Město/3

15. září 2013 v 0:00 | Berry Lettyen's |  Město

3.


Chci se zvednout ze země, ale sotva se pokusím vstát, zhoupne se mi žaludek a před očima mám mžitky. Sesunu se zpátky k zemi. Tak tohle by nešlo. Chlapec se ke mně skloní a úzkostlivým hlasem se zeptá, co mi je. Podívám se mu do obličeje, netváří se odtažitě, jako většina lidí tady, spíš, jakoby měl opravdu strach, jestli nejsem moc vážně zraněna. Začne povídat něco o tom, že mne odnese, ale zarazím ho.

"Ne! To ne. Jen mi prosím pomoz vstát." Doufám, že s oporou se mi neudělá hned tak špatně. Chytí mne za obě ruce a pomalu vytáhne na nohy. Moment jen tak postávám a snažím se dát si všechno dohromady. Strnu, právě mi pomáhá někdo z nich. Vytrhnu se z chlapcova sevření a o krok ustoupím. Sleduji ho s vyděšeným výrazem. Ušklíbne se.

"Neboj, já nekoušu." Pokouší se o vtip. Mě to však moc vtipné nepřijde. Zaujatě mě sjede pohledem, který pak zabodne do lesklé podlahy výtahu. Nádhera, jsme v patové situaci. "Asi," odmlčí se a mrkne na mne. "Asi bychom měli jít pryč z téhle chodby. Přeci jen by se nejspíš spousta lidí divila, co tu děláme." Vyhrkne nakonec. Váhavě se odlepím z místa, kde stojím a přistoupím o kousíček blíž. Chlapec se povzbudivě usměje. Stočím pohled k zemi a popojdu ještě o krok kupředu. Zhluboka se nadechnu a rozejdu se chodbou.

Chlapec se ke mně přidá a já ho následuju. "Počkej," zastaví se, málem do něj vrazím. Popojde o pár metrů zpátky a zastaví se u jedněch z mnoha dveří. "Tady to je." Dodá a otevře dveře. Za nimi se mi naskytne pohled na pokoj hodný luxusního hotelu. Chlapec mě jemně popostrčí dovnitř, když už mezi futry dveří stojím moc dlouho. Skoro nenápadně se ošiju. Jeho dotek mi není vůbec nepříjemný, jenom je to prostě tím, že je odsud. Popostrčí mne ještě o něco víc dovnitř, vejde za mnou a zavře dveře. Srdce mi vynechá jeden úder.

Nevypadá, že by měl nějaké vedlejší úmysly, ale přesto se od něj držím v úctyhodné vzdálenosti.

"Takže, ech… seženu ti nějaký oblečení. V tomhle," poukáže na příšernou a hlavně hodně lehkou nemocniční košili, kterou mám oblečenou, "rozhodně být nemůžeš. Je to ech…" vypadá, že nemůže nalézt to správné slovo.

"Děsivé." Je to spíš otázka než odpověď, ale i tak chlapec souhlasně přikývne. Pokusím se o úsměv, ale je z toho jen mdlé zašklebení.

"Tamhle je koupelna," ukáže na další dveře v pokoji, "obávám se, že tam asi není mýdlo nebo tak, ale snad ti to nebude vadit." Červená se. Ten kluk se normálně červená! Uvnitř umírám smíchy, ale můj zevnějšek si zanechal nedůvěřivý výraz a nevydal ze sebe jediné slovo. "Já jsem tu za chvíli. Nebo spíš ty přinesu nějaké to oblečení a zase odejdu." Nervózně se otočí a vypadá, že chce odejít, když v tom se zarazí. "Alex. Jmenuji se Alex." Sotva to dořekne, zaklapne za sebou dveře. Chvíli tam jen tak postávám a snažím se dát si to dohromady. Nakonec všechny snahy o to, abych došla k nějakému jednoduchému názoru, zahodím a rozhodně vlezu do koupelny.

Je v ní útulno. Na věšáku jsou dva bílé ručníky, kontrastující s krémovým obložením koupelny. Pohlédnu na svůj bledý obličej v zrcadle a zděsím se. Už jen ta představa, že mne někdo viděl v tomhle stavu je děsivá. Můj výraz mne donutí připomenout si události dnešního dne. Napřed mi zastřelí tátu a hned po tom mi seberou bratra, je mi z toho všeho na zvracení. S pachutí žluči v puse se obrátím k záchodu právě včas. Mám v puse ještě nechutnější pachuť zvratků a se znechucením se zvednu od záchodu. Spláchnu a u umyvadla si do kelímku, který stojí na poličce nad ním, si napustím vodu z vodovodu. Vypláchnu tak, alespoň trochu té pachuti.

Opřu se o umyvadlo a prudce oddechuji. Vím, že potřebuju sprchu a tak ze sebe silou vůle shodím nemocniční košili. Pustím ve sprše vodu a čekám, než trochu zteplá, vlezu pod ni a nechávám po sobě stékat horkou vodu. Pálí mne na kůži, ale i tak tu fyzickou bolest vnímám méně než tu prázdnotu uvnitř mne. Pod sprchou, stojím několik minut, možná i desítek minut, než se odhodlám vylézt z proudu horké docela uklidňující vody. Sáhnu po jednom z ručníků a osuším se jím, pak si ho omotám těsně kolem sebe. Ozve se tiché zaťukání na dveře. Opatrně je nastevřu tak akorát, abych mohla vykouknout ven. Alex tam stojí s úhledně složenou hromádkou oblečení v rukou a kouká na mne takovým zvláštním výrazem, který mi připomíná mého bratra, když o něco prosí.

"Dě… Děkuju." Vypravím ze sebe a otevřu dveře o malinko víc, abych si od něj mohla vzít oblečení. Když pro něj natahuji ruce, cítím, jak se mi ručník trochu povoluje. Ztuhnu, rychle chňapnu po oblečení, hodím po Alexovi děkovný pohled a rychle zapluju zpátky do koupelny. Ve chvíli, kdy za sebou zaklapnu dveře, se mi ručník uvolní úplně a skoro ze mne sklouzne. Oddechnu si, před Alexem jsem se neztrapnila.

Přitáhnu si volnou rukou ručník blíž k sobě a oblečení odložím na skřínku, vedle umyvadla. Jakmile si znovu omotám ručník kolem sebe, zhlédnu hromádku oblečení. Barvami to zrovna nehýří, ale i tak většina kusů vypadá vcelku dobře. Všechno je to dívčí a nějak mi nejde dohromady, kde by tady něco takového Alex sebral, ale kdo ví. V hromádce objevím i pár kousků spodního prádla, při tom pohledu se trochu začervenám, vážně poslední věc, kterou teď potřebuji je, aby neznámý kluk věděl barvu půjčených kalhotek, které mám na sobě. Nakonec to vzdám a obléknu si kalhotky a podprsenku, která mi je trochu větší. Přes to si vezmu šedé triko s dlouhým rukávem a volné černé džíny.

Seberu z podlahy ručník a začnu si sušit mokré vlasy. Moc dlouho mne to však nebaví a líně přehodím ručník přes sprchový kout. Vlasy si jen tak ledabyle prohrábnu a otevřu dveře z koupelny. Alex tam sedí na posteli a kouká do země. Zaklapnu dveře a on zvedne hlavu. Usměje se a v momentě vstane.

"Můžeš jít." Řeknu bezvýrazně. Alexův výraz se změní, z poloúsměvu se stane tázavý výraz.

"Když říkáš." Pokrčí rameny a zabodne pohled zpátky do země. Ani se na mne nepodívá a odejde z pokoje.

Zůstala jsem tu, úplně sama. Se vzlykem sebou hodím na postel, obličejem dopadnu do polštářů. Začnu plakat, opravdu hodně. Všechen ten smutek a tíha bolesti na mne doléhají. Přetočím se na bok a obejmu se rukama. Zarývám si nehty do paží se snahou zapudit tak tu příšernou bolest, tu zvětšující se díru, která zeje uprostřed mé hrudi. Schoulím se do klubíčka a vlezu si pod peřinu, je totiž zima.

Po nějaké době rvoucí bolesti a pláče se konečně uklidním natolik, že jsem schopna se přestat otřásat vzlyky. Vím, že tohle mi tátu nevrátí a brášku neosvobodí, ale mně to trochu pomohlo. Přestávám cítit tu bolest, přestávám cítit úplně všechno, chci jen upadnout do měkké náruče spánku a dlouho se neprobudit, tedy aspoň do té doby než se tohle všechno samo vyřeší. Zavřu oči a pokouším se klidně dýchat.

"Hej! Nespi!" zakřičí známí hlas a někdo do mne šťouchne. V mžiku otevřu oči a vytřeštěně zírám na Jaka, jak do sebe láduje večeři. "Co je? To vidíš ducha nebo co? Že tak blbě koukáš." Jake na mne podezíravě hledí.

"Jacobe! Takhle v tomhle domě nemluv." Pokárá ho mamka. Ztuhnu, mamka? Otočím se po zvuku jejího hlasu a ona mi věnuje úsměv. Oplatím jí ho. "Evelyn." Osloví mne.

"Ano?" vypravím ze sebe.

"Můžeš prosím dojít pro džus? Už došel a v garáži by měl být ještě nějaký." S úsměvem se zvednu. Tohle je naprosto normální večer. Nic špatného, nic hrozného. Cestou málem vrazím do táty.

Zvednu hlavu a zůstanu na něj zírat. "Tati!" zavýsknu a vrhnu se mu kolem krku. Táta mě překvapeně obejme. "Evelyn!" zakřičí z kuchyně mamka.

"Jo, už jdu." Odvětím, pustím tátu a jdu pro džus. V garáži je chladno a ticho. Nedoléhá sem žádná konverzace z kuchyně, natožpak z jídelny nebo obýváku. Na jednu stranu je to fajn, na druhou je to špatné. Takové zvláštní a divné. Lednice s džusem je až na druhé straně. Snažím se nenadělat moc hluku, ale nejsem zrovna nejtišší člověk.

U lednice si oddechnu, že jsem cestou přes garáž nic nerozbila, a vezmu z ní krabici pomerančového džusu. S broukáním se vracím ke dveřím vedoucím do bytu. Vezmu kliku do ruky a dveře otevřu. Krabice s džusem mi vypadne z ruky.

Přede mnou není chodba do kuchyně, ale obří zející díra. Těžce oddechuji a pohlédnu do propasti, krabice džusu oranžově září v nekonečné tmě, ještě nedopadla na dno díry. Chci zacouvat zpátky do garáže, ale podlaha se tam začne bortit. Zeď se střechou padají do zvětšující se propasti, všechny ty věci, tátovo auto, všechno to padá do nekončící díry. A ta díra se blíží k těmhle schodům.

"Panebože!" vykřiknu. Nemám kam se schovat, stojím na jediném kousíčku podlahy, který tu zbyl. Zuby nehty se držím futer dveří. Pár centimetrů od mé nohy se jáma zastaví a podlaha se jen lehoučce drolí. Na pár vteřin ustane i to drolení a pak bum!

Podlaha pod mýma nohama se propadne a já se jen tak, tak zachytím toho kousku, o který futra přesahují přes zeď. Dlaně se mi potí a nohy těžknou tím, jak bezvládně visí ve vzduchu. Podívám se za futra na ten kousek obvodové zdi, který z celého domu zbyl. Začíná se taky pomalu bortit. Vyškrábu se trochu výš a tělem se natočím ke dveřím, kterým jako by se nic nestalo. Klika je jen kousek ode mne, mohla bych se zachytit za ni, možná by to bylo lepší než se držet kousku futer. Pohledem zkontroluji bortící se zeď. Už se nebortí pomalu, ale zatraceně rychle. Zvláštní je, ale to, že neslyším žádný zvuk padajících cihel ani nic takového.

Chci se natáhnout po klice, ale zeď spadne dřív, než předpokládám. Kamenní a kusy zdiva se na mne navalí a tlačí mne dolů do propasti. Tím, jak padám na záda, se tvrdě praštím o roh dveří do týla. Vykřiknu bolestí, ale nic neslyším.

S trhnutím se probudím a skoro vyskočím z postele. Promnu si oči a pohledem zabloudím k budíku na nočním stolku. Jasným červeným světlem na něm bliká 4:35. Vážně paráda. Je půl páté ráno. Vím přesně, kde jsem a i proč tu jsem.

Táta je mrtvý a bůhvíco provádí Jakovi, myšlenka, která mne přivede zpátky do reality. Zvednu se z postele a dojdu k prosklené stěně. Vypadá, jako obří okno a i tuhle funkci plní, proudí sem tak světlo z venku. Měsíční záře sem slabě prosvítá, za chvíli bude svítat. Uprostřed "okna" si všimnu kliky. Až teď mi dojde, že tu jsou i dveře ven. Docela fascinující, že má tahle budova i balkon. Vezmu kliku do ruky a stisknu ji, jakmile jsou skleněné dveře otevřené, začne do pokoje proudit chladný vánek. Opatrně vkročím na balkon, dlažba mne studí do holých chodidel a vánek mi čechrá vlasy. Je to příjemné.

Až teď si všimnu, jak se mi zpocené vlasy částečně lepí k obličeji. Divím se, že jsem nekřičela ze spaní, nebo možná ano a nevnímala jsem to. Přijdu až k zábradlí - další skleněné části budovy - a shlédnu dolu. Je to docela výška, nakloním se víc přes zábradlí, abych se mohla lépe podívat, co je tam dole. Ale vidím jen tmu a pár neznatelných obrysů.

"Být tebou to nedělám. Je to docela vysoko, pád odsud by tě jistě zabil." Ozve se odněkud ze tmy. Ucouvnu od zábradlí směrem ke dveřím do pokoje.

"Alexi?" zakoktám. Místo odpovědi se člověk rozesměje. Je to jednoznačně chlapec, ale nezdá se mi, že je to Alex. Ze tmy se vynoří zrzavá hlava a po ní následuje zbytek těla. Instinktivně vykřiknu a až pak si uvědomím, jaká to byla hloupost. Chlapec nevypadá o moc vyšší, než jsem já a to s mými necelými sto šedesáti centimetry je, co říct.

"Jedna dech beroucí informace. Já nejsem Alex." Zřejmě ho můj úsudek pobavil. Založím si ruce na prsou a pozoruju ho pohledem pokerového hráče.

"Tak kdo teda jsi?" snažím se znít sebevědomě, ale zní to jako by mě někdo škrtil. Chlapec se nonšalantně opře o zábradlí a tváří se zamyšleně.

"Simon. A ty?" kývne bradou mým směrem. Uvědomím si, že jsem svoje jméno neřekla ani Alexovi, který se o mne tak trochu postaral a tomuhle klukovi, který mne vyděsí, ho říct mám? Nechci mu říkat celé svoje jméno, vážně nemusí vědět, že jsem Evelyn Shadowová, což to dojde každému, jakmile řeknu, že se jmenuji Evelyn.

"Lyn." Použiju zkrácenou variantu svého jméno.

"Zvláštní, že jsem tě tu ještě neviděl." Při jeho slovech polknu. Sakra, co mám dělat, jediná myšlenka, která mi splašeně léta v hlavě a naráží mi do lebky, jako by byla dělová koule. Mozek se mnou naprosto přestane spolupracovat, nedokážu vymyslet nic, co by dávalo smysl.

"Já tebe taky ne, opravdu zvláštní, nemám pravdu?" první pitomá věc, co můžu plácnout. Simon se podezřele pousměje. Mám z něj divný pocit.

"Pojďme se bavit o něčem jiném, co ty na to?" navrhne Simon. Přikývnu. Nechci se s ním bavit a tak uvítám, když se ze tmy vynoří - teď už opravdu - Alex. Vypadá, že jde za Simonem, ale já jsem nepřehlédnutelná.

"Evelyn?" osloví mne s údivem. Přeskočím na něj pohledem a pak mrsknu očima zpátky po Simonovi. V Simonových očích vidím údiv a překvapení zároveň.

"No sakra. Takže ty seš Shadowová! Ty kráso vždyť, ty musíš bejt dcera toho Shadowova, toho, kterýho včera oddělali." Řekne Simon s neskrývaným údivem. Alexův výraz se změní, dojde mu, jak to podělal tím, že řekl moje celé jméno. Já jen stojím a tupě civím. Do očí se mi nahrnou slzy, ani se je nesnažím zastavit. Otočím se na patě a přeběhnu těch pět metrů ke skleněným dveřím, ty s trhnutím otevřu a zabouchnu je za sebou tak, že mám strach, aby se sklo nevysypalo.

"Simone!" slyším ještě křičet Alexe. Zhroutím se do nohou postele a vzlykám. Nechápu, jak Simon mohl říct něco tak hnusného. Doléhají sem útržky z Alexovy a Simonovy slovní přestřelky. Snažím se je nevnímat a ani to není taková práce. V uších mi hučí a mám pocit, jakoby mi někdo bodal do hrudi. Hučení v uších se mění na Simonova slova. Toho, kterýho včera oddělali. Opakují se v mé hlavě stále dokola a dokola, nechtějí mne nechat být. Mám pocit, že v nenávidění Simona jsem oprávněně.

Schoulím se do klubíčka. Přijde mi hrozně zvláštní, že na to, že jsem ve Městě, tu nejspíš hodně lidí ví, kdo byl můj táta, kdo jsem já a co se stalo mému otci. Je to docela smutné, zvláště to poslední. A lidi se chovají, jakoby to nic nebylo. Jakoby to, že někdo zemřel, byla sranda. Někdo zaklepe na dveře a vejde. Ani se nenamáhám podívat na příchozího, je mi jasné, že je to Alex.

"Moc mě mrzí, to co Simon řekl. Vím, můžu za to hlavně já, neměl jsem ti říkat jménem, ne když si mi ho sama neřekla." Ospravedlňuje se. Nepodívám se na něj. Alex si sedne na postel vedle mne. Žaludek se mi zkroutí zvláštním pocitem. Zvednu se do sedu a zabodávám pohled do koberce. Přitáhnu si kolena pod bradu. Alex mi jednu ruku jemně položí na rameno. Ruku setřesu, bojím se toho pocitu, který z toho mám, ale i tak se chci nechat obejmout, od Alexe. Zakroutím hlavou, abych tyhle podivné myšlenky rozehnala.

"Podělal jsem to, vím to." Těmihle slovy můj smutek dorazí úplně. Do teď zvládám nerozbrečet se před ním, ale hned jak to vysloví, se rozvzlykám. Opatrně mě obejme, nebráním se a nechám jeho ruce na svých ramenou. Zabořím mu tvář do ramene a mé slzy tvoří na jeho tričku velkou mokrou skvrnu.

"Tys nic nepodělal." Zavzlykám. "To ten blbec Thompson. To on, to kvůli němu táta umřel. To on mi sebral bráchu a odhodil ho bůhvíkam. To on může za všechno." Hlas se mi zlomí a nedokážu nic než jen plakat a vzlykat a plakat a zase vzlykat. Alex mne utěšuje, vypadá, že to co jsem řekla na něj víc, než působí.

Když se uklidním natolik, že už se neotřásám vzlyky a po tvářích mi nekanou potoky slz, si pořádně prohlédnu Alexe. Mezitím co brečím, vychází slunce - tedy spíš se jen tmavé mraky zbarví do šeda - a v pokoji je světlo. Jeho dostatek na to, abych se mohla podívat, jak vlastně Alex vypadá. Je vysoký, o dost vyšší než já, v hnědých vlasech mu sem tam září pár o něco tmavších proužků a jeho oči mají snad všechny odstíny hnědé, ty nejsvětlejší jsou na krajích duhovek a ty nejtmavší u černých zornic. Sakra v těch jeho očích by se dalo i utopit. Najednou dostanu strašnou chuť ho políbit na rty. Strachem ze svého vlastního úsudku se od něj odtáhnu o kousek dál. Podívá se do okna, takže ho vidím z profilu, má ostré rysy. Je úžasný, nikdy jsem neviděla kluka, který by na mne tak působil, jako Alex.

"Proč na mne tak zíráš?" zeptá se po chvíli, co na něj vážně začnu zírat. Docela se i divím, že mi ještě z úst neteče slina. Okamžitě uhnu pohledem a cítím, jak rudnu.

"Já jsem jen… to nic." Dostanu ze sebe. Alex se z ničeho nic zvedne z postele a začne odcházet.

"Za chvíli jsem zpátky." Řekne a zmizí za dveřmi, které tiše a hladce zaklapne. Strnu, právě jsem ho shledala úžasným. Sakra, sakra, sakra, sakra, co se to se mnou sakra děje?! Schovám si obličej do dlaní a pomyslím na to, co by řekla máma. Ona by vlastně asi neřekla nic, protože bych se jí o tom já musela zmínit. Nadechnu se a vydechnu. Zavřu oči a pokusím se soustředit, pokouším se vyhnat si obrázek Alexe z hlavy, ale marně. Jakýkoliv pokus o to, abych v něm viděla nepřítele, je marný.


Přísahám, že nikdy v životě nikomu kromě sebe neřeknu, že jsem o někom z Města pomyslela, jako o úžasném. Nikdy, nikdy, nikdy. Nikdo se to nesmí dozvědět, nikdo, nikdy… přísahám si v duchu. Jenže jakmile Alex vejde do pokoje s tácem jídla v ruce a věnuje mi povzbuzující úsměv, je mi jasné, že má přísaha je nanic.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zoey Zoey | Web | 15. září 2013 v 8:21 | Reagovat

HAHAHAHAHAHA :-D
Pěkně dlouhá kapitolka, akorát tak vyhovující mým potřebám :D Moc hezky napsané, a jsem zvědavá, jak to bude s Alexem bude- vypadá to na veeelké přátelství :-D

2 Knihofil18 Knihofil18 | 15. září 2013 v 15:13 | Reagovat

Ja neviem, ja som si Simona obľúbila. Inak, dočítala som všetok Prach aj Mesto, ale čítala som to na mobile v škole, preto som nekomentovala. Stále radšej Berrino písanie, než nudná chémia!

3 Berry Lettyen's Berry Lettyen's | Web | 15. září 2013 v 18:34 | Reagovat

[2]: Jůůů :D :D :D

4 Clara Black Clara Black | Web | 15. září 2013 v 21:26 | Reagovat

Téda, já už si myslela, že jsem to komentovala, ale ono nic xD Tak to napravuji :D Město mám ráda, ale budu upřímná... Prášek u mě jasně vede :D :-D

5 Berry Lettyen's Berry Lettyen's | Web | 15. září 2013 v 21:28 | Reagovat

[4]: Ano Práááášek :D :D :D

6 Milča Milča | Web | 16. září 2013 v 18:39 | Reagovat

Prach má silnou konkurenci!!  :-D
Ale mě se stejně líbí oboje :-)

7 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 16. září 2013 v 20:29 | Reagovat

Super a ten konec je nejlepší.. oni budou přáteli že..?:D :-) Rychle, už chci další kapitolu.. A kdyby se mě zdál takový sen, tak bych asi dostala infarkt.. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|