Prach||Dvacátá první kapitola

21. srpna 2013 v 23:19 | Berry Lettyen's |  Prach
Řekněte pravdu. Docela brzy je tu ta kapitola ne? :) A já jsem ráda. A Zoey ne nakonec to tak nebude *já nic já muzikant*, vážně tak dlouho jsem nad tím dumala, ale vymyslela jsem si něco lepšího :D a neboj nebude to ta druhá varianta za kterou bys mne na místě uškrtila :D, protože vím, že bys to v pohodě udělala :D. A ano po dlouhé době jsem v Prachu překročila 2000 slov v kapitole :). Tak teď už zbývá popřát jen hezké čtení :)

Dvacátá první kapitola


I přesto, že se mi Scott omluvil jsem se vůči němu, začala chovat trochu jinak. Začínala jsem si víc všímat jeho chování a celkového postoje na věc. A to jsem nikdy předtím nedělala. Ve chvíli, kdy jsme se vrátili do bytu, a já prošla všechny skřínky v kuchyni, jestli tam není něco k jídlu - nebylo - jsem uznala za vhodné jít ven. Čekali jsme, než přestane pršet, já jsem se pokoušela z bytu vyvětrat všechen ten zkažený vzduch, ne že by se mi to nějak povedlo. Jediný pokoj, který jsem tady obešla velkým obloukem byla ložnice rodičů. Měla jsem hlavně strach z toho, že se složím. Že to prostě nevydržím a rozpadnu se na tisíc kousků.

Musím něco udělat, první myšlenka, která mne napadla, když jsem šla kolem těch dveří už asi po sto padesáté. Scott si mne nevšímal a já za to byla vděčná. Chodila jsem sem a tam a při každé otočce jsem se o kousek přiblížila ke dveřím a takhle jsem to praktikovala, dokud jsem se částečně neotírala o zeď a nedonutila se tak k nim přijít. U dveří jsem se zastavila. Položila jsem ruku na kliku a dlouho jsem se rozmýšlela, nakonec jsem kliku stiskla.

V pokoji byla zima kvůli otevřenému oknu na ventilaci. Nic se tu nepohnulo, skoro jako by ni nikdy neodešli. Velká postel byla pečlivě ustlána, jako vždy. Bílé povlečení s rudými havajskými květinami na sobě zářilo v potemnělém pokoji. Rozsvítila jsem světlo a vešla dovnitř. Ložnice mi přišla strašně malá a přitom tak velká. Přešla jsem pokoj až k oknu a zavřela ho. Venku stále pršelo. Otočila jsem se čelem k velké skříni a komodě. Na komodě byly vyskládané naše fotky. Na skoro všech jsem byla hlavně já, pak tam taky bylo pár fotek, kde je maminka s tatínkem, a se sem tam nějakým příbuzným. Letmo jsem přejela rukou po fotkách. Chybělo mi to. Do očí se mi draly slzy.

S očima plnýma slz jsem si zalezla do perfektně ustlané postele rodičů a zabalila se do peřin. Z počátku bylo flanelové povlečení studené, ale za pár chvil už jsem se přestala třást zimou a bylo mi fajn. Vzpomínala jsem, jak jsem si jako mladší chodila lehat k rodičům, když jsem se v noci probudila nebo nemohla usnout vůbec. Přetočila jsem se na bok a stočila se do klubíčka.

Dívala jsem se na maminčin noční stolek. Chtěla jsem si, co nejvíc vtisknout do paměti, jak to doma vypadalo, obzvlášť tady. Čím déle jsem však ten stolek pozorovala, tím víc mi na něm něco nehrálo. Z malého šuplíku koukal asi tak půl centimetru nějakého papíru. V mžiku jsem se na posteli posadila, otevřela šuplík a vytáhla papírek. Byla to fotka, které však kus chyběl. Pozorně jsem se zadívala na ten kousek fotky, jež jsem svírala v ruce. Upřeně jsem zkoumala každý její kousek. Na fotce jsem byla já - což se dalo čekat - a maminka mne držela v náručí. Byla jsem na ní fakt malinká, nebyl mi snad ani rok. Tenhle kousek, který jsem svírala v ruce, musel být odtržený z větší fotky. Zajímalo mne z jaké. Smutně jsem se podívala na šuplík a tiše jej zaklapla. Otočila jsem fotku na rub a zadívala se na telefonní číslo napsané lihovým fixem. Polkla jsem a schovala fotku do kapsy u mikiny.

Ozvalo se zaklepání na otevřené dveře. S trhnutím jsem zvedla hlavu a podívala se na Scotta. "Můžu?" zeptal se tiše. Kývla jsem hlavou. Přišel k posteli a sedl si na kraj. Nedokázala jsem se mu podívat do tváře a tak jsem raději zarývala pohled do povlečení. Pečlivě jsem zkoumala každou nitku, zatímco Scott mlčky vyčkával. Nakonec to byl on, kdo neunesl to tíživé ticho. Vzal mne za ruku a donutil mě tak podívat se na něj. Jeho očím jsem se přesto vyhýbala.

"Nemáš hlad?" pokusil se o úsměv, ale vyšla z toho ztrápená grimasa. Já jsem nereagovala. Scott ještě pár vteřin vyčkával, jestli neodpovím, a pak začal mluvit o tom, jak moc ho to mrzí, že mi to všechno neřekl dřív. Přesně to samé říkal celou dobu, než jsme se vrátili dovnitř.

"Přestaň s tím už prosím. Už ses mi omluvil, to mi stačí. Já chci jen něco k jídlu a horkou sprchu." Vyhrknu a přeruším ho tak v půli věty. Scott na mne vykuleně civí a pak jen pokrčí rameny.

"To se ti asi bude hodit, že jsem objednal pizzu. A ano už přišla, dovolil jsem si ji odložit do obýváku, jestli nevadí." Teď už se mu úsměv povedl a já skoro přeskočila celou místnost z postele až ke dveřím. Do teď jsem svůj hlad nevnímala, ale jakmile si uvědomím, že jsem vlastně svůj žaludek trýznila hlady víc, jak dva měsíce a po téhle dlouhé době se mu dostane nějakého pořádného jídla. Taky jsem po dlouhé době ucítila ještě něco dalšího, zvláštní pocit, který by se dal skoro nazvat radostí.

V obývacím pokoji jsem se zakousla do teplého trojúhelníku pizzy a ve chvíli, kdy jsem na jazyku ucítila chuť něčeho normálního a chutnějšího než je čokoládová tyčinka jsem myslela, že se rozplynu stejně jako těsto na pizzu v mé puse. Scott přišel asi tak o dvě vteřiny déle než já a ty dvě vteřiny mi stačily k tomu, abych do sebe naházela jeden kousek pizzy a sápala se po druhém. Scotta to rozesmálo, nechápavě jsem se na něj podívala a pokračovala v jídle.

O pět kousků pizzy později jsme jen tak seděli před televizí na pohovce a upíjeli z koly. Vymazat na chvíli všechny ty špatné věci, které se v našich životech událi a dějí tak by to vážně bylo fajn. Ale aspoň na tu chvíli jsem se pokoušela nemyslet na to, co na nás čeká venku. Scott mě objal kolem ramen a přitáhnul si mě k sobě.

"Mohl bych ti něco říct?" vypadal, že se musel přemáhat, aby ta slova ze sebe dostal.

"Jistě, že můžeš." Odvětila jsem a překvapeně jsem ho pozorovala.

"Když jsem se prvně setkal se Zaytsevovou, bylo mi šest. Tehdy jsme se doma neměli nejlíp, tátu vyhodili z práce a mamka zase nemohla žádnou sehnat. Jednou když jsme na tom byli vážně hodně špatně, že jsme neměli skoro ani na chleba, můj starší brácha Clancy okradl pár lidí. Prostě jenom drobný krádeže, sem tam sebral sklenici s dýškem u pokladny nebo rovnou ukradl jídlo. Mamce se to nelíbilo a říkala mu, aby toho nechal, že se o sebe zvládneme postarat. V mých čtyřech letech za to Clancyho zatkli a musel nějakou dobu být v nápravným zařízení nebo, co to bylo.

Mamka to psychicky nevydržela, z jedné strany na ni a tátu tlačili s účty a exekucemi - i když už nám zabavili snad všechno, co mohli - a z druhé strany to bylo kradení mého bratra. Skočila z mostu, den po mých pátých narozeninách. Ještě teď si pamatuju to, co mi řekla ten večer před tím, než to udělala, řekla, že mne miluje a že jí to strašně mrzí, ale už to nezvládá. Omluvila se mi a prosila, abych jí to nikdy nevyčítal. Ten večer jsem to vůbec nechápal, nechápal jsem to ani ten druhý den, ale pochopil jsem to. A nikdy jsem jí to nevyčítal." Odmlčel se. Objala jsem ho a pozorně poslouchala. Podívala jsem se na jeho tvář, oči se mu leskly a vypadal, že není duchem přítomen.

Nadechl se a pokračoval: "Mámina sebevražda hodně změnila tátu, předtím býval ještě docela milý a hodný, často mi nechával po večeři svůj zákusek, ale po tom jsem si tátu pamatoval jenom tak, že sedí v křesle a sleduje televizi s plechovkou piva v ruce.

Pár dní předtím než měli pustit Clancyho jsem se jen tak potuloval venku. A potkal jsem Zaytsevovou nebo spíš ona našla mne. Tehdy jsem si ji strašně oblíbil, byla na mne hodná a laskavá, chovala se ke mně tak, jak jsem to už rok nezažil. Měl jsem ji rád a vždycky když jsem pak přišel domů jsem zase chtěl bejt s tou ženskou a ne s tátou, který se ke mně choval hůř než k otravnému hmyzu. Táta se, se mnou ani nijak nerozloučil, než umřel, ale ani nemohl. Zabil ho infarkt, za který si stejně mohl sám, tím, že jen popíjel pivo a kouřil cigarety a seděl u televize.

Zaytsevová mě pak vzala s sebou. Odvezla mne na Sarkišnin a vychovala si mě tak, jak potřebovala, bohužel mně do hlavy nenatloukla všechno, co chtěla. Za to Neadrsovi ano. S ním jsem se potkal až na Sarkišninu a byl jsem rád, prvně jsem totiž poznal někoho, komu bylo šest jako mně a neposmíval se mi. Protože on nevěděl, kdo jsem a odkud pocházím. To byl důvod, proč jsem si tohle rozhodl nechat pro sebe, proč jsem to do teď nikomu neřekl. Stačí, že Zaytsevová to ví, že ví o tom nejzranitelnějším místě, kam mě může zasáhnout. Ale v jednom jsem měl svůj starý život daleko raději, než jsem měl tenhle do doby, než jsem tě poznal, ona i Zaytsevová se k nám chovala s jistým chladem a krutostí, nikdy se mě nebo Neadrse nezeptala, kdy máme narozeniny nebo tak něco. V životě mi dala jen jedno a to nabitou pistoli." Vydechl. Z obličeje se mu vytratila veškerá barva, ale scottův výraz napovídal, že mě vnímá.

"Říct, že mne to mrzí, by bylo asi blbý, co?" sotva jsem to vypustila z pusy, měla jsem chuť si za ta slova vrazit facku.

"Slyšel jsem i horší nápady." Vyrazí ze sebe se skřehotáním, která se mělo podobat smíchu, ale znělo to, jako ten neutrápenější zvuk na světě. Položila jsem mu jednu ruku na tvář a přitáhla si jeho obličej blíž ke svému. Jemně jsem ho políbila na rty a zase se odtáhla.

"Lepší?" řekla jsem a hlas se mi krapet třásl. Scott si prohrábl vlasy a věnoval mi nevěřícný pohled. Pak se letmo usmál.

"Lepší." Přitakal a polibek mi oplatil. Asi bychom takhle dokázali sedět hodně dlouho, kdyby nás nevyrušil hlas moderátorky zpráv. Poodtáhla jsem se od něj a zadívala se na televizi. Vedle moderátorky se na obrazovce objevily dva obličeje, oba dva jsem důvěrně znala. Dívala jsem se na svoji a Scottovu fotku. Rychle jsem hmátla po ovladači, Scott byl ale rychlejší a už zvyšoval hlasitost.

"…včera večer uprchli z psychiatrické léčebny poblíž Moskvy. Chlapec je vysoký asi metr sedmdesát pět, má hnědé vlasy a hnědé oči. Dívka je vysoká asi metr šedesát, má skoro černé vlasy a šedé oči. Neměli by být nebezpeční svému okolí, ale hlavně sobě. Pokud je někde uvidíte, nepokoušejte se je zatknout sami, ale zavolejte na linku policie." Reportáž o nás skončila a Scott chvatně televizi vypnul. S povzdechem se opřel zády o sedačku, zavřel oči a promnul si kořen nosu. Já jen seděla a pozorovala ho. Tímhle se naše situace mění a to víc než dost.

Najednou to vypadalo, že tady asi moc dlouho nepobudeme. Nahnula jsem se ke stolku pro láhev s kolou a z kapsy u mikiny mi vypadla ta fotka, kterou jsem našla u maminky v nočním stolku. Sebrala jsem ji ze země a otočila ji na rub. Zkoumavě jsem hleděla na telefonní číslo. Nad ním bylo něco napsáno, ale opravdu malým písmem. Musela to psát maminka, protože mi ta pidi-písmenka připomínala její písmo. Ať jsem se jakkoliv snažila, nedokázala jsem písmenka tak strašně moc natěsnaná na sebe přečíst.

Povzdechla jsem si, to Scotta donutilo pootevřít oči a podívat se na mě.

"Nezbývá než to zkusit." Zamávala jsem fotkou a zvedla se z pohovky. Scott šel za mnou a následoval mne až do mého pokoje. Fialkové stěny a tmavý nábytek mě uvítaly s obrovským nadšením. Odolala jsem touze natáhnout se do vlastní postele a usnout a namísto toho jsem šla najisto k psacímu stolu. Byl tam, svítil tam na mě jako ten nejasnější maják v té nejhustší mlze. Můj telefon. Děkovala jsem nebesům za to, že než mne odsud odvlekli, nechala jsem telefon na nabíječce. Tušila jsem, že mu zřejmě dva měsíce nabíjení vkuse, moc neprospěly, ale aspoň se dal použít.

Odpojila jsem ho z nabíječky a naťukala do něj to číslo z fotky. Pár setin vteřiny jsem se zaváháním držela palec nad tlačítkem volání, nakonec jsem ho stiskla. Dala jsem si telefon k uchu a poslouchala pravidelné pípání. Srdce mi bušilo tak, až jsem měla pocit, že i Scott ho slyší. K uklidnění jsem pozorovala Scotta sedícího na mé posteli, jak on pozoruje mne.

Hovor na druhé straně konečně někdo vzal.

"Dobrý den, kdo volá?" ten, kdo zdvihnul hovor na druhé straně se nemusel ani představovat, abych přišla na jeho identitu. Věděla jsem ji naprosto přesně, vlastně jsem si tak trochu myslela, že to bude zrovna tenhle člověk. Stiskla jsem pevně fotku ve své dlani. Nedávalo mi to smysl, proč by maminka měla na fotce kde je se mnou, napsané telefonní číslo pana Fritze.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 K. K. | Web | 21. srpna 2013 v 23:23 | Reagovat

Vyzerá to zaujímavo. ;-) Idem od začiatku.

2 Clara Black Clara Black | Web | 21. srpna 2013 v 23:51 | Reagovat

Jééééééé :D Tys mi udělala táááákovou radost :D Nejen tou kapitolou ale taky tím, co se v té kapitole dělo :3 Snad je nikdo nenajde a Fritz jim pomůže! :D Mám ho ráda, takže doufám, že jim pomůže :D

3 Angela Angela | E-mail | Web | 22. srpna 2013 v 14:40 | Reagovat

Jsem ráda, že je tu nová kapitola tak brzy. :) Je to vážně záhada... Proč je tam zrovna číslo Fritze? Taky doufám, že jim nějak pomůže. :D Jsem moc zvědavá... :)

4 Zoey Zoey | Web | 22. srpna 2013 v 18:06 | Reagovat

Máš veliké štěstí, fakt veliké. Kdyby to bylo tak, jak jsi mi psala na FB, tak už jsem měla plány jak se na tebe 2.září vrhnu co vejdeš do dveří :D To bych nepřežila, víš? :-D
Jestli to bude tak, jak si myslím, tak jsem spokojená, i když pořád tu jsou nějaké nejasnosti, jako proč si pak vzala toho jinýho chlapa apod. Těším se na 22 a doufám, že bude ještě lepší ;-) Jo, a taky by bylo fajn, kdyby už Scott konečně přestal mít ta tajemství :D Já ho pořád nesnáším, nenávidím, grrrrr 8-)  8-) a nevím proč ;-)
Moc pěkný, máš ve mě oddaného fanouška :D

5 Berry Lettyen's Berry Lettyen's | Web | 22. srpna 2013 v 18:33 | Reagovat

[4]: Zlatíčko tím jsem myslela, že tam nebude to s tím Fritzem :D ale i tak tě nejspíš překvapím tím, co jsem vymyslela :D a ostatní doufám překvapím taky :D

6 Zoey Zoey | 23. srpna 2013 v 7:52 | Reagovat

[5]: To ne ja se pominu! Jdu shanet bazuku jestli tu nebude 22 s mega vysvetlenim!" O_o
Co sis zase vymyslela...:D

7 Milča Milča | Web | 25. srpna 2013 v 14:14 | Reagovat

Huh, ty jim teda zrovna nepomáháš Berry :D.
Honem další!!! :-D:-D

8 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 25. srpna 2013 v 21:20 | Reagovat

wow, další boží kapitola. Rychle chci další. Ten konec, vůbec jsem netušila, kdo to bude. Celé je to tak napínavé..! :-)

9 Nila Nila | Web | 25. srpna 2013 v 22:28 | Reagovat

Ahoj! Máš obrovský talent! Přihlaš se do naší literární soutěže! Zviditelni si svůj blog :)
MMD-překrásný blog! Strašně se mi líbí jak píšeš a můžu se zeptat? :? děláš desing na objednávku? :O máš úžasný desing...jestli mi uděláš desing něco ti dám na oplátku :) Dižtak odpověz na blog...budu velmi ráda, za dess jestli budeš tak strašně moc hodná a uděláš mi ho :) Máš úúúžasný bloček :) dávám si ho do oblíbených :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|