Příběh o květu

20. dubna 2013 v 19:48 | Berry Lettyen's |  Povídky
Здравствуйте! Takže po dlouhé době něco na TT, protože to téma květ se mi doopravdy líbilo. K povídce: jak jsem do háje mohla napsat něco u čeho jsem se sama při psaní rozbrečela? S počtem 1 618 slov je to jedna z nejdelších povídek, co jsem zatím napsala a taky jedna z nejsmutnějších (ok kapitola Prachu to není, ale aspoň tu něco máte). Pokud někdo bude chtít hudební doprovod pro lepší zážitek ze čtení doporučuju tuhle písničku, nejlepší je když s posledním tónem dočtete i poslední slovo. No snad se vám bude můj pokus o smutný příběh líbit... :))

Příběh o květu



Dívka tiše seděla na okenním parapetu a sledovala rozlehlé krajiny, které se skrývaly za domem její rodiny. Uvažovala o tom, co nebo kdo jí by jí dokázal trochu změnit život. Vytáhnout ji z té přihlouplé denní rutiny, kdy sotva může svobodně přemýšlet. Postrčila si po nose svoje brýle a zadívala se do slunce. Vždy přemítala o tom, jak mohlo něco takového, jako je Vesmír vzniknout, ale nač to, že? Důležité je, že si Vesmír usmyslel to, že jí dá život a nenechá si ho sobecky pro sebe.

Jenže občas si tady přišla dost zbytečná. Rodiče jí dali velice zvláštní jméno - Fleur. Jí samotné znělo dost často cize a zvláštně, skoro jako odněkud jinud. Přitáhla si kolena blíž k sobě a dál tiše pozorovala krajinu.

Krajina zde byla zvláštní, nebyla vůbec stupňovitá a dost často si dělala, co se jí zachtělo. Hrála teď všemi barvami protože bylo jaro a všechno nádherně rozkvétalo. Louky byly plné pestrobarevných květin, ale Fleur to však celé stále přišlo trochu smutné.

Pomalu se začal spouštět déšť, docela velký liják. Fleur i přes déšť, který jí máčel díky otevřenému oknu, zůstala sedět a kamenně pozorovala déšť. Najednou jí zachmuřil ještě větší smutek. Všechny ty barvy, které jí dávaly více síly, se najednou rozplynuly za mračnou šedí.

Fleuřin telefon o sobě dal vědět hlasitým zvoněním. Pomalu se začala zvedat z okenního parapetu a seskočila do svého pokoje. Zavřela za sebou okno a až po dlouhém toužebném pohledu ven se s nechutí obrátila k telefonu. Řinčel jí na stole a Fleur si ho s neochotou vzala a zhlédla displej, aby věděla proč telefon najednou tak vyvádí. Volalo jí neznámé číslo a tak po menším rozmyslu hovor nervózně vzala.

"Promiňte, ale asi jste si spletl či spletla číslo." Mluvila poněkud nevraživě a už chtěla hovor ukončit, když se někdo naléhavým hlasem ozval.

"Fleur! Prosím, poslouchej! Dej mi šanci si s tebou promluvit." Fleur mačkala telefon v ruce a horečně se snažila neodpovědět. Bylo by to pro ni moc složité. "Fleur? Jsi tam?" ptal se ten kdo, byl na druhé straně hovoru. Věnovala telefonu významný pohled a vypnula hovor.

Vrhla se na postel a bezděčně zabořila hlavu do polštářů. Už nedokázala zadržet slzy. Přitáhla si polštář blíž k sobě a nechala slzy stékat po tvářích. Co by normální člověk nazval chvilkovou slabostí u Fleur trvalo už několik dní. Byla ráda za prázdniny, že může do půlnoci jen tak sedět na parapetu a koukat do dálky. Ano, sedění na parapetu a hodiny koukání na krajinu se staly jejím novým koníčkem. Sama nevěděla jak, ale najednou to byla, jedná věc, která ji bavila. Nemusela tak dvacet čtyři hodin denně hypnotizovat telefon a znervózňovat se každým zvukem, který vydá.

Otočila se na záda a sledovala strop. Do okna bubnoval déšť, ten jediný tvořil zvukovou kulisu k jejímu tichému rozjímání. Dřív by toužila jen po trošce pozornosti, ale přišla na to, že jí to za to nestojí, že nemá cenu se míchat mezi už tak zamotané vztahy, jak doma tak ve škole. Škola. Další z jejich nepříjemností. Fleur byla premiantka a mívala spoustu přátel, jenže pak začala být odtažitá, tak odtažitá, že chtěla zůstat jen se svými myšlenkami. To se jí stalo po té nehodě. Nechtěla o tom mluvit a taky se rozhodla, že nebude. Proto se odtrhla od společnosti, nechtěla, aby se jí zbytečně vyptávali.

Zvedla se do sedu a přemýšlela. Prakticky neměla o čem přemýšlet, pouze o tom co má dělat. Jenže to se jí nechtělo, už jen kvůli složitosti téhle bezděčné situace. Čaj. Napadlo ji, sice to bylo šílené, ale když ji teoreticky prohlásili za blázna tak proč jí najednou při řešení něčeho tak složitého jako je ukončení veškeré komunikace s Arturem nemůže napadnout to, že si udělá čaj?

Začala se pomalu přemisťovat ze svého pokoje v prvním patře do přízemí, kde byla kuchyň. Když šla ze schodů, vzpomněla si, jak jako mladší jezdila po zábradlí do mezipatra, odkud se schody stáčeli vpravo. Zavrtěla hlavou a zbytek schodů seběhla. V kuchyni obhlédla všechny skřínky, ale nikde nemohla najít ty hloupé sáčky s čajem. Neuspěla ani v kredenci a hloupě bouchla s dveřmi. Tohle ji nebavilo.

Podívala se z okna, už nepršelo a venku se znovu udělalo docela hezky. V předsíni si vzala bundu a vyšla ven. Nepřítomně šla známou cestou do parku a snažila se při tom na nic nemyslet. Jenže to bylo těžké. Zvlášť v takové situaci, kdy se o vás nejlepší kamarád stará i když už o něm nechcete ani slyšet. Artur se snažil udělat všechno proto, aby se Fleur vrátila zpátky "do normálu" jak rád říkával. Ona, ale nechtěla, nechtěla, aby musela s lidmi zbytečně mluvit, když nemusela. Protože jak tehdy mohla vědět, co se stane? Možná, že kdyby… Fleur znovu zavrtěla hlavou, takhle už nesmí myslet. Je to za ní a už se to nikdy nebude opakovat. Už nikdy nedopustí, aby se něco takového stalo.

Už byla skoro v parku a proto se zastavila. Bylo tu jen pár lidí, což jí dokonale vyhovovalo. Pokračovala dál v chůzi a pozornost věnovala jenom cestě před sebou. Bylo jí smutno, stýskalo se jí po sestře. Sedla si na nejbližší lavičku. Vzpomněla si, jak šílené bylo to, když za ní před více než půl rokem přišli rodiče s tím, že její sestru zastřelili. Prý se omylem připletla k přepadení jedné samoobsluhy, šla jsi tam jen koupit colu, protože dostala žízeň a zrovna v tu chvíli někoho napadlo, že přepadne zrovna tuhle večerku, zrovna v tuhle chvíli. Nešťastná shoda náhod a Fleur se z toho nikdy nepořádně nevzpamatovala.

A Artur od té doby, co se to dozvěděl, nepřestal Fleur utěšovat, pořád byl všude s ní, jako by měl strach, že by se měla co chvíli sesypat, vůbec nedbal na to, že ho prosila, aby jí dal na chvíli pokoj a stejně tak ostatní. Všichni se o ni moc starali, a proto se odtrhla od společnosti.

"Fleur." Mlčky zvedla hlavu a podívala se tomu, kdo ji oslovil do tváře.

"Nech mě být." Bylo jediné, co řekla a už se sbírala k odchodu. Artur ji zachytil za paži a otočil k sobě čelem.

"Promiň, měl jsem tě poslechnout. Neměl jsem být takový paličák, myslel jsem si, že toho je na tebe moc a potřebuješ společnost, že bych tě neměl nechávat samotnou." Fleur ho umlčela příkrým pohledem.

"Jo to si neměl." Odvětila prudce.

"Myslel, že když jsme nejlepší kámoši, takže bych ti měl pomoc se z toho dostat a…" odmlčel se.

"Co a?"

"Nic." Řekl a vtiskl Fleur do ruky tulipán. "Promiň." S tím se otočil a odešel pryč. Fleur se podívala na květinu ve své ruce, byl to tulipán, takový krásný fialový. Byl k němu připojený nějaký lístek. Fleur se na ni podívala.

Promiň, promiň za všechno.
Zase kámoši? Snad jo…
Ještě jednou promiň, Artur.

Nevěděla, co teď a tak prostě odešla s překvapením v očích domů. Doma si zalezla do pokoje a vrátila se ke své oblíbené aktivitě jménem sezení na parapetu, tentokrát však v rukách třímala květinu od jejího nejlepšího kamaráda. Usmála se na fialový tulipán. Zítra ve škole chtěla Arturovi odpustit, říct mu, že už je všechno v pořádku a jestli jí zase po delší době nepomůže s úkoly.

Když bylo docela pozdě, dala tulipán do sklenice s vodou. Lístek se lehce smočil ve vodě, ale písmo voda nepoškodila a tak si s tím Fleur nelámala hlavu. Zalezla do postele, po dlouhé době se jí při usínání na tváři vyloudil úsměv.

Ráno ji vzbudil telefon, už nějakou dobu křičel tím otravným pípáním, když někdo volá. Fleur se unaveně zvedla a vzala hovor.

"Haló?" zívla do telefonu.

"Je tam Fleur?" zeptal se povědomý ženský hlas.

"Jo, a kdo jste vy?"

"Arturova matka." Fleur zamrazilo, proč by jí takhle brzo volala Arturova maminka? To jí víceméně zmátlo.

"Co se děje?" špitla. Arturova maminka popotáhla, vypadalo to, že brečela nebo ještě brečí.

"Fleur… ach… Artur… já… on… on chtěl, abych ti zavolala…" Arturovy maminky se domohly vzlyky.

"Co se stalo? Co je s Arturem?"

"Říkal, že ti mám zavolat… Včera, když šel domů… srazilo ho auto… a… jediné, co po mně včera chtěl, bylo, že když se stane nejhorší, mám ti zavolat…" Fleur pochopila, ale nevěřila, že by to mohla být pravda. "On… umřel…" dodala po odmlce jeho maminka.

Byla to pravda. "Doktor říkal, že na to byl hodně moc špatně, protože ten řidič, který ho srazil, jel moc rychle, prý by byl zázrak, kdyby přežil…"

"Děkuju, že jste mi to řekla. Upřímnou soustrast a… zatím nashledanou." Fleur mluvila naprosto automaticky, bez toho, aby dala najevo nějakou emoci.

"Jistě… ahoj…" Arturova maminka zavěsila a na Fleur to všechno dopadlo. Zrovna když se chtěla se svým nejlepším kamarádem usmířit, muselo se stát tohle. Měla jsem mu včera zavolat a ne to odkládat jako naprostý pitomec na další den! Křičela na sebe uvnitř. Po očích se jí kutálely slzy a jediné na co se mohla dívat byl ten tulipán, co jí včera Artur dal. Opatrně přejela konečky prstů po okvětních plátcích. Pevně sevřela oči a objala se pažemi. Z hrudi se jí draly vzlyky. Opustil ji poslední člověk, na kterého se mohla spolehnout, s nímž se chtěla usmířit, být s ním zase nejlepší kamarádka. Jenže to už nikdy neudělá. Už nikdy ji Artur neobejme, už nikdy jí neřekne, jak vtipně vypadá, když se soustředí na počítání matematiky, už se s ním nikdy neusmíří.

Otevřela oči a podívala se na květinu s lístkem, jedinou památku, co jí po něm zbyla. "To já bych se měla omlouvat tobě." Pronesla tiše. Přitáhla si kolena pod bradu a objala je. Po tvářích se jí dál valily potoky slz a z hrudi se jí draly vzlyky. Teď, když už neměla ani Artura ať už jako nejlepšího kamaráda nebo jako někoho koho se pokouší ignorovat, si přišla, jako kdyby sama umřela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Wiky Dream Wiky Dream | Web | 21. dubna 2013 v 9:37 | Reagovat

nádherný a moc smutný příběh,chudák Fleur...je mi jí líto...je to fakt hodně smutné....

2 Jane Jane | Web | 25. dubna 2013 v 17:20 | Reagovat

Krásné, smutné...já nemám slov...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|