Prach||Třináctá kapitola 2/3

27. dubna 2013 v 10:25 | Berry Lettyen's |  Prach

Třináctá kapitola 2/3




"Kam si myslíš, že jdeš?!" vyjela na mne. Promnula jsem si oči a vytrhla se z jejího sevření.

"Projít se." Jordana se na mě nechápavě podívala, ale už dál neprotestovala a nechala mě být. Mohla jsem v klidu odejít. Jít se podívat za Scottem jak pokročil.

A opavdu, když jsem namáhavě došla ke schodům - kde se mi za to hlava odplatila další várkou ostré bolesti, ale zase o stupeň horší - Scott seděl hned na tom prvním nahoře s nosem zabořeným v jednom z těch papírů. Bylo tady naprosto liduprázdno, což se taky dalo očekávat. Přišla jsem k němu a přisedla si. Chvíli jsem jen tak seděla a pozorovala ho.

"Tak, co jsi vyčetl?" zeptala jsem se ho unaveně, ale zároveň trochu pobaveně. Scott se na mě podezíravě podíval a já se pokusila zakrýt další vlnu bolesti, která mi projela mozkem. Kdybych ještě byla doma a stalo se mi tohle už bych dávno seděla vedle mamky na pohotovosti. Ona mě totiž pokaždé jakmile jsem se bouchla do hlavy, brala hned k doktorovi, ale nikdy se mi nic špatného nestalo, prostě to vždycky byla jen velká boule, která mě už druhý den nebolela. Možná, že by to mamka nedělala, kdyby nějaká sestřenice málem neumřela na krvácení do mozku. Od té doby o tom maminka strašně moc četla, a proto mě pořád brávala k doktorovi. Teď jsem sama měla strach, co se mnou může být. Hlava mi opravdu dost bolela, ale spíš než hlava to byl mozek, nechápu, jak člověka může bolet mozek, ale mě opravdu bolel. Hodně moc. A přišlo mi, že je to každou chvílí horší a horší.

"No, většina těch lidí se pokoušela utéct. Ti z toho devětašedesátého měli spoustu přátel mezi těmi, co v tomhle roce zmizeli. A ti další, kteří se pokoušeli utéct, vždycky utíkali hlavními dveřmi. A tak, tyhle lidi totiž spojovalo hodně věcí. Až asi na dva, ti pořád něco mleli o jediném místě, z kterého se odtud dá utéct, ale je prý schované za něčím děsivým. A takové blbosti." Scott vypadal, že těm výslechům moc nevěřil, ale něco na tom bylo.

"Jasně." Přitakala jsem mdle. Sykla jsem ostrou bolestí, která mi zase projela mozkem. Tentokrát to bohužel bolelo tak, že jsem to nevydržela a musela jsem se chytnout za hlavu.

"Misho?! Dobrý?" Scott mě objal kolem ramen a donutil mě se na něj podívat. Kývla jsem, i když jsem zatínala zuby bolestí, která nepřestávala. "Tohle se mi nelíbí. Fakt ne, asi… bych měl dojít pro Zaytsevovou." Měla jsem sice proti té ženské oprávněné předsudky, když mě tu obviňuje z vražd, jenže teď nejspíš byla jediným člověkem, který mi dokázal pomoc.

"Tak jo." Špitla jsem. Ne, vůbec se mi to nelíbilo, ale víc mě děsila představa, že bych tu měla umřít v bolestné agónii. Scott mě opatrně pustil a já se rukama opřela o schod. Pomalu se zvedl, a když odcházel, ohlédl se na mne pokaždé do doby, než zahnul za roh.

Začínalo se mi dělat na zvracení a hlava - přesněji řečeno mozek - mi úplně třeštila. Dala jsem si hlavu mezi kolena a pokusila se to rozdýchat, na pár vteřin mi to pomohlo, ale pak zase. Sevřela jsem pevně oči a obličej si schovala do dlaní. "Prosím, už dost. Ať už to přestane." Zamumlala jsem. Přišlo mi, že všechna tahle bolest trvala neskutečně dlouho, než jsem zaslechla klapot podpatků. Prvně v životě jsem doufala v přítomnost Zaytsevové. Klapot se blížil ke mně, spolu s dutými kroky. Donutila jsem se zvednout hlavu a podívat se na toho, kdo přišel. Jen letmo jsem zaregistrovala někoho přicházet. Vzdálené mumlání ke mně opatrně doléhalo a jedinou další známkou toho, že tu někdo byl, bylo to, jak jsem cítila, že mně nějací dva lidí vzali každý za jednu paži a zvedli ze schodů. Zvládla jsem jenom pomrkávat, protože mi s hlavou ztěžkla i víčka a celkově celé tělo.

Mám pocit, že pod schody se zastavili a někdo mě opatrně vzal do náruče. Pak nebylo nic, a až déle to bylo moc jasné světlo a hlasité bouchnutí dveří. Už mi nepřišlo, že jsem v něčí náruči, spíš jsem ležela na tvrdém lůžku asi takovém, jako mají v nemocnici, zaregistrovala jsem i něčí nadávky a zvýšený ženský hlas. Nedokázala jsem moc rozeznat, komu patřil, ale vím, že jsem ucítila štiplavou bolest v levé paži. A všechno tohle otupení pomíchané se šílenou bolest začalo strašně pomalu odcházet.

Napřed to byla ta ostrá bolest, která mi řezala mozek na kusy, kdo mizel a hned za ní následovala ta podivná těžkost. Až zbylo jen otupení, bolest, já a něčí rozhovor.

"Jste si jistý, že je to správné?" povídal ženský hlas, který jsem už někde slyšela.

"Jsem paní. Máme oproti světu venku úplně jiné, milionkrát lepší léky. I když má dost závažný otřes mozku, tohle ji z toho bez problémů dostane." Tenhle mužský hlas jsem neznala, ale zněl docela mile.

"Dobrá, dejte jí tedy všechno, co bude třeba, ale chci, aby mi pak řekla všechno." Zavelela žena.

"Zajisté, ale proč ji rovnou nepošlete na Trest? Nebylo by to rychlejší? A řekne vám všechno tak jako tak, stejně jako ti ostatní před ní. Tam vám to nevadilo." Zdálo se mi to nebo jí ten muž odporoval?

"Ne, na Trest jí poslat nemůžu. Tím by se všechno zmařilo, ale vězte, mám mnohem lepší plány." Ženin hlas zněl zlověstně a předpovídal nebezpečí. Uslyšela jsem, jak se dveře zaklaply, a muž si povzdechl.

"Kdyby na tom nevisel můj život, nedělal bych to." Řekl muž kriticky a nakonec dodal opravdu hodně ošklivou urážku, kterou jsem neslyšela ani v době, kdy jsem ještě chodila do školy.

Nejspíš stál teď u mě, protože jeho slova zněla poměrně blízko. "Máš to, ale smůlu děvče." Ovanul mě závan z toho, jak se prudce otočil a doktorský plášť - pokud tedy nějaký měl - za ním zavlál.

Bolest se přesunula do takové snesitelné fáze, kdy jsem dokázala trochu čistě myslet. Pokusila jsem se otevřít oči, abych se mohla podívat na místo, kde to vlastně jsem. Jenže jakmile jsem se na plno podívala uhodilo mě do očí prudké jasné světlo. Hned jsem je zase zavřela, z toho světla mě rozbolely oči a z toho i hlava. Začala na mne padat únava a vyčerpání, spánku jsem se nebránila a nechala se jím unášet.

Zamručela jsem a pokoušela se najít nějakou pohodlnější polohu na té strašně tvrdé posteli. Nakonec jsem převalování se vzdala a konečně jsem se donutila otevřít oči. Světlo už mi tolik nevadilo, zřejmě díky tomu, že jsem se chvíli prospala a nabrala trochu síly. A super bylo, že už jsem hlavu skoro necítila, teda víte jak to myslím.

Periferním viděním jsem zaregistrovala toho doktora - nebo, co to bylo - jak sedí shrbený na židli a něco zapisuje, tiše si u toho pro sebe mumlal. Najednou se zarazil, odložil propisku a otočil se na mě. Sjel mne pochybovačným pohledem, promnul si oči a zvedl se ze židle. Pomalu si to šinul ke mně a já začala v duchu zmatkovat. Absolutně jsem nechápala, co má tohle všechno znamenat. Děsivá bílá "ordinace" a celkově celá tahle scéna, bylo to jako vystřižené z podprůměrného hororu, kdy bych na sebe křičela, abych se zvedla z postele a pelášila do zaječích.

Ale to já ne. Místo toho jsem se zaměřila na toho doktora, zdál se mi nějaký povědomý, jako kdybych ho už někdy viděla, někdy hodně, hodně moc dávno, až na to, že mě takový ten klasický vzhled jako polovina lidí na světě. Neděsil mě, spíš znepokojoval. Zastavil se tak metr, metr a půl ode mne.

"Jak ti je?" zeptal se. Tvářil se trochu ustaraně.

"Hlava už mi nebolí." Víc jsem toho neřekla, on toho taky víc nepotřeboval vědět. Povzdechl si a vrátil se zpátky na své místo u psacího stolu v rohu. Prostě tam jen tak seděl ohnutý nad nějakými papíry a psal a něco mumlal. Tenhle muž vypadal docela ztrápeně, unaveně a posmutněle, jako kdyby mu někdo sebral všechno, co mohl mít rád. Popravdě jsem tady neviděla člověka, který by vypadal ztrápeněji. "Jak se jmenujete?" zeptala jsem se dřív, než jsem si to řádně stačila promyslet.

Doktor se zvědavě ohlédl a řekl: "Raymond. Raymond Fritz."

"Já jsem Misha." Připadalo mi to slušné představit se mu.

"Já vím, říkala mi to Zaytsevová. Vlastně mi to ani nemusela říkat, vím, z čeho tě obviňuje, neschvaluju to. Podle mého bys nic takového nezvládla, tedy ne že bych tě podceňoval. Už bych měl asi zmlknout co?" jeho řeč mě ohromila, byl tu první dospělý, kterého jsem slyšela říct Zaytsevové Zaytsevová a ne paní Zaytsevová, a taky jeden z mála, který věřil, že jsem ty lidi nezabila, nebo jsem nenapomáhala jejich sebevraždě.

"Vy asi Zaytsevové moc nevěříte co?" začínala jsem se ho vyptávat, bylo docela možné, že tu byl jeden z mála, který mi mohl a možní i chtěl poskytnout odpovědi.

"Ne to opravdu ne. Rozhodně nejsem v jejím fanklubu, vlastně ji nesnáším. Je to jen stará podlá ježibaba, která si tady na všech léčí své komplexy."Zůstala jsem na Raymonda Fritze koukat jako opařená. Byl první z těch starších, kterého jsem slyšela něco podobného říct. Usmála jsem se.

"To jste první." Odvětila jsem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bella-Kejtý <3 Bella-Kejtý <3 | Web | 27. dubna 2013 v 14:50 | Reagovat

Páni už si jdu přečíst 3. část :)

2 Zoey Zoey | Web | 27. dubna 2013 v 17:41 | Reagovat

Jdu dále muhehe :D Jsem totiž zvědavá jestli z Raymonda uděláš toho, koho si z něj chtěla udělat-však víš. Ale asi ne co :)

3 Angela Angela | E-mail | Web | 27. dubna 2013 v 20:05 | Reagovat

Mířím k další části. :D Mimochodem, skončilo pozastavení mého blogu. :)

4 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | 30. dubna 2013 v 19:48 | Reagovat

Ten chlap se mi začíná líbit, i když pro ni pracuje, nemá ji rád a otevřeně to přiznává. To se mi na něm líbí... :-) Krásná kapitola, hned jdu na další část...

5 Vicky Vicky | Web | 23. května 2013 v 9:14 | Reagovat

huuu, rychle na další!!!! :-D

6 All All | Web | 23. května 2013 v 9:29 | Reagovat

Super! ;-)

7 Clarush* Clarush* | Web | 7. července 2013 v 12:30 | Reagovat

No páni :D První normální člověk ze starších :D Pádím k další části :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|