu ti to bude?" poznala jsem hlas Zaytsevové. Musela to být ona a… Scott. Zřejmě se bavili o něčem super-důležitém.

"K čemu? Přestanu s tím. Víte, jak blbě se cítím, když to musím dělat? Jako kdyby už takhle tu prakticky nikdo neměl soukromí. Stačí snad to, že už ho takhle berete mě, a já ho musím pro vás brát i jiným." Scott mluvil dost nabroušeně, ale zároveň jeho hlas působil smutně.

"Scotte, dělat to nepřestaneš. Chci další výsledky, poslouchej je jich málo, a když budou další, máš jistotu, že přežiješ. Máš svůj osud ve svých rukách. Na co bys mi pak byl?" Zaytsevová si odfrkla. Já mlčela a poslouchala, tohle bylo šílený, ona Scotta prakticky vydírala, ale kvůli čemu?

"Přestanu s tím! Nesnesu, když se na mne tak kouká a já dělám to, co dělám! Vidíte to? Teď už mi zase lezete do soukromí!" ten zoufalý tón Scottova hlasu mě ubíjel.

"Seš pitomec. Zahodit šanci na to, že bys tu mohl mít trochu lepší život jenom kvůli tomu, aby ses necítil blbě. Podívej se na sebe! Dřív ti to nevadilo, byl si rád, že jsem tě vyhrabala z té tvé londýnské díry, rád si pro mě pracoval. A teď? Teď tu jenom stojíš a odporuješ! Scotte, můžu stejně rychle ukončit tvůj život jako její, stejně je jen otravnou rybou v moc malém moři. Vezmi si to tak, už to neděláš kvůli sobě, ale kvůli ní. Stačí jeden chybný krůček a můžeš si být jistý, že oba budete prosit, abych to skončila a věř mi, já mám ráda, když mne lidi prosí." Mluvila potěšeně moc potěšeně. Vyhrožovala Scottovi, a na osmdesát procent jsem si myslela, že ta ona, o které mluvila jsem já.

"To nemůžete!" odporoval Scott.

"Já můžu všechno." Odsekla pobaveně. Bavila se Scottovo zoufalstvím měla z toho jenom hloupou srandu nic jiného. Její slova mě donutila, abych si zacpala pusu vlastní ruku, skoro jsem se totiž ozvala. Slyšela jsem, že se otočila a šla pryč. Než jsem však stačila utéct nad schody a schovat se do stínů, aby mě Scott neviděl, přišel a uviděl mě.

"Kolik si toho slyšela?" zeptal se mě, pokusil se o sebejistý tón, který se mu docela povedl, ale jeho oči vypadaly zoufale.

"Od té chvíle, co jste se začali bavit tady za tím rohem." Došlo jsem si pro výslechy, které jsem nechala ležet na zemi tam, kde jsem předtím seděla. Zvedla jsem je ze schodů, jak jsem je neopatrně chytila do ruky, vypadl z nich další svazek papírů. Tenhle byl daleko hubenější a ručně psaný. Ohnula jsem se pro něj a podívala se na to, co bylo napsáno na prvním listě.

I s výslechy v ruce odešla do svého pokoje.

Vlastně to byl list poslední, byly nejspíš poskládané, tak jak je někdo psal. Podívala jsem se z papíru na Scotta a ze Scotta na papír. Už vím, o čem s ní mluvil. O tom narušování soukromí a všem tom možném.

"Scotte." Bylo jediné, co jsem dokázala říct. Kousla jsem se do rtu a začala pomalu couvat.

"Misho, prosím nech mi to vysvětlit." Po krůčcích šel ke mně.

"Ne, ne. Jak jsi mohl? Jak jsi to mohl udělat? Myslela jsem, že jsme něco jako přátelé." Popotáhla jsem. On mě sledoval, pro Zaytsevovou. Couvla jsem o další krůček a on se o další přiblížil.

"Promiň." Zřejmě to myslel upřímně, ale už tu chybu udělal. Začal se ke mně souvisle přibližovat.

"Ne, nech mě být!" vykřikla jsem, upustila na zem všechny papíry, co jsem držela v ruce a ty se rozlétly po schodech. Chtěla jsem se odrazit od schodu a rozběhnout se pryč, i když jsem nevěděla kam. Jenže mi to na roztroušených papírech podjelo, stále jsem se pokoušela běžet, schody mi přišly dál než by být měly, ale zároveň byly děsně blízko, slyšela jsem se, jak křičím "NE!" a padám. Kvůli své nešikovnosti jsem spadla opravdu tvrdě a na hlavu. Vzala jsem to spánkem o hranu schodu, nastalo pro mne skoro okamžité zatmění. Až na to, že tohle nebyl sen, tohle byla skutečnost. Opravdová tma mě začala pohlcovat a já už nevěděla, kde jsem a co se to se mnou děje.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 chemical_angel chemical_angel | Web | 21. dubna 2013 v 11:23 | Reagovat

to je fakt super, dobre píšeš :)

2 Bella-Kejtý <3 Bella-Kejtý <3 | Web | 21. dubna 2013 v 11:44 | Reagovat

Páni píšeš vážně úžasně :))
P.S: Omlouvám se, že ti odepisuju tak dlouho, ale tento týden jsem vážně nestíhala. Beru tě do affs :)

3 Eloran Arroway Eloran Arroway | Web | 21. dubna 2013 v 12:16 | Reagovat

Hehe, víš co? Taky se pravidelně ptám, jak jsem to mohla napsat? Nebo, proč se to zase tak zvrtlo! :D Ale vždycky to svedu na postavy, to ony za to můžou. To je jasné. :D

Co ti dva spolu mají za techtle mechtle?? O_O Chci to vědět. :D
Tsee, takový zvrat událostí. Doufám, že co nejdřív přidáš další kapitolu.!! A Mishe se nestane nic závažného. ;-)

4 veru veru | Web | 21. dubna 2013 v 13:07 | Reagovat

No husté... O.o :D
Jen jsem asik naprosto blbá.. :D

"I s výslechy v ruce odešla do svého pokoje." » proč jsem to po otm dál už moc nechápala? :D To se tam bavili o čem? Co mi uniklo? :D To psal Scott? :D

5 Zoey Zoey | Web | 21. dubna 2013 v 17:09 | Reagovat

No dobré O_O  O_O
Tak asi zaprvé, díky za věnování :D Za druhé ano, zítra ve škole tě zabiju za ten konec. Mému trestu neunikneš, muhehehe (devil)
No, jak tak přemýšlím, mám takové obavy, že naše milá Hoernerová se probudí na nějaké úúchylné ošetřovně plné úúchylných doktůrků, kteří se jí budou vrtat v hlavě.
A mám taky pocit že paní ředitelce tróšilinku hrabe :D A mě samozřejmě taky :) ;-)

6 Vicky Vicky | Web | 21. dubna 2013 v 19:21 | Reagovat

nééé, a já už myslela, jak je scott hodný... :D a on jí takhle podvede...-__-" chudák misha :/ ale krásná kapitolka!!! :)

7 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | 21. dubna 2013 v 20:25 | Reagovat

Další úžasná kapitola. Jak ty konce jen děláš? Takový napínavý... :-)
A tu ženskou bych pověsila, spálila a prach hodila do vody a mnohem víc věcí... :-D
Píšeš fakt hezky, tak makej a běž psát další kapitolu... :-P

8 Angela Angela | Web | 22. dubna 2013 v 18:04 | Reagovat

Děkuji za věnování. :D To bych do Scotta teda neřekla, že ji takhle zradí. Jsem zvědavá, jak to Mishe vysvětlí... Dokonalá kapitola, jako vždy. :D

9 Allia Tride Allia Tride | E-mail | Web | 23. dubna 2013 v 17:57 | Reagovat

To je HAJZL!  O_O
A dopr*ele! To je...
Keď to schrnu - celkově naprosto úžasný, žádám si další kapitolu a jen připomínám, co jsem psala u té předchozí.
Sakra, vydej to! :-D

10 Knihofil18 Knihofil18 | Web | 24. dubna 2013 v 20:15 | Reagovat

okej. okej. okej..
dýchaj, knihofil. ja viem, že si dopísala talentovanú, knihofil, ale kto za teba dopíše čip?
och... wow...
ten... scott... oooo.... ja nemožem... dačo také som nečakala...
a to stále predvídam všetko v knihách a v poviedkach, som náročný čitateľ...
ale tu si ma nachytala nepripravenú, úplne prekvapenú a... och....
ty vole, ako all povedala, musíš to vydať..
och..
nemám slov... vážne...
ohh... :OOOO

11 jane jane | 24. dubna 2013 v 20:28 | Reagovat

O_O
To bych nikdy nečekala!!!
Do něho bych to neřekla....
Ty fakt překvapuješ!!!
Je to úžasné!!!!!
A díky za věnování :-D

12 *El *El | Web | 24. dubna 2013 v 22:00 | Reagovat

Perfektní :-) Skvělé načasování...
Jsem napjatá jak struna a třesu se na další pokračování...
Scotta miluju a nenávidím zároveň :-D Jak ty to sakra děláš? :-D

13 Clarush* Clarush* | Web | 6. července 2013 v 20:33 | Reagovat

Ou :O Je to nádherná kapitolka jen mě Scott strašně zklamal, protože jsem si myslela, že je to správňák :D Jinak doufám, že se Mishe nic hroznýho nestane! :D Jdu na další kapitolku :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|