Prach||Dvacátá druhá kapitola

3. září 2013 v 6:32 | Berry Lettyen's |  Prach
No, tahle kapitola není se svou délkou nic světaborného, ale i tak si myslím, že nám všem přinesla docela zajímavá odhalení a není tajemstvím, že je v ní i Scottův pohled a není to žádná minulost nebo tak něco, je to plnohodnotný pohled na akutální dění. A ano konečně jsem vám tak trochu mohla váš pohled na Scotta upřesnit. Teda, alespoň si to myslím :). Snad se vám bude líbit a doufejme, že budu Prach ještě dlouho natahovat :D :D

Dvacátá druhá kapitola


Fritz se mne ptal na desítky různých otázek. Napřed byl v šoku, když jsem mu oznámila, že jsem to já, pak byl trochu naštvaný, co jsme to provedli a nakonec se zdál být ani ne tak smutný nebo něco takového spíš starostlivý. Bylo to zvláštní slyšet Fritze mluvit starostlivým hlasem - i když tak mluvil skoro pořád - jelikož se mnou už delší dobu takhle nikdo nemluvil, až na Scotta, ale to se nepočítá.

Obrátila jsem oči vzhůru nad tím, jak mi pomalu ani nenechal prostor k tomu, abych mu mohla odpovídat.

"Pane Fritzi. Jsme v pořádku, oba dva." Přerušila jsem ho.

"Opravdu?"

"Ano."

"To jsem si oddechl." Vážně zněl, že si oddechuje.

"Můžu se vás na něco zeptat?"

"Zajisté." Roztřeseně jsem svírala v ruce fotku a věnovala Scottovi sedícímu na mé posteli vyděšený pohled. Významně se na mne podíval, sám tak trochu netušil, o co tu jde. Nadechla jsem se.

"Proč jsem vaše číslo našla v mámině nočním stolku napsané na fotce, kde je se mnou vyfocená?" vyhrkla jsem tu otázku, jak nejrychleji jsem mohla. V telefonu jsem slyšela jen Fritzovo oddechování. I přesto, že jsem s ním mluvila po telefonu, jsem věděla, že znejistěl.

"Znal jsem tvou mámu." Odvětil prostě.

"To mi nepřijde, jako pádný důvod proč by měla vaše číslo na odtržené fotce v nočním stolku." Pokračovala jsem.

"Znal jsem i tvého tátu, i tebe. Na té druhé půlce, na té odtržené jsem totiž já." Dodal. Klepala se mi kolena a tak jsem přešla k posteli a sedla si vedle Scotta. Mlčky mne chytil za ruku.

"Ale jak - " začala jsem větu, Fritz mne však přerušil.

"Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl o své ženě a dceři?"

"Hm."

"Tak na té druhé půlce fotky jsem já a moje žena a dcera. Na tom kousku té fotky, který máš, jsi ty a tvoje máma, moje sestra." Ztuhla jsem.

"Moje máma byla vaše sestra?" snažila jsem se co nejlépe volit slova. To proto mi Fritz přišel matně povědomí.

"Ano."

"Ale vy jste příjmením Fritz, to vůbec není ruský a mámino dívčí jméno bylo ruský. A to samé mohu říct o vašem křestním jménu." Nechtěla jsem tomu věřit, nemohla jsem. Ta představa, že bych měla strýčka, mne děsila, ale dávalo by smysl proč se ke mně Fritz tak choval.

"To kvůli Zaytsevové. Jako první šla po mně, vystudoval jsem medicínu dřív než tvá matka, to proto po mě šla. A pak po tvé matce. Po Aně, říkal jsem jí, ať udělá to samé, ať se z Moskvy i s rodinou přestěhuje za mnou do Vídně, ale nechtěla. Aňa si myslela, že se když bude Zaytsevové chvíli odporovat přestane s tím. Bohužel." V tónu jeho hlasu bylo něco zvláštního. Vůbec jsem v něm neslyšela smutek ani nic takového, spíš jen ujišťující podtón, že je to všechno pravda.

"Máma při té autonehodě neumřela, že ne?" vypadlo ze mne dřív, než jsem ta slova mohla zadržet. Scott stiskl mou ruku, zřejmě si myslel, že je to jenom jakýsi poslední výkřik do tmy. Já si tím však byla stoprocentně jistá.

"Máš pravdu. Není mrtvá, ona určitě ne, to samé však nemohu zajistit u tvého otce. On byl dobrý chlap, ale Zaytsevové by byl v jejím plánu na ovládnutí světa k ničemu. Tvoje máma, moje sestra, Aňa je naživu, naživu je jen protože má něco, co Zaytsevová potřebuje. Roky výzkumu biologických zbraní a to je něco po čem Zaytsevová dychtí. Misho, jestli chceš ještě někdy mámu vidět živou, musíš ty a tvůj kamarád odstranit Zaytsevovou. Aňu znám, ona není člověk, který by někomu jen tak lehko předal takové tajemství. Chápeš, co před tebou leží?" Fritzův, chci říct strejdův, hlas zněl v telefonu velice vážně a pravdivě.

"Chápu. Svět se musí zbavit toho zvěrstva, které chce Zaytsevová napáchat." Odvětím prostě.

"Jsi po své matce. Doufám, že když už půjdete zbavit svět Zaytsevové, vezmete mne, alespoň s sebou."

"Jistě, Rayi, to je stoprocentní." Sotva jsem to dořekla, Raymond hovor ukončil. Spustila jsem ruku s telefonem do klína a pozorovala zhasínající displej. Byla jsem v šoku, víc než v šoku. Ale to co Raymond řekl, dávalo smysl. Všechno to do sebe zapadalo. Zadívala jsem se na Scotta a pomyslela si, že to není fér. Nechci tím říkat, že bych chtěla, aby maminka byla mrtvá, ale pouze a jen mi to přijde nefér. On si myslel, že jsme v podobné situaci, že jsme oba ztratili rodiče a tím jedinou rodinu, proto mi řekl o svém životě.

Neřeknu mu to. Chci si to nechat pro sebe, bude to jen mé malé tajemství.

"Takže Fritz?" řekl s ironickým podtónem. Přikývla jsem. "Co říkal?" zeptal se, stále s ironií v hlase.

"Že máme svět zbavit Zaytsevové."

"Logická myšlenka."

"Prý chce ovládnout svět."

"Jo, o tom mluvila skoro pořád. Jak nám jednou bude patřit svět, zajímavé bylo, že do toho plánu zahrnovala i mne a Neadrse a to na delší dobu, ne jako postradatelné pěšáky."

"Ty jsi nepostradatelný a ona to věděla." Opřela jsem se hlavou o jeho rameno. Chtělo se mi spát. Scott se suše zasmál.

"Já jsem postradatelný víc než dost." Odsekl.

"Nejsi, ne pro mne." Zívla jsem. Mrkl na mne a hnědé oči mu jiskřily nadějí. Unaveně jsem se pousmála.

Únava na mne začínala padat a musela jsem se nutit, abych dokázala otevřít oči, když jsem mrkala. Scott pustil mou ruku a řekl: " Vyspi se." pak se zvedl a odešel z mého pokoje. Tiše za sebou zaklapl dveře. Schoulila jsem se uprostřed peřiny povlečené do šedivého povlečení. Sotva jsem zavřela oči a začala pravidelně oddechovat, jsem nevěděla o světě.

Posadil jsem se na pohovku a svezl se po opěradle do polosedu. Mlčky jsem sledoval černou obrazovku televize a přemítal. I když Misha mluvila s Fritzem přímo vedle mne, snažil jsem se jejich hovor neposlouchat a docela se mi to i dařilo. Přestal jsem jejich rozhovor vnímat zhruba ve chvíli, kdy se Misha zmocnila slova a Fritz ji nechal mluvit. Měl jsem toho po krk, všeho. A to hlavně Zaytsevové a jejich plánů. Rozepnul jsem si otrhanou bundu a z náprsní kapsy vytáhl malý revolver. Vyklopil jsem zásobník a z něj si do dlaně vysypal tu jednu jedinou kulku. Otáčel jsem s ní v ruce a pozoroval, jak se na ní lesknou odlesky světla. Vrátil jsem náboj zpátky do zásobníku revolveru a ten zaklapl.

Stiskl jsem zbraň v ruce a pomalu si ji přiložil ke spánku. Kovová hlaveň revolveru mne studila na kůži. Ukazovák jsem držel na spoušti. Zastřeně jsem sledoval zeď a televizi před sebou. Dalo by se říct, že jsem neměl, co ztratit. Zavřel jsem oči a soustředil se jen na dvě věci - revolver přitisknutý k mé hlavě a můj ukazovák na jeho spoušti. Soustředil jsem se. Tu zbraň jsem znal, jako své boty. Celých pět let jsem se na ni každý den díval a přemítal, co mi tím chtěla Zaytsevová říct. Ten revolver byla ta nabitá zbraň, kterou mi před pěti lety věnovala Zaytsevová, říkala, že ten jediný náboj je pro mého největšího nepřítele a ať velice uvážím, komu ho věnuji dál. Možná, že svůj největším nepřítel jsem já sám.

Přitiskl jsem si hlaveň silněji ke spánku, ukazovák na spoušti mne svrběl, stačil jediný pohyb a byl bych na místě mrtvý. Jedna přesně mířená rána dokáže člověka rychle zabít nebo mu může způsobit dlouhá a bolestná muka do doby než se dostaví smrt. Tahle slova nám Zaytsevová vtloukala do hlavy stále, když jsme stříleli. A tahle rána mne jednoznačně zabije. Jemňoučce jsem zatlačil na spoušť. A pak jsem ji stiskl úplně. Stiskl jsem spoušť nabité zbraně jedinou kulkou u své hlavy, šance, že dostanu kulku do hlavy a vystřelím si tak mozek byla jedna ku šesti. A já měl tu smůlu, že revolver neuděl nic jiného než, že přetočil bubínek s kulkou o jedno místo na náboj dopředu.

Rozesmál jsem se a odložil revolver na stůl před pohovkou. Mohl jsem tušit, že se to nestane a vlastně jsem byl docela rád, Misha by asi neměla radost, kdyby ji probudila střelba a mne by tu našla v kaluži krve na svém gauči. Na tváři se mi vyloudil úšklebek. Na jednu stranu bych s tím rád skoncoval, ale na druhou s tím chci skoncovat, avšak jiným způsobem než je sebevražda.

Zvedl jsem se z pohovky a dobelhal se k batohu. Před Mishou jsem se snažil skrývat to, že kulhám. Nelíbilo by se jí to a jenom by měla další starost. Ten hajzl Neadrs sice minul, ale i tak mne škrábnutí od kulky docela bolelo. Protočil jsem oči a bolestí, která mi začala projíždět nohou, jsem se začal kousat do rtu.

Klesl jsem k batohu a sedl si na zem. Přeci jen mne ta kulka škrábla o něco víc, než jsem si myslel. Z rány mi sice už netekla krev, ale i tak to stále bylo otevřené zranění. Rozepnul jsem zip batohu a přehraboval se v něm, dokud jsem nenašel obvaz a lahvičku s čirou tekutinou. Byl to jen nemocniční líh, víc jsem nás tak rychle vybavit nestihl. Vyhrnul jsem si nohavici až kousek nad koleno, kde na mne shlíželo zranění. Nevypadalo to zrovna dvakrát dobře a tak jsem se nadechl, nalil trochu lihu na smotaný obvaz a ten si přitiskl k ráně. V puse jsem ucítil pachuť krve, kousl jsem se do jazyka, abych byl z ticha. Líh na čerstvé ráně pálil a já se jen stěží přehraboval jednou rukou v obsahu batohu a hledal druhý obvaz. Když jsem ho konečně našel, připletlo se mi pod ruku ještě něco dalšího. Glock. Vzal jsem ho s sebou jen pro případ a vypadá, že i tahle zbraň nejde své využití. Hodil jsem Glock zpátky a vzal si obvaz do ruky. Omotal jsem si kolem nohy a překryl tak zranění, krvavý obvaz nasáklý lihem jsem odhodil vedle sebe.


Nebyl jsem žádný přeborník v obvazování a celkově, alespoň v základních znalostech, jako je čištění ran a podobné, ale myslím, že jsem to zvládl docela dobře. Teď už zbývala jen poslední věc, co jsem musel udělat - připravit plán za zneškodnění Zaytsevové a zničení Sarkišninu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se ti příběh Prach? :)

Líbí
Něco mezi
Nelíbí

Komentáře

1 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 3. září 2013 v 14:57 | Reagovat

Ty mě chceš zabít na infarkt? S tou sebevraždou už to nikdy nedělej..! Já myslela že opravu umře..! Už se těším na další kapitolu, co zase vymyslíš :-)

2 Zoey Zoey | Web | 3. září 2013 v 17:50 | Reagovat

Já jako tajný agent jsem to už četla, samozřejmě ;-) A stejně jsem si to přečetla znova, protože Prachu prostě fandím a nebudu říkat že ne, :-D Jinak, kdy hodláš další kapitolku k Městu? Asi příští týden, co 8-O No to neva, ale těším se (chci!) na recenzi na Legendu :D

3 Milča Milča | Web | 3. září 2013 v 21:08 | Reagovat

Ještě, že ta kulka nevyletěla. To by Misha neměla zrovna hezké probuzení :-D.
Škoda, že taky nemůžu být tajný agent :D

4 Berry Lettyen's Berry Lettyen's | Web | 3. září 2013 v 22:38 | Reagovat

[3]: Heleď s tím Zoeyným jmenováním nemám nic společného :D ona by mne totiž jinak zabila kdybych jí to neukázala předem a že je toho sakra schopná :D

5 Zoey Zoey | Web | 4. září 2013 v 15:02 | Reagovat

[4]: To si piš! :-D

6 Bella-Kejtý<3 Bella-Kejtý<3 | Web | 4. září 2013 v 17:59 | Reagovat

je to dokonalé :?3

7 Ellnesa Ellnesa | Web | 4. září 2013 v 18:08 | Reagovat

To je super, ale bála jsem se, že fakt umře.

8 Clara Black Clara Black | Web | 10. září 2013 v 12:48 | Reagovat

Děláš si ze mě srandu...? :D Berry opět válí!! :D No já fakt nemám slov xD To, že mám Prach moc ráda víš, ale s každou kapitolou se mi líbí čím dál víc :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|