Město/2

8. září 2013 v 0:00 | Berry Lettyen's |  Město

2.


Ve chvíli, kdy mě zřejmě přenáší do auta, mě probudí palčivá bolest. Už nejsem v uklidňující temnotě. Už jsem jakoby ve snu. Celá ta uhánějící cesta se mi zdá jako sen. Pamatuji si pořádně jen to, že celou cestu ležím ve zkroucené poloze, která mému potlučenému tělu nijak neprospívá.

Řádně mě probudí až jasné světlo, které mě bodá do očí. Nedokážu si vybavit, jak jsem se sem dostala. A vůbec mě nenapadá, kde vůbec teď jsem. Slyším, jak někdo zadává příkazy dalším lidem. Světlo mne přestane bodat do očí, několikrát zamrkám, ale všechno vidím několika násobně. Cítím, že se mi nedostává tolik vzduchu, kolik potřebuju.

Nedokážu ani odhadem přijít na to kolik lidí se kolem mne motá. Všechny tu vidím minimálně dvakrát, občas i víckrát. Zřejmě jsem se musela pěkně uhodit do hlavy. Zaměřím se víc na strop než na lidi. Zářivku, která je na stropu, vidím taky několikrát a obraz se mi hodně maže. Celý svět mám úplně převrácený. Nevím, kde je nahoře a kde je dole. Nevím nic.

Strop se najednou začne pohybovat. To mi způsobí nával bolesti a nevolnosti. Bolet mne začíná přemáhat. Neudržím víčka otevřená. Zavřu oči a hlavu nechám bezvládně klesnout k jedné straně. Někdo vedle mě vyjekne a začne křičet na ostatní.

Znovu padám do náruče uklidňující temnoty. Užívám si to, těším se, až mi bolest přestane spalovat tělo. Jenže někomu se to nelíbí. Násilím mi otevře oči, drží mi víčka a znovu mi zasvítí do očí tím jasným bodavým světlem. Chci dotyčného odstrčit, ale nemám dost síly na to, abych rukou sotva hnula natož, abych někoho odstrčila.

Nechtějí mě nechat usnout. Obraz se mi stále hýbe, zřejmě mě někam vezou. Třeba do márnice, kde mě nechají v klidu spadnout do temnoty. Člověk, který mi svítí do očí má v obličeji zvláštní výraz. Dokážu si toho všimnout, i když ho vidím tak třikrát. Otupělost v hlavě mi však nedovolí jeho pohled pojmenovat. Nedokážu si vybavit to správné slovo.

Mám pocit, že na mne mluví. Něco možní říká, ale mně to připadá, jako když mluví pod vodou a daleko ode mne. Toužím po tom se vrátit do temnoty, odpočinout si tam, jenže člověk mě stále nechce pustit.

Už se mi žádný předmět v zorném poli nehýbe, vypadá to, že konečně zastavili. Člověk konečně trochu uhne baterkou a já vidím trochu lépe. Světlo mě tak neoslepuje. Něco mě píchne do levačky. Baterka se zhasne. Přichází temnota, ale jiná než ta předtím tahle je… víc jako proud a míň, jako stojatá voda, která slibuje smrt. Z tohohle proudu se probudím, až budu na jeho konci, v té stojaté vodě bych se utopila.

Svaly se mi uvolní. Pokojně zavřu oči a nechám se odnést proudem. Tentokrát mě nikdo neprobudí.

★ ★ ★ ★

Hlava mi třeští, v uších mi hučí a oči mě pálí od jasného světla. Ale jedno vím jistě, jsem živá! Začnu se v duchu radovat a snažím se přenést svou radost i do svého těla. Chci poskakovat radostí, ale jediné na co se zmohu je chabý pohyb rukama. Radost hned opadne.

Donutím se oči otevřít víc než jen na škvírku, světlo mě začne bodat ještě víc. Chci umřít. Zvláštní, ještě před chvílí jsem se radovala z toho, že žiju, teď chci umřít. Kdybych to dokázala, ironicky se zasměju, ale nemůžu, nejde to.

Pořádně pohledem zkontroluju místnost. Je to jasné, jsem v nemocnici. "Do hajzlu." Unikne mi ze rtů neslyšně. Snažím se rozvzpomenout na poslední, co si jistě pamatuju. Znovu uslyším to děsivé bublání krve, kterou se dávil řidič. Otřesu se.

Proč poslední věc, co si pamatuju, musí být zrovna tohle?! Zeptám se sama sebe. Odpověď si raději nedomýšlím, ještě bych si vzpomněla na něco horšího. Brr.

Kolem mne se mihne osoba v bílých šatech. Zřejmě zdravotní sestra. Zašklebí se na mne a do ruky mi zabodne injekci. Ztuhnu. A padám do další temnoty. Buď je to zdravotní postup, nebo se mě tady bojí, bohužel mi nedochází ani jedna z těch věcí.

Když se probudím i z téhle trpké a nepříjemné temnoty, uvidím před sebou ne jednu, ale hned dvě známé tváře. Otce a bratra. Otec se tváří zkroušeně zatímco Jake se na mne mile usmívá.

"Tati." Vyhrknu radostně. Táta mi věnuje pohled plný otcovské lásky.

"Dostanu tě odsud, teď hned." Řekne mi rozhodně. Má na to právo. A navíc je tu jako diplomatická návštěva, můj otec má v Pátém Útvaru - odkud jsem já a moje rodina - velice vysoký post, je totiž něco, jako prezident Pátého Útvaru. Až na to, že u nás se tomu říká Velvyslanec.

"Lyn!" vyjekne Jake až trochu moc nahlas a snaží se mi vrhnout kolem krku. Táta mu v tom, ale zabrání se slovy: "Je zraněná tak ji chvíli nech." To je celý můj otec. Sám mě však vezme za ruku. Tátovi někde poklepe na rameno, ten se otočí na doktora, který za ním stojí. Doktor vypadá, že chce tátovi něco říct, ale tváří se trochu vyděšeně, bojí se nás. Bojí se lidí z Útvarů. Táta ho v mluvení předběhne.

"Chci, abyste mou dceru okamžitě propustil z téhle nemocnice." Táta mu tímhle jasně dal najevo, kdo vlastně je. I přestože je můj otec z Útvaru a doktor je z Města, může si tohle táta nárokovat, protože má daleko vyšší postavení než nějaký doktor. A proto má taky tolik nepřátel. Na doktorově tváři se nesouhlasně mění několik výrazů.

"Jistě pane." Vyrazí ze sebe nakonec. Doktor se protlačí dopředu a začne ze mne odpojovat všechny ty hadičky a já nevím, co ještě. Jakmile na sobě, nebo v sobě, nemám žádnou z hadiček a podobných věcí, cítím se daleko lépe.

Pomalu se posadím. Táta mi pomůže. Já stále nemyslím na nic jiného než to, že chci být, co nejdřív doma. Doma v bezpečí, daleko od Města, od Benneta a těch ostatních. Doktor odejde z pokoje, s tím, že musí vypsat nějaké papíry, aby mne mohl propustit.

"Promiňte, pane Shadowe." Ozve se ode dveří. Všichni tři se podíváme tím směrem, myslím, že je tam doktor a ještě něco chce, ale místo něj tam stojí muž, který byl u mého zajetí. A má v ruce revolver. "Ale jste ve špatné chvíli, na špatném místě." Dodá.

Pak už jenom střílí. Vyskočím z postele a strhnu bratra k zemi. Chci s sebou stáhnout i tátu, ale ten dopadne na zem dřív než my. Mrtvý. Zabráním Jakovy ve výhledu a sama odvrátím pohled. Muž jde k nám. Dřív než se naděje, stojím na nohách, pevně držíc Jaka za ruku. Odstrčím vší silou muže stranou a proběhneme volným prostorem. Můj táta je mrtvý. Náš táta je mrtvý. Táta je mrtvý. Křičí jedna moje část, ale ta druhá, která ještě trochu vnímá a neubíjí se ve změti pocitů, mi vtlouká do hlavy myšlenku, která přebije všechno ostatní. Zachraň Jaka.

Sevřu bratrovu ruku pevněji.

Mám jedinou šanci a i ta je mizivá. Vyběhnu s Jakem v závěsu z pokoje a v nemocniční košili se řítím po chodbě. Nebýt cedulí, které nás vedou k nouzovému východu, asi bych se ztratila. Jake se snaží držet krok, ale jde mu to špatně. Přeci jen má kratší nohy než já, jemu jen deset. Deset a už viděl umřít vlastního otce. Je mi z toho špatně.

Zahnu za roh a ztuhnu na místě. Míří na mě více než deset vojáků s puškami. Přitáhnu si Jaka blíž k sobě. S vyděšeným výrazem pozoruje všechny ty lidi. Nesmím na sobě ukázat, že se jich bojím. Nesmím.

Vojáci se rozestoupí a utvoří tak mezi sebou uličku. Stále na mne míří zbraněmi. Objeví se mladík - spíš kluk o něco starší než jsem já -, který kráčí mým směrem. Sjedu ho podezíravým pohledem a mám o něm jasný názor. Tohle je ten typ kluka, který se na holku jednou podívá a holka mu padá k nohám. A on to ví. A jasně to dává najevo, stylem chůze, nesením těla, pohledem, naprosto vším.

"David Thompson, velitel Městské armády." Představí se. Hlas má hluboký a zvučný. Přesně jsem ho odhadla.

"Na to, že něčemu velíš, mi přijdeš dost malej." Odvětím tak hrubě, jak jen umím.

"To dítě." Zavrčí Thompson. Jeden z vojáků chytne Jaka za rameno a odvleče ho ode mne. Hned se na vojáka otočím a vpálím mu pěstí do tváře. Jemu to žádný problém nedělá, jen mne lehce odstrčí a odtáhne mého zmítajícího se bratra pryč. Jake ječí a ječí a to mi rve srdce. Chci se za ním vrhnout a pomoct mu, ale zbylí vojáci mi zastoupí cestu. "Jdeme." Thompson zavelí.

Polykám vzlyky. Už teď vím, že člověka jménem David Thompson nenávidím.

Jdeme chodbami nemocnice, sestupujeme do suterénu a mizíme v tunelu. Cestou nepotkáme žádného doktora ani zdravotní sestru, natožpak třeba údržbáře. Dost mě štve, že jak Thompson, tak vojáci mají dlouhé rukávy a nemohu tak vidět, kým vlastně jsou. Jestli jsou Dobří nebo Špatní. Ty proklaté značky na zápěstí tu všichni dokonale schovávají a to mne štve.

Dojdeme až do slepé šedé chodby. Thompson se zastaví před jedinými dveřmi, které tu jsou. Zvednu ruku a chytnu ho za rameno. Škubne sebou a otočí se na mne. Opatrně stáhnu ruku zpátky k tělu se strachem, že o ni přijdu. Thompson si mě začne měřit.

"Co chceš?" ucedí.

"Můj bratr. Co s ním uděláte?" zaprosím. Thompson protočí oči v sloup a dál na mne upřeně zírá, jakoby přemýšlel, co říct.

"Tvůj bratříček. Hm. Zajímavá otázka, čekal jsem, že se zeptáš. A abych pravdu řekl, tohle jsem si zrovna ještě nepromýšlel. Co bych s ním tak mohl provést. No napadá mi mnoho věcí, jak se zbavit takového zbytečného člověka." Hořce se zasměje a nečeká na mou odpověď. Otočí se zpět ke dveřím a stiskne tlačítko po jejich pravé straně. Jasně, je to výtah. Dveře výtahu se otevřou, Thompson mě chytí za předloktí a strčí mne do výtahu. Strnu a než stihnu něco udělat, dveře se zavřou. Přiskočím k nim a začnu do nich bušit.

Pozdě. Výtah se rozjel.

Zhoupne se mi žaludek, výtahy jsem nikdy ráda neměla a svůj názor na ně měnit nehodlám. Je mi na zvracení a tak se posadím na podlahu výtahu v domnění, že se mi udělá trochu lépe. V hlavě mi bolestně tepe, pevně zavřu oči a zhluboka dýchám. Pažemi si obejmu ramena. Když znovu otevřu oči, přijdu si jakoby na mne stěny výtahu padaly. Vždycky jsem nějak svou klaustrofobii překonala, ale teď to nedokážu ani, kdybych chtěla a že chci.

Výtah se prudce - tedy, alespoň na mne - zastaví a dveře se s cinknutím otevřou. Odtrhnu pohled od země a chci se podívat, kde jsem. Ve dveřích stojí tmavovlasý chlapec a zmateně na mne zírá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Milča Milča | Web | 8. září 2013 v 11:50 | Reagovat

Grr...Taky nesnáším toho Thompsona!! :-D

2 Lucy Lucy | Web | 9. září 2013 v 16:39 | Reagovat

To je zajímavé, sice město nečtu, ale v nejbližší době s tím asi začnu :)

3 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 9. září 2013 v 16:49 | Reagovat

Super kapitola, ale musí to končit zase tak napínavě? :D Nesnáším ty lidi, pořád musí jen zabíjet a mučit, jsou hrozní..!

4 Clara Black Clara Black | Web | 10. září 2013 v 12:56 | Reagovat

Úžasná kapitola, aneb Berry opět válí :D Hele, jak to sakra děláš? :D No, to nic :D Snad se ti líbí na dovče :)

5 Zoey Zoey | Web | 11. září 2013 v 20:05 | Reagovat

To je ale zhoubné :-D
Berry nám opět mizí se svými povídkami ve velikém závodě za obzorem....máš vítr v plachtách, Italko ;-)
Doufám v další kapitolu, protože je to fakt dobrá povídka. Jinak, taky, mi to hrozně moc připomíná Divergenci a vůbec tuhle sérii, nemůžu si pomoci...asi se to sem trochu otisklo, ale jsme teprve na 2.kapitole, tak co můžu soudit...a pořád čtu Rezku, snad ji dorazím než dojedeš a vrhnu se na Delírko..ale v pondělí mi do školy Bloodlines asi nenos :D
P.S. Objednala jsem si grafikuuu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|