Prach||Dvacátá čtvrtá kapitola

5. října 2013 v 15:41 | Berry Lettyen's |  Prach
Nevím jestli si mám odpustit nějaké dlouhé kecy nebo ne. Ale poslední kapitola tu byla 20. září, což je docela dlouho, ale vážně škola je šunt. Máme toho vcelku dost - na poměry základky - a já se snažím mít dobrý známky, přeci jen, člověk je v osmičce a to, co budu mít na posledních čtyřech vysvědčeních mne bude pronásleodvat po zbytek života, takže se musím aspoň trochu snažit. Ale to neznamená, že si tu chvíli na psaní neudělám. Udělala jsem si ji a konečně dopsala 24. kapitolu Prášku :). Doufám, že se vám bude líbit, pokusila jsem se o takový "zajímavý konec" :D.

Dvacátá čtvrtá kapitola



Zhruba v polovině zpáteční cesty na Sarkišnin jsem se začala zaobírat docela zvláštní otázkou. "Jak se vlastně normálně jmenuje Neadrs?" zeptala jsem se Scotta.

"Neadrs. Je to jeho příjmení, své křestní jméno nesnáší." Odpověděl klidně a vyrovnaně. Já sama jsem byla jako na jehlách. Měli jsme se vrátit na Sarkišnin a dělat, že jsme nikdy nezmizeli a hlavně se moc neukazovat. Šlo hlavně o to, abychom měli dost času na to dostat z budovy, co nejvíc lidí. A pak vyřídit Zaytsevovou a nakonec ten zpropadený dům podpálit.

"Jak se jmenuje křestním?" vyzvídala jsem, co nejvíc jsem mohla.

"Malcom. Malcom Neadrs. To je jeho celé jméno." Málem jsem vyprskla smíchy nad tím, co Scott řekl.

"Malcom? To jako vážně? Zrovna u něj bych si představovala nějaké hrozivější jméno." Vzpomněla jsem si na to, jak mu nedělalo problém se mnou praštit o zeď, a otřásla se. Přejeli jsme přes výmol a náklad v kufru auta zarachal. Po zádech mi přejel mráz, prakticky jsme si se Scottem šli hrát na dva pyromany. Na dva lidi, co se pokouší zničit vyšší zlo.

V hlavě se mi honily nejrůznější myšlenky o tom, co nás teď na Sarkišninu čeká. Jestli ještě uvidím svou mámu, jestli se nám ten plán povede a jestli vážně Zaytsevovou sprovodíme ze světa jednou provždy anebo se jako nějaký slizký démon vrátí zpátky a bude nás strašit do konce našich dnů, nebo do zešílení. Což byla sama o sobě dosti morbidní představa.

Scott něco povídal a já jen shovívavě přikyvovala a smála na správných místech. Myšlenkami jsem byla o několik stovek kilometrů napřed, už na Sarkišninu. Nemohla jsem je vyhnat z hlavy, to, že někdo tam zůstane, někdo z lidí, které mám ráda, že to nevyjde, že na to Zaytsevová přijde a že nás zabije dřív než my ji. Ale asi nejhorší ze všech byla ta, že z nás udělá další kreatury ve svém už tak početném arzenálu.

Stále mi bylo nejasné, jak to, že zbytek cesty uběhl tak rychle. Najednou jsme stáli před Sarkišninem a vzhlíželi k němu. Scott zaparkoval Jeep v křoví asi padesát metrů před hradbami. Tiše a bez mluvení jsme vyskládali kanystry s benzínem z kufru. Scott s sebou vzal i ten batoh, co předtím sbalil. Jakmile jsme měli všechny kanystry vyskládané u hradby a schované za těmi pár stromy, co tam rostly, se Scott na okamžik zastavil. Podíval se na mne a sundal si batoh ze zad. Šátral v něm, dokud nenašel něco, co hledal. Do ruky mi podal cosi zabalené v látce. Sundala jsem obal z otrhané látky a v ruce mi zůstala jen pistole. Poznala jsem v ní Glock.

S vyděšeným výrazem jsem se podívala na Scotta, ten jen mlčky přikývl a vzal látku, která mi mezitím spadla na zem, nastrkal ji zpět do batohu. S polknutím jsem si zastrčila Glock za pas u kalhot. Muselo být něco kolem poledne, protože baldachýn mraků byl šedý a sem tam prosvětlovalo slunce. Z domova jsme vyrazili prakticky hned, jenom, co jsme něco snědli, a já se osprchovala. Chtěla jsem si vzít i jiné oblečení a Scottovi nabídnout něco z tátova šatníku, ale když jsem s tím vyrukovala, Scott byl striktně proti, a měl pravdu, asi by bylo moc nápadné, kdybychom se tu najednou objevili v jiném a čistém oblečení.

Když Scott začal odhazovat kamení a hlínu ze zakryté díry v hradbě, položila jsem mu ruku na rameno a zastavila tak jeho práci. Tázavě se na mne podíval.

"Neměli bychom počkat do večera?" řekla jsem, jak nejtišeji jsem dovedla.

"Asi ne. Hlídkují tu, každý večer." Odvětil Scott. Vypadal stejně nervózně jako já.

"Ale - " začala jsem svou obhajobu.

"Ne!" utnul mne příkře a vrátil se k odhazování hlíny. Dřepla jsem si vedle něj a pomáhala mu. Glock se mi zaryl do břicha a stehna. Tohle nebyla pozice vhodná pro nošení pistole za kalhotami. Ale vydržela jsem to a dál pomáhala Scottovi odhrabávat hlínu a šutry.

Byla jsem neskonale vděčná za to, když jsme konečně odstranili poslední hromádku hlíny a mohli prolézt hradbou na pozemek Sarkišninu. Na druhé straně hradby se Scott zastavil a stáhl mne k zemi. Ležela jsem na břiše a seschlá tráva mne šimrala v nose. Scott se naklonil blíž ke mně.

"Nestřílej, když tě nenapadnou. Jakmile tě někdo uvidí, lehni k zemi a lež, neutíkej." Řekl starostlivým tónem.

"Proč nemám utíkat?" špitla jsem.

"Když začneš utíkat, tím spíš po tobě začnou střílet." Odtušil. Přikývla jsem. Při pohledu na Sarkišnin se mi v mysli začal tvořit vlastní plán. Nebyl úplný, ale věděla jsem, že musím jít za Rayem, pokud chci mámu zachránit. Trpělivě jsem vyčkávala, než mi Scott dá pokyn k tomu, že můžu v klidu přejít ten obrovský plac před námi. Bylo mi jasné, že mne zase potáhne do místnosti pod Sarkišninem a tam projdeme tajnou chodbou až do nitra budovy.

Scott mi pokynul a já se svižným krokem dostala od hradby k budově. Všechno šlo až moc hladce, přesně jako při útěku. Když jsme byli v zákrytu budovy ohlédla jsem za sebe. Stále jsme se na to mohli vykašlat a zmizet třeba já nevím do Ameriky, prostě kamkoliv. Ihned jsem ty myšlenky zatrhla, tam uvnitř je někde tvoje matka a ty se na to chceš vykašlat?! Zakřičel na mne vnitřní hlas, který měl jako vždy pravdu.

S trhnutím jsem se přitiskla ke zdi a poslušně cupitala za Scottem, to on to tu znal, ne já. Cesta ubíhala hladce, nikdo nás nezpozoroval a mi byli nenápadní. Jakmile jsme se zastavili před oknem do místnosti pod Sarkišninem, vydechla jsem. Nevědomky jsem až do té chvíle zadržovala dech. Scott mírně pokývl hlavou, klekl si na čtyři a začal se spouštět do otvoru, okýnka nebo co to bylo. Uslyšela jsem jakési žuch! a nejistě se podívala do tmy, která se skrývala za otvorem. S polknutím jsem si lehla na břicho a začala se soukat pozadu do okýnka, když jsem měla polovinu těla ve vzduchu a polovinu na zemi bylo mi lehce mdlo. "Neboj, chytím tě." Ozvalo se šeptem z černoty.

Vzpomněla jsem si, jaké to bylo tam dolu padat a jaké to bylo lézt odtamtud. Musela jsem Scottovi věřit, tak v nejhorším jsem si mohla pěkně natlouct zadek. Ještě párkrát jsem se odstrčila rukama, než jsem se do temnoty propadla celá. A vážně, těch pár metrů jsem se prolétla vzduchem a dopadla jsem Scottovi do náruče, tomu se však pod tíhou mého padajícího těla podlomila kolena a svalili jsme se na jednu hromadu. Ale pořád jsem spadla do měkkého. Scott se přiškrceně zasmál. Jeho ruce hledaly můj obličej, a když ho konečně ve tmě našly, přitáhl si mne blíž k sobě a jemně mne políbil. Musela jsem se na něj usmát, i když to nemohl vidět. Vtiskl svou dlaň do té mé a pomohl mi na nohy.

"Někde tu bylo světlo." S těmito slovy pustil mou ruku a začal šátrat kolem sebe. Tohle místo mne děsilo. A to víc než dost. Nějak jsem si neuvědomovala, že jsem stála, jako solný sloup a čekala, než Scott sám najde světlo, což se už stalo. Postavil se přede mne a vysekl mi galantní poklonu.

"A tohle tě taky naučila Zaytsevová?" dobírala jsem si ho. Ušklíbl se.

"Tss. Kéž by, tohle je galantnost anglického gentlemana." Řekl se vší vážností. Tohle bylo na Scottovi zvláštní, i když nám oběma hrozila smrt, dokázal vtipkovat. Natáhl se po mé ruce a políbil mne na její hřbet.

"A tohle si okoukal z jakýho filmu? Pýcha a předsudek?" zasmála jsem se. Scott protočil oči.

"Radši pojď, než tě budu muset gentlemansky urazit." Bylo to správné konstatování, jinak bychom se tu hadrkovali ještě tak sto padesát let. Přešli jsme místnost až k hodinám. Ach jo. Proč? Scott je s trhnutím otevřel a kopnul do zadní stěny, ta se odlomila a spadla do chodby za ní.

"Co to děláš? Co když to ještě budem potřebovat?" zeptala jsem se a měřila si ho zmateným pohledem. Neznatelně pokrčil rameny a vešel do tunelu. S hlavou vztyčenou jsem šla za ním. V duchu jsem se modlila, aby cesta tentokrát utekla o něco rychleji.

Chodba byla stále stejně černá a tmavá, jako předtím. Pamatovala jsem si, že po dlouhé cestě tmou se objeví šero - což je sakra zvláštní - a tam jsou dveře, vedoucí na chodbu u jídelny. Temnota byla všude kolem nás a já si začínala myslet, že je to v háji. Ale měla jsem svůj vlastní plán a ten jsem musela uskutečnit.

Zatnula jsem zuby a pokračovala ve skrčené chůzi tmavým zatuchlým tunelem napovrch.

Šero se objevilo po chvíli, hlavně proto, že jsme prakticky běželi. Scott neřekl ani bú a už bral za kliku a několikrát s ní trhl. Dveře se ani nehnuly.

"To minule nebylo." Řekla jsem s náznakem hysterie v hlase. Scott po mne hodil takový zvláštní nedefinovatelný pohled.

"Určitě to půjde." Prohlásil a znovu zabral za kliku. Zůstala mu v ruce a dveře se nám vysmívaly. Mrskl s klikou na zem a ramenem se nabořil na dveře. Udělal to ještě párkrát, nakonec to vzdal a začal do dveří kopat. Na čele se mu objevily krůpěje potu. Přestal s kopáním, dveře stále na svém místě, svěsil ramena a povzdechl si. "Je to marný."

"Mohla bych zkusit tohle." Mluvila jsem opatrným hlasem. Doma jsem si dala do kapsy u mikiny pírka, abych si když tak mohla stáhnout vlasy, které by mi padaly do očí. Netušila jsem, že se budou hodit k tomuhle. Vyndala jsem si z kapsy jedno pírko a přidřepla si před dveře. Strčila jsem pírko do zámku a bezděčně s ním kroutila. Nic se nedělo. Ale Scotta můj nápad zaujal.

"Půjč mi to." Vytrhl mi pírko z ruky a lehce mne odstrčil. Se zájmem jsem ho sledovala. Několikrát pootočil pírkem v zámku a najednou se ozvalo cvaknutí. Scott strčil do dveří, které se lehce otevřely i bez kliky. Nechápavě jsem na to zírala. Buď ten zámek musel být z oceli, nebo z něčeho takového, protože tohle mi vůbec nedávalo smysl. Usmála jsem se na Scotta a vylezla ze dveří. Zavřel je za námi a my teď stáli na chodbě vedoucí k jídelně. Mohla jsem si částečně oddechnout.

"Co teď?"

"Teď, přichází druhá část." odvětil Scott lehkomyslně, jakoby to bylo něco jednoduchého. Ale přikývla jsem. Podívala jsem se na osamocenou chodbu, ústila do jiné a ta zase do jiné a takhle to jde celým Sarkišninem. A někde ve spleti těch chodeb je moje máma.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ami Ami | E-mail | Web | 5. října 2013 v 16:26 | Reagovat

Páni :-)
Je to úžasné :-D
Zrovna včera jsem Prach začala číst od začátku a všechny kapitoly, co jsem zatím četla jsou skvělé :-)

2 Clara Black Clara Black | Web | 5. října 2013 v 17:45 | Reagovat

Prej: Radši pojď, než tě budu muset gentlemansky urazit :D :D :D Berry je prostě nejlepší! Miluju Prášek :3

3 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 6. října 2013 v 0:53 | Reagovat

Pání, to je dobré. Čekal jsem, že budou mít větší problémy, ale jde jim to docela hladce, doufám, že bude tak jednoduchá i ta druhá část. Už se nemůžu dočkat co bude dál.. :-)

4 Zoey Zoey | Web | 6. října 2013 v 14:13 | Reagovat

Malcom Neards. Fujtajksl :D Takhle se jmenoval ten chlap jak jsme byli ve Skotsku v rodinách, Malcom. Ještě že si říká Neards :D V druhé části, jak doufám, bude tak dlouho slibované mu*****ko. (Nechci tu někomu kazit romantické představy). Na mámu jsem taky zvědavá. A vypadá to, že začnu pojídat jak prací prášek, tak prach samotný. Musím se k mé oblíbené povídce přeci dostat co nejvíc! :-D

5 Zoey Zoey | Web | 6. října 2013 v 14:14 | Reagovat

Malcom Neards. Fujtajksl :D Takhle se jmenoval ten chlap jak jsme byli ve Skotsku v rodinách, Malcom. Ještě že si říká Neards :D V druhé části, jak doufám, bude tak dlouho slibované mu*****ko. (Nechci tu někomu kazit romantické představy). Na mámu jsem taky zvědavá. A vypadá to, že začnu pojídat jak prací prášek, tak prach samotný. Musím se k mé oblíbené povídce přeci dostat co nejblíž! :-D

6 Similove Similove | E-mail | Web | 7. října 2013 v 19:35 | Reagovat

Páni, jako vždy nádhera! Píšeš strašně pěkně! Už se nemůžu dočkat, jestli teda tu svou mámu najde nebo ne. A taky jak to celé dopadne. No prostě: CHCI DALŠÍ DÍL! :D :3

7 Milča Milča | Web | 7. října 2013 v 21:04 | Reagovat

Já...no nemám slov!
Je to PECKA!!! Miluji tuhle povídku! :D
Šupito další! :-D :-D

8 Ellnesa Ellnesa | Web | 8. října 2013 v 15:29 | Reagovat

No konečně! Je krásná jako vždy, Berry. Děláš ještě ty ikonky k povídkám?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|