Prach||Patnáctá kapitola

26. května 2013 v 21:35 | Berry Lettyen's |  Prach
Tak zlata, je tu konečně po víc jak dvou týdnech čekání další kapitola. Nebudu víc komentovat než - jak jsem tohle ksakru mohla napsat?! Jak jsem to mohla napsat?! Ale věřte, že následující kapitoly přinesou víc odpovědí než otázek. Tedy možná. No však dnešní kapitola je výtvorem převážně této písničky - Breath of Life (ano vůbec to nedává smysl, ale klidně si ji pustťe) Dobře, dobře nechápu, proč jsme to všechno provedla a klidně pak začněte sepisovat seznam všech, kteří mě chtějí zabít, abych případně věděla kdo píchá špendlíky do mé woodoo-panenky. :D Ale ještě jednou vám připomínám ZA VŠECHNO MŮŽE ZAYTSEVOVÁ!

Patnáctá kapitola



Nedá se říct, že jsem utekla to ne, ale nechtěla jsem tam být. Nemohla jsem. Nemohla jsem se dívat na to, jak Jordana na Scotta začala ječet, proč jí to celý nehodlal říct dřív. U toho jsem opravdu být nemohla. Křičeli tam na sebe; skoro jakoby se ta situace, kterou Scott zmiňoval hned po tom, co nám dořekl to, co se vlastně stalo, opakovala.

Nevěděla jsem kam jít, tak jsem se prostě sebrala a šla k dalšímu nebo spíš poslednímu člověku, kterému tady můžu aspoň trochu věřit. U dveří do Fritzovi "ordinace" jsem se trochu zasekla, ale pak jsem zalomcovala klikou a hlučně je otevřela. Fritz seděl za psacím stolem a vyjeveně si mě prohlédl.

"To jako vážně?" zeptal se smíchem. Dramaticky jsem protočila oči a sedla si na postel.

"Ne jako vážně, opravdu vážně." Odsekla jsem drze.

"Tak, co se děje?"

"Nic." Odpověděla jsem prostě bez špetky zájmu.

"Něco se dít musí, sem moc lidí dobrovolně nechodí." Snažil se o vtip, ale moc mu to nešlo. Místností prosáklo tíživé ticho. Zakroutila jsem hlavou na znamení nesouhlasu. "Misho, no tak co je?" ptal se starostlivě. Podívala jsem se mu do očí a hned jsem se odvrátila, když jsem mu v nich zahlédla opravdovou starost. Ale nedokázala jsem mluvit, zaprvé bych se nejspíš rozbrečela, kdybych něco řekla, a za druhé nevím, jak bych svou odpověď měla formulovat. "Misho, sakra nechovej se jako sobec." Nařkl mne Fritz.

"Já se nechovám jako sobec!" odsekla jsem příkře. "To ta holka, co chtěla po Scottovi, aby ji zastřelil. To bylo sobectví, to že se pa sama před ním odpráskla a…" začala jsem motat páté přes deváté; v očích jsem ucítila slzy a začala jsem horečně mrkat, abych je rozehnala.

"Jistě. Ale to není jediná věc, která tě trápí, co?" nedal se. Najednou jsem mu chtěla všechno říct, hlavně to, že plně nedůvěřuju Scottovi. Nadechla jsem se, byla jsem odhodlána mu to říct.

"Myslíte, že by tu někdo mohl pracovat pro Zaytsevovou? Jako sledovat lidi a tak." Nechtěla jsem přímo specifikovat nějakého člověka.

"Tady? Tady za nabídku života zradíš i svého nejlepšího přítele." Z Fritzových slov mě zamrazilo, ale skládanka se začala dávat dohromady. Možná, proto Zaytsevová nikdy Scotta na Trest neposlala, ale co v tom případě Jordana? Ta už je tady taky hodnou dobu.

"Vážně?" zeptala jsem, abych se ujistila. Fritz pokývl hlavou. Tohle se mi přestávalo líbit. Už jsem si opravdu začínala myslet, že mi Scott lhal. Při té myšlence mě píchlo u srdce. Zrovna, když jsem ho začínala mít vážně ráda. V očích jsem cítila další nával slz, ale věděla, že tyhle jen tak nezastavím. "Máte sprchu?" vyhrkla jsem v rychlosti a hned střelila pohledem jinam.

"Mám." Řekl a ukázal na dveře na protější zdi. Pokusila jsem se na něj pousmát, ale vylezl z toho akorát nepatrný pohyb koutky. Zvedla jsem se z postele a šouravým krokem došla ke dveřím a otevřela je. Zaplula jsem do místnosti a opřela se o umyvadlo. Z očí mi začaly téct slzy, podívala jsem se do zrcadla, které viselo nad umyvadlem. Vypadala jsem jinak, zničeně.

Utřela jsem si hřbetem ruky oči a zamkla dveře klíčem, který byl v zámku. Pak jsem pohledem zkontrolovala celou koupelnu. Přes sprchový kout bylo hozeno několik ručníků, které vypadaly čistě a vypraně. Bezmyšlenkovitě jsem si sundala oblečení a vlezla si do sprchy, kde jsem na sebe pustila proud horké vody. Pocítila jsem menší úlevu. Ale opravdu jen menší.

Pořád jsem cítila, jak mi tečou slzy, nemohla jsem je zastavit. Byla jsem vděčná, že mi tekly jen slzy, že jsem nevzlykala, že se dokážu ovládat i když vím, že kluk, kterému jsem věřila mě zradil. Dvakrát.

Když jsem vylezla ze sprchy a zabalila se do jednoho z ručníků, už jsem nebrečela. Stále mi totiž svítala naděje, že Scott vážně nic neudělal, ale víc se přikláním k verzi, že je to pravda. A srovnat se s tím je frustrující. Osušila jsem se ručníkem a oblékla si zpátky své oblečení. Připadala jsem, jako kdyby na mne padla tíha celého světa, ne celého světa ne, rovnou celého vesmíru.

Zavřela jsem oči a soustředila se jen na tu tmu. Na nic jiného, jakmile jsem je otevřela a spatřila se v zrcadle, na chvíli mi všechno přišlo naprosto normální, jako bych byla doma. Doma. Jenže doma už pro mne není nikde. Podívala jsem se do zrcadla ještě jednou pozorněji a uviděla pravdu. Uviděla jsem jenom malou holku, co se snaží postavit nebezpečí. Nic jiného jsem vidět nedokázala, jenom sebe. Jenom sebe, jak stojím na jednom konci zapeklité pavučiny lží a tajemství. Jak na druhém konci stojí Zaytsevová a podtrhuje mi nohy. Protože pokaždé, když já zvládnu udělat krok kupředu a trochu si proklestit cestu těmi lžemi a tajemstvími ona přesně ví, kdy mi do cesty hodit další. Na milimetry přesně. To je na ní to nejděsivější, i když si to nemyslím, má mě v hrsti, může si se mnou hrát, jako bych byla jen hadrová panenka -

Dost! Okřikla jsem se v duchu. Nemůžu takhle myslet, nesmím! Odvrátila jsem se od zrcadla, odemkla dveře a vešla zpátky do "ordinace".

"Díky za všechno." Řekla jsem Fritzovi. Ten se pousmál a kolem koutků očí se mu objevili vějířky vrásek. Pousmála jsem se taky. "Já, už jdu." Dodala jsem a směřovala jsem si to ke dveřím.

"Nashle Misho." Odvětil a otočil se zpět ke své práci. Jakmile jsem odešla z Fritzovy ordinace, všechna tíha byla zpátky. Jako kdybych se té tíhy nikdy nezbavila a nikdy zbavit neměla.

Šla jsem tichou tmavou chodbou, nebyl tu nikdo na míle daleko. Sem opravdu moc lidí cestu neznalo a za to jsem byla ráda, mohla jsem si totiž myslet, že je tady je to něco jako moje místo. Fritz mi nevadil, jelikož on byl čestný a chápající člověk. Možná jsem tam měla ještě chvíli zůstat a povídat si s ním, třeba bych přišla na další věci, ale ne. Ne, pro dnešek mám pravdy dost, ale někdy. Někdy je lepší bolestná pravda než sladká lež. Ale co bylo lepší v tomhle případě? To záleží na situaci.

Periferním viděním jsem zahlédla stín. Zastavila jsem se a zpozorněla; co by tady ksakru někdo dělal? To samé bych však mohla říct o sobě. Kroky. Stoprocentně jsem před chvílí slyšela něčí kroky. Chvíli jsem stála na místě, uši našpicované, ale nic jsem neslyšela. Třeba se mě kolemjdoucí lekl stejně jako já jeho. Pokračovala jsem tedy dál v chůzi a pokoušela se všechny své myšlenky soustřeďovat jenom na chůzi, ale nedovedla jsem svou mysl přimět k tomu, aby přestala kroužit kolem myšlenky, jestli to nebyl Scott, jestli mě právě teď nesleduje a nedělá si poznámky pro Zaytsevovou. Jen ta představa mě děsila.

Škobrtla jsem o vlastní nohu, podívala jsem se na zem a zjistila, že mám rozvázanou tkaničku na tenisce. Sehnula jsem se a začala si tkaničku pečlivě zavazovat. Když jsem se zvedla, měla jsem pocit, že za mnou někdo stojí. Než jsem se stačila otočit, nově příchozí mi dal ruku přes pusu a k hlavě přitiskl pistoli - proč tu sakra všichni, kdo se mě pokouší zabít, mají pistoli?! Z úst se mi vydral přidušený výkřik. Od Fritzovy ordinace jsem byla moc daleko a od nejbližších pokojů taky, byla jsem v pasti.

"Jestli cekneš je po tobě." Sykl útočník. Ten hlas jsem znala, určitě jsem ho někde slyšela na sto procent. V hlavě mi to šrotovalo na plné obrátky, než jsem si ho dokázala zařadit. Jenže jakmile mi to došlo, sám se mi ukázal. Tvrdě mě zády přitiskl na zeď a stoupl si přede mne.

Neadrs. Ten kluk, kterého Scott označil za svého nejlepšího kamaráda. Zamrazilo mne.

Neadrs mi levou rukou drtil rameno a pravačkou mi tiskl pistoli ke spánku. Podívala jsem se mu do chladně modrých očí. Tvářil se jinak, než si pamatuju. Tvářil se mírněji. Věděla jsem co s ním Zaytsevová provedla, poslala ho na Trest.

"Neadrsi." Špitla jsem. Ten na mne stále upřeně zíral. "Nemusíš dělat nic, co nechceš." Pokračovala jsem. On se jen zle usmál a přitiskl mi pistoli pevněji k hlavě. Už teď jsem si myslela, že mi hlava pukne.

"Ale já to chci udělat. Víš, jak rád bych teď zmáčkl spoušť? Víš, jak rád bych ti teď ukončil ten tvůj mizernej život?" hořce se zasmál. Já jen vyděšeně zírala. Nedokázala jsem se přimět k pohybu, jen k tupému zíraní. Právě tu řekl, že by mě s radostí zabil. "Jenže to teď stejně udělat nemůžu. Rád bych, ale ještě radši si počkám na druhou možnost. Teď je to moc snadné, pro tebe. Ale později, věř mi, budeš prosit, abych tě zabil. Ale já to neudělám, protože tu čest bude mít někdo jiný. Protože bude daleko záživnější dívat se jak-" Neadrse někdo přerušil.

"Neadrsi neděs tu chudinku. Už takhle toho má chudák dost. Ještě přijde o překvapení." Zaytsevová. Sevřela jsem ruce v pěst. Neadrs mě chytl pod krkem a vší silou mě hodil proti zemi. Levým ramenem jsem se nabodla na výstupek ve zdi. Zadržela jsem bolestný výkřik. Podívala jsem se na Neadrse a pohledem sklouzla k Zaytsevové, ta mě pobaveně sledovala. Neadrs mě kopl do břicha. Instinktivně jsem si přitáhla nohy blíž k tělu. Odmítala jsem vykřiknout bolestní, ale slzavým očím jsem se ubránit nedokázala. Neadrs mě prudce zvedl ze země, ramenem mi projela bolest. Chytl mě za paži a pistoli mi přitlačil k tváři. Polkla jsem vzlyk.

"Myslela jsem, že jsi Scottův kámoš." Vyhrkla jsem a pokusila se tak zakrýt další vzlyk. Neadrs se hořce zasmál.

"Já si to taky chvíli myslel, ale s takovým pitomcem, co se hodlá vzdát dobrý šance jenom kvůli holce, která je stejně předem mrtvá, jsem odmítal kámošit. Nechtěl si to nechat rozmluvit, tak teď má svou odměnu. Poslední šanci."

Vůbec jsem si nechtěla domýšlet, co Neadrs tou poslední šancí myslel. Ale jedno mi došlo - Scotta dnes ještě uvidím, i když možná naposledy v životě, protože je docela možné, že se zítřejšího rána nedožiju. Stiskla jsem pevně rty do úzké linky. Neadrs mě vedl tmavou chodbou, ve které jsem ještě nebyla.

"Víš, Misho," začal, "celou tu dobu jsi věřila špatným lidem. Nebo možná špatní lidé věřili tobě? Nevím, ale hrát si na Mitchellova kámoše byl ten nejlepší nápad vůbec. Sice nechápu proč mu paní Zaytsevová dává ještě jednu šanci ukázat, že stojí na naší straně, že se může mít dobře a že nemusí mít pod palcem jenom Sarkišnin, třeba i celý svět, ale to všechno je jeho volba. A je jenom na něm jak se rozhodne, ale já mít tu možnost rozhodnout o jeho životě tak je dávno po něm." Odmlčel se. Vypadalo to, že nic dalšího neřekne. Zaytsevová se někam vypařila, byla jsem tu teď jenom já a Neadrs. Stejně bez šance, jako předtím.

Bylo to jasné. Celou tu dobu jsem měla o Scottovi pravdu. Bylo mi z toho ještě víc do breku než předtím. Zavřela jsem oči a snažila se co nejvíc vzpomenout na to, jak mne políbil. Nechápala jsem, jak kluk, který mě takhle krásně políbil, může být spolčený s takovými lidmi. Jenže se to taky dalo brát jako omluva. Vzpomněla jsem si na to, když jsem dnes Scotta viděla naposledy, jak se na mne smutně a omluvně podíval, jakoby věděl, co se stane, možná, že to věděl, možná že to jen tušil a možná že nevěděl vůbec nic. Z pomyšlení na to, že dnes se s ním nejspíš uvidím naposled, mě bolelo i přesto, že mě zradil. Píchlo mne z toho u srdce.

Už jsem se přestávala bát i toho, co říkal Neadrs, že budu prosit o to, aby to byl on, kdo mě zabije. Ale ať mě čeká cokoliv, postavím se k tomu čelem a ukážu, že dokážu být statečná.

Tvář mě začínala od hlavně pistole bolet, ale nedala jsem na sobě nic znát. Nechtěla jsem, aby si o mně Neadrs už teď myslel, že jsem slaboch. Já nebudu prosit. Já se nebudu nikoho doprošovat, jenže to říkám teď, co budu říkat pak, je věc následujících chvil.

"Tak občas přemýšlím o tom, co je zábavnější - jestli někoho zabít rovnou nebo ho nechat prosit. Ale záleží na situaci, v tvém případě by bylo zábavné oboje, ale prošení je vždycky lepší. Vychutnávat si nářek oběti, to mě vždy potěší. Člověk se pak cítí mocnější, protože nad tím druhým máš vždycky moc, jako ji teď mám já nad tebou, víš?" Neadrs mluvil pobaveně, ale ode mne se žádné odpovědi nedočkal a ani nedočká.

Neočekávaně mi zaryl pistoli víc do kůže, skoro až do masa a já vykřikla bolestí. "Názorná ukázka." Komentoval své počínání. Hajzl. Ucítila jsem, jak jeho držení povolilo. Šla jsem ještě kousek a na rozcestí se mu vykroutila, okamžitě jsem se co nejrychleji rozběhla na pravou stranu.

"Ty mrcho!" zakřičel Neadrs a běžel za mnou. Byl bohužel rychlejší a měl delší krok, takže mě rychle dohnal. Chňapl mě za vlasy a smýkl mnou k sobě. Stáli jsme teď tváří v tvář. Zlomyslně se usmál. "Co myslíš, že by Mitchell řekl na to, že jsem se líbal s jeho holkou?" řekl a začal zkracovat vzdálenost mezi námi. Bez rozmýšlení jsem uhnula a vlepila mu facku. Prudce jsem ho od sebe odstrčila a udělala několik rychlých kroků vzad. Neadrs rychle nabyl zpět ztracené rovnováhy a naštvaně vystřelil z pistole. Kulka mě minula jen o několik centimetrů a zabodla se do kamenné zdi.

Začal se ke mně přibližovat a já začala couvat. Neměla jsem kam utéct. Byla jsem v pasti. Když byl u mne mrsknul mnou k zemi. Stoupl si nade mne a chytl mi zezadu za krk a vytáhl tak do polosedu. Udělá to, ten hajzl mě políbí. Začala jsem sebou zmítat ze strany na stranu, ale znovu mi pistoli přitlačil ke spánku a já strnula strachem. Cítila jsem, jak se mi z očí řinou vodopády slz, jak moc jsem chtěla, abych byla pryč, abych byla klidně mrtvá. Ale než Neadrs stihl něco udělat, chodbou se rozezněl ten nejsladší hlas na světě. Vydechla jsem úlevou.

"Co to do prdele děláš?!" vykřikl z plna hrdla Scott. Neadrs mě pustil a já tvrdě dopadla hlavou na zem to už, však takový problém nebyl.

"V pravý čas, ale mám pocit, že jsi měl být někde jinde ne?" odsekl Neadrs, nechal mě být a začal si to rázovat ke Scottovi. Já jsem se zvedla ze země a rozdýchávala děsivý zážitek. "Ale pravda vás dva vyřídím v pohodě." Blýskl po mě zlým úsměvem, ukázala jsem mu zdvižený prostředníček.

Scott k němu taky šel, stejně rychle, stejně odvážně až na to, že on neměl pistoli. Dobře Scott je výjimka, on jediný nemá pistoli, když se mi pokouší ublížit, jemu stačí být Scottem. Neadrs se neočekávaně zastavil a rychle střelil směrem po Scottovi, ten výstřel nečekal a nestačil uhnout. Vytřeštěně jsem sledovala, jak se Scott chytil za nohu a s bolestným výrazem spadl k zemi.

"Ne!" zaječela jsem. Scott mě sice možná dvakrát zradil, ale taky dvakrát zachránil. Z koupelny a teď tady. To se mu musí nechat. Rozběhla jsem se ke Scottovi, chtěla jsem mu pomoct, jako on pomohl mně, ale Neadrs byl rychlejší. Zastoupil mi cestu a natlačil mě na zeď. Se zděšeným výrazem jsem ho sledovala, on je schopný všeho. Místo toho, aby mě hodil na zem nebo něco podobného, mi dal ránu pěstí do obličeje. Před očima mi začali tančit hvězdičky a všechno mi začínalo černat. Svezla jsem se k zemi a přestávala jsem mít pojem o světě. Stále jsem však nechápala, proč pořád musím padat do bezvědomí…

A pak už byla jen temnota.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 *Elwing *Elwing | Web | 26. května 2013 v 22:21 | Reagovat

Už aby tady byla 16.! Sakra... Dnes asi neusnu napětím! ;) Bezvadně píšeš. Jen tak dál! ;)

2 Bella-Kejtý<3 Bella-Kejtý<3 | Web | 27. května 2013 v 17:12 | Reagovat

Píšeš úchvatně. Nemůžu se dočkat na 16. kapitolu :))

3 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | 27. května 2013 v 19:44 | Reagovat

Ten šmejd.... On je takový ignorant. Nechápu ho, ta zrada a všechno. Myslí si, že teď budeme mít lepší život nebo co...?! Stejně na to doplatí..!
A Scott, nevím co si o něm mám teď myslet. Je špion a přitom ji zachraňuje... Je to divný...
Moc dobrá kapitola. Umíš moc dobře psát a já už se moc moc těším na další vzrušující kapitolu. TAk rychle do toho...! :-)

4 Zoey Zoey | Web | 31. května 2013 v 15:06 | Reagovat

Jéžišmarjá, holkáá, co s toho proboha děláš? Já už myslela, že čtu nějakou detektivku či co, ale líbilo se mi to. Jen jsem si až do teďka myslela, že Neards je jenom naprostej magor, jak už vypovídá jeho jméno, každopádně, taky nechápu proč Misha pořád padá do bezvědomí :D Ale pokaždé jsem zvědavá, kde se zas probudí. Tentokrát by to mohlo být někde v tmavém sklepíku plném ooobřích pavouků 8-O  8-O :-D
Ale ten Scott je pro mě pořád hajzl, já si nemůžu pomoct, ale já ho prostě už nemusím 8-O  ;-)  :-)  :D  :-D  8-)

5 Knihofil18 Knihofil18 | 9. června 2013 v 22:32 | Reagovat

KOnečne som sa dostala k tvojej kapitole a páni... Neardsa mám chuť zaškriť a ten koniec? :O Ten ma rozsekal.

6 All All | Web | 20. června 2013 v 9:24 | Reagovat

No.To.Ne... O_O Wow

7 Clarush* Clarush* | Web | 7. července 2013 v 18:44 | Reagovat

Ne ne ne ne ne ne ne! :/ To je hrozný :/ Snad se to nějak vyřeší a ten Neadrs dostane na kokos :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|