Prach||Jedenáctá kapitola 1/2

13. dubna 2013 v 20:00 | Berry Lettyen's |  Prach
Ne, nezdá se vám to. Je to pravda opravdu jsem dopsala jedenáctou kapitolu Prachu! A musím říct, že jsem s ní vážně spokojená, jak kvalitou tak délkou. Je ztím asi nejdelší ze všech (2 189 slov) a taky jedna z těch hezčích :). No pokusila jsem se o takový "nenapívaný" koenc, ale vy víte že mi moc nejdou :/. Tak tedy užijte si ji! :) P.S. pardon za to rozdělení, ale blogu strašně vadilo jak je dlouhá :///

Jedenáctá kapitola 1/2



Na chodbě zavrzala podlaha a já i Scott jsme zkoprněli. Pohledem jsem zabrouzdala ke dveřím, byly pootevřené. Klidně se tam teď mohla procházet Zaytsevová a to by znamenalo jistý velký problém.

"Asi bychom měli jít." Odtušila jsem tichounce. Scott přikývl. Mlčky mne obešel a sám vyrazil z dveří. Zastavil se na prahu a rozhlédl se po chodbě.

"Vzduch je čistý. Nikdo tu není." Významně jsem se na něj podívala a uctivě přitiskla svazek papírů k hrudi. "Ehm… tak asi zatím." Zamumlal Scott.

"Jo jasně. Tak zatím." Mluvila jsem do země a nechala Scotta odejít do tmy. Sama jsem se začala loudat k pokoji a koupelnu jsem nechala ledabyle otevřenou. Šla jsem opravdu hodně pomalu, ještě se mi tam nechtělo, ale hned jakmile jsem za sebou uslyšela další zavrzání podlahy, přidala jsem do kroku a po paměti jsem si to teď už rychleji šinula k pokoji.

Když jsem se pokoušela o neslyšné otevření dveří pokoje, které snad nebylo možné, přísahala bych, že jsem viděla, jak se podél stěny mihl nějaký stín postavy. Hned jak jsem byla v "bezpečí" našeho pokoje mohla jsem se malinko zklidnit. Jordana tiše chrápala ze spaní a já byla strašně ráda, že mi takhle může dát najevo svou přítomnost. Bez dalšího otálení jsem si rychle zalezla do studené postele a papíry schovala pod těžkou matraci na tvrdý dřevěný rošt. Pokusila jsem se zachumlat pod peřinu a snažit se nemyslet na to, že si stelu na možná usvědčujících dokumentech. Sotva jsem zavřela oči, už jsem nevěděla o světě.

Rychle jsem několikrát po sobě zamrkala, abych rozehnala poslední zbytky spánku. Otočila jsem se na bok tak, abych viděla na Jordaninu postel. Jord v ní neležela, takže nejspíš musela jít ven, jelikož jsem žádné známky její přítomnosti nezaznamenala. Pomalu jsem začala vylézat z postele a nějak mi bylo divné, že zde vládne ještě větší ticho než kdy jindy. Jordana opravdu v pokoji nebyla a tak jsem vyšla na chodbu. Vůbec nikoho jsem tam nepostřehla. Tady bylo docela normální, že chodby byly docela liduprázdné, ale přišlo mi, že může být tak poledne a to tu většinou nějaké lidi potkávám i když ne moc. Nejdivnější na tom všem však bylo to, jak měly všechny pokoje dveře dokořán. Podezřele jsem opustila práh vlastního pokoje a opatrně jsem nakoukla do několika z nich. Všechny vypadaly, jako kdyby se někdo rychle sbalil a utekl. Věci se válely po podlaze a postele byly neustlané.

Začala jsem sebe samu podezřívat, že jsem zaspala únos mimozemšťanů, ale pravda mě skoro okamžitě praštila do tváře - Zaytsevová přeci vyhlásila školu od sedmi ráno a teď muselo být minimálně devět. Ale stejně mi to bylo divné, že to tu vypadá takhle skoro až děsivě.

Moc jsem toho teď udělat nemohla, ale to, co jsem udělat mohla, jsem taky udělala. Šla jsem se podívat do jídelny. Vykračování takhle tíživě tichým Sarkišninem rozhodně nebylo nic příjemného, normálně sice vypadala skoro stejně, ale teď to bylo víc než děsivé a únos mimozemšťany mi začal připadat jako ta více možná záležitost.

Zastavila jsem se až nad schody, které stály přímo naproti obřím dveřím a tím pádem i naproti nástěnným hodinám. I když ony ty hodiny vlastně nástěnné ani nebyly tedy, alespoň myslím, přišly mi totiž jakoby, byly vytesané do zdi, což je i docela možné. Jenže při bližším pohledu na ně, abych zjistila kolik je vůbec hodin, jsem se zděsila. Napřed tak podivně opuštěné pokoje a teď tohle, hodinám totiž chyběly obě ručičky, takže jen tak opuštěně visely na zdi. Tohle mi přišlo nějak moc bláznivé a děsivé.

Najednou se mi přestalo chtít jít do jídelny, snad ze strachu, že za tohle opravdu můžou mimozemšťané a čekají tam na mne. Tiše a pomalu jsem se vracela do chodby s pokoji. Nevěděla jsem, co teď a tak jsem se nevědomky rozešla do koupelny. Byla to asi ta největší blbost, co jsem mohla udělat, ale z ničeho nic mi přišla jako to nejbezpečnější místo na světě, nebo rovnou v celém vesmíru.

Stála jsem přede dveřmi a váhavě brala za kliku; dveře jsem otevírala strašně pomalu a napřed jsem tam nakoukla, abych se ujistila, že na mne odtamtud nevyskočí nějaký děsivý zelený mužíček, s obří hlavou a těma velkýma černýma děsivýma očima. Žádný mužíček odnikud nevyskočil a já si mohla oddechnout. Vklouzla jsem dovnitř a rozhlédla se. Všechno tu zůstalo úplně stejné, jako jsme to včera se Scottem opustili.

Obezřetně jsem prošla celou koupelnu a hledala něco podezřelého nic jsem tu, však nenašla. Nevědomky jsem vlezla do jedné ze sprch a z té se v momentě začala valit horká voda. Leknutím jsem nadskočila a málem mi to na teď už mokré podlaze pod sprchou podjelo.

Kolem sprchy se mihl nějaký stín. Jenže teď jsem se nijak nemohla věnovat nějakému podivnému stínu, když jsem měla co dělat, abych udržela rovnováhu na mokré podlaze, k tomu mi rozhodně silný proud horké vody, který na mne tekl, nepomáhal. Stín se znovu mihl kolem sprchy, ale tentokrát jsem zahlédla celou postavu. Hlava nehlava jsem se za ním chtěla rozběhnout, ale nohy mi na morku podjely a já od jedné ze stěn sprchy obří ránu do hlavy. Složila jsem se k zemi a zůstala němě koukat před sebe, bylo mi mdlo a svět se mi začínal točit. Stín se začal přibližovat, myslela jsem, že mi jde na pomoc, ale místo toho se postava, z níž jsem viděla jen nohy, zastavila a rozesmála se.

"Máš něco, co je moje." Řekla ostře a bez dalšího slova se rozplynula jak pára nad hrncem. Svět mi od okrajů tmavnul, ale já si přesto nemohla nevšimnout karmínově rudé vody, která se mi plížila kolem obličeje. Všechno začalo ztrácet na barvách, až nakonec vše zešedivělo a vteřinu na to úplně zčernalo. Už nebylo nic jen černo a slova záhadné postavy: Máš něco, co je moje…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zoey Zoey | Web | 14. dubna 2013 v 12:01 | Reagovat

No sláva, konečně jsem se dočkala! Už bylo načase abych si zase početla. Nenapínavý konec, jo? Tomuhle říkáš nenapínavý konec? :D Je napínavý až mooc a jdu se hned vrhnout na druhou polovinu :)

2 Angela Angela | E-mail | Web | 16. dubna 2013 v 17:54 | Reagovat

Jé, nová kapitola. :D Byla sice nová už nedávno, ale chtěla jsem si ji přečíst pěkně v klidu a nerušeně. :) Ten konec je hrozně napínavý, souhlasím se Zoey. :D

3 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | 16. dubna 2013 v 18:12 | Reagovat

wow, úžasná kapitola. Zase máš moc hezký konec a zase je napínavé. Jakl ty to jen děláš... :-D
Hned se jdu vrhnout na další část, abych se dozvěděla co se stane... :-)

4 Allia Tride Allia Tride | E-mail | Web | 16. dubna 2013 v 21:25 | Reagovat

Skvělé!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|