Hvězdy

30. června 2013 v 11:33 | Berry Lettyen's |  Povídky
Povídka do soutěže u All. No, názor si na ni udělejte sami, ale jak říkám je zase strašně "opitmistická" jako ostatně většina mých povídek. Nevím jestli jsem téma hvězdy stvárnila tak, aby to z toho bylo poznat, ale myslím, že zase tak hrozná není. Ale záleží na osobním názoru... co víc říct, než pěkné čtení? :)
-jop vím, chtěly byste Prach, ale za chvíli se dočkáte, sedmnáctka je na cestě a rozhodně není o ničem, to dlouhé přemýšlení o tom, co v ní bude stálo za to, i já se divím :D-

Hvězdy


Stojím pod temnou oblohou. Vzhlédnu. Temnotou prosvítají dokonalé zářivé hvězdy. Sleduji je mlčky. Snažím se nepřemýšlet. Jen stát a sledovat hvězdy. Snažím se najít ten postrádaný klid.

Po tváři mi stéká slza. Hřbetem ruky si ji setřu a zadržím vzlyk. Pevně stisknu rty a znovu věnuji pohled obloze. Hvězdy stále září, mezi nimi jasný Měsíc. A nakonec já. A místo, kde mě nikdo nenajde, protože o něm nikdo neví. Zadržím další vzlyk. Cítím pichlavou bolest v hrudi, jakoby se mi srdce trhalo na milion kousků.

"Ne." Vzlyknu tiše. Obrátím pohled do země a několikrát zamrkám, abych rozehnala slzy. Podívám se před sebe. Ovane mne lehký letní vánek. Zavřu oči a vychutnám si ten pocit, jak mě vánek hladí po pažích. Jemně mi načechrá vlasy, které mi spadají do obličeje. Vánek ustane a jsem tu zase jen já.

Jen já a hvězdy. V hrudi cítím další vzlyk. Ten už se nepokouším zadržet, prostě se poddám smutku. Kolena se mi podlomí a já dopadnu na zem. Odřu si dlaně, ale tuhle fyzickou bolest nijak nevnímám. Vnímám víc tu vnitřní, tu která mne sžírá neskutečnými muky.

Zavřu oči a lehnu si do trávy. Nechám si slzami smáčet obličej. Nevzlykám, jen nechávám slzy téct. Když otevřu oči, vidím je. Vidím nad sebou miliony tisíc hvězd, jak září jen pro mě. Teď v tuhle chvíli, jen pro mě. Obloha je jimi úplně přeplněná. Je to nádhera, ale mohu ji sdílet akorát tak sama se sebou.

Sevřu v obou dlaních trsy trávy a udiveně sleduju tu překrásnou nádheru. Copak si můžu přát víc? Kdybych si přála víc, vypadala bych jako sobec a to já nechci. Nechci se cítit jako sobec před něčím tak nádherným.

Stále mlčím a stále v dlaních třímám trsy trávy. Připadám si tady tak volná, jak jen můžu být, ale pořád mi něco chybí. Ne něco, někdo. Tahle myšlenka mě zase přinutí k slzám, jenže já už nemám co plakat. V očích mám stejný pocit, jako když je mám plné slz, jsou ale naprosto suché. Znovu je zavřu.

Oči rychle otevřu, mám strach, že hvězdy zmizí. Nezmizely. Stále tam jsou všechny, všechny ty miliony hvězd, co na mne shlížejí. Přinutí mě to k letmému úsměvu. Mlčet mi je příjemné, takové ticho jako je teď tady jsem zatím nikdy nezažila a je dokonalé. Avšak, stále by to mohlo být lepší.

Už se začínám cítit vážně jako sobec. Mám tu miliony hvězd a chtěla bych víc? To není správně, ty jen chceš někoho, s kým se budeš moct o tu krásu podělit, radil mi tichý hlásek v mé hlavě. A konec konců to je pravda. Vážně se chci s někým podělit o to, co vidím. Jenže kdybych teď mohla, byl by to zázrak. Já, ale nemůžu. Nemůžu, protože na stovky metrů odsud nikdo není. Proto tu jsem, jsem tady sama a to mi vyhovuje.

Sevřu trsy trávy pevněji mezi prsty. Cítím, že jsem jich několik vytrhla. Připadám si tak trochu jako zbabělec. Ne tak trochu, víc tak trochu. Schovávám se tady, místo toho abych šla -. No to je stejně jedno.

Pustím trávu a postavím se. Zakloním hlavu, rozpažím ruce a začnu se točit dokola. Snažím se obsáhnout tak celou hvězdnou oblohu.

Po nějakém čase se seberu a jdu domů. Nechci říct, že by mě to nebavilo sedět pod hvězdami, ale prostě mám jen potřebu jít někam jinam. Jdu po známé pěšině, beru to kratší cestou, tou víc v lese. Až dojdu k tomu malému kousku ráje.

Ztuhnu na místě a sleduju ten malý plácek osvětlený měsíčním svitem. Na tu poslední chvíli, kdy mi řekl, že musí s rodiči odjet. Sešli jsme se tady, jako vždycky. A on mi sdělil tuhle novinu. Stále si pamatuju tu ránu, kterou mi tím zasadil, jak se mé srdce rozlomilo v milion malých zbytečných střípků, které nejdou poskládat dohromady. Nejdou, protože mé srdce patřilo tomu jedinému a není jako puzzle, které může složit každý. Mé srdce patřilo jen jemu a on si toho byl vědom, ale stejně ho rozbil. I když možná stále ví, že i ty střípky jsou jenom jeho.

Bezmyšlenkovitě se rozběhnu, co nejrychleji pryč od tohohle místa. Nechci už vícekrát cítit tu samou bolest. Už nikdy, prosím. Najednou se ve mně něco zlomí. Tahle rána mi podlomí kolena a já spadnu na zem. Ležím tváří ke kamenné cestě. Kameny mě bodají do kůže, doslova mi ji drásají, ale stále to bolí méně než to co cítím uvnitř sebe.

Bolestnou propast smutku a prázdnoty. Nekonečné pole nic necítění. Ztěžka oddechuju, proud slz mi znemožňuje vidět, aniž bych měla okolí rozmazané. Zdálky uslyším houkání vlaku. Naprosto automaticky se zvednu ze země a napůl během napůl chůzí směřuji k místu, kam mi má prázdná mysl nakázala běžet. Jenže tohle všechno se děje mimo mne, já už nic nevnímám.

Přijdu si, jako bych umřela a při tom stále žila. Tělo bez duše. A může za to jediná osoba, při tom pomyšlení se ta bolestná propast prohloubila a můj pád se stal ještě více nekonečným než je.

Nohy mě nesou přesně tam, kam jim mé podvědomí nakazuje jít. V půlce cesty se zastavím a sundám si boty. Dál běžím na boso, cítit bodání ostrých kamenů je oproti vnitřní bolesti příjemné polaskání. Zastavím, až když vidím opravdovou propast. Stoupnu si na její okraj a nahlédnu dolů. Tahle má na rozdíl od té mé dno. Dno, na které lze dohlédnout.

Vlak znovu zahouká. Stočím pohled vpravo, světla lokomotivy jsou vcelku nedaleko. Už to nebude dlouho trvat…


Chci se ještě jednou podívat na hvězdy. Zvednu proto hlavu k nebi, žádné tam však nejsou. Zmizely, nechtějí to vidět. Najednou mi to začíná být líto a to mou bolest znásobí. Už mě opustily i hvězdy.

Vlak se blíží.

Konec je tu.

Mrknu.

Dám jednu nohu před druhou, necítím pod ní zem. Balancuju na jedné noze. Ovane mě prudký závan větru a smete tak mé slzy kamsi do prázdna.

Moc mě mrzí, že se nemohu podívat na hvězdy, ještě jednou. Byla bych za to moc vděčná, ale nemůžu. Je mi to líto.

Vlak je zrovna v ideální vzdálenosti, abych mohla skočit.

Skoč! nařídí mé podvědomí. Chci ho poslechnout, ale jakási síla mě stáhne na pevnou zem přesně ve chvíli, kdy se propastí řítí vlak.

Svezu se jako domeček z karet, ale nedopadnu na tvrdou zem, ale na něčí tělo. Cítím, jak pode mnou někdo těžce oddechuje. Ten někdo mě zvedne do sedu a sám si sedne.

"Co si to ksakru teď chtěla udělat?!" nařkne mne. Ten hlas. Mé zlomené srdce na něj zareaguje, v kladném slova smyslu.

"Něco do čeho si se neměl motat." Odseknu příkře, stále se mu nechci podívat do obličeje.

"Už to nikdy nedělej, rozumíš?" poručí.

"Proč?" zeptám se jízlivě.

"Protože bych přišel nejen o tebe, ale i pořádný kus sebe." Nechápavě se na něj podívám. "O tenhle." Dodá, vezme mou ruku a přitiskne si ji na místo kde má srdce. Mé vlastní srdce se zachvěje, a prázdnota tím víceméně zmizí. Připadá mi, že je celé, že jsou všechny zlomené kousky zase pohromadě. Přitáhne si mě blíž a naléhavě mě políbí. "Moc si mi chyběla." Zašeptá mi do rtů. Já mlčím, ale za to ho pevně obejmu a nechám se od něj znovu políbit, tentokrát je to lehká jednoduchá pusa.

Položím mu hlavu na rameno, oči zmáčené slzami. Podívám se na nebe, chci vědět, co hvězdy. A jsou tam a shlížejí na mě, na nás a září a já se usměju
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Deny el Infian Deny el Infian | E-mail | Web | 30. června 2013 v 20:44 | Reagovat

Páni! Je to úžasný :3
Musím se přiznat, že jak jsem to četla, celou dobu jsem myslela na jednu osůbku a na to, jak hrozně mi bylo když jsem myslela, že jsem o onu osobu navždycky přišla... :D

2 knihofil18 knihofil18 | Web | 1. července 2013 v 10:03 | Reagovat

To bolo zlaté. :3 Kde sa ja hrabem so svojou Čipovou poviedkou? :D

3 Zoey Zoey | Web | 1. července 2013 v 18:02 | Reagovat

Tuhle tvou povídku jsem si četla na mobilu už včera a čerpala na moje data na internet JEN kvůli tvému blogu :-) Ale udělala jsem dobře, protože jsem si mohla uvědomit, že na tebe Sakra nemam :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|