Prach||Dvacátá pátá kapitola (2/2)

8. října 2013 v 23:54 | Berry Lettyen's |  Prach


Dvacátá pátá kapitola (2/2)


Matrace byla těžší, než jsem si myslela, ale i tak jsem ji svými všemi silami táhla k vysklenému oknu. Studený větřík z venku mne osvěžoval a dodával ztracenou sílu. Jestli si Neadrs myslí, že jsem tak pitomá, tak klidně. V okně jsem musela odstranit pár větších zbytků skla, které tam ještě byly. No je vidět, že rozhodně nemají kvalitní okna. Okno bylo docela hubené a tak jsem jím musela matraci prostrčit na výšku. Napřed jsem jeden kraj položila na parapet a opřela matraci tak, aby stála na výšku. Byla to docela honička, opatrně jsem ji začala posouvat z okna ven.

"No tak." Říkala jsem pro své vlastní potřeby. Matrace byla ven z okna zhruba víc jak z poloviny, když se mi převážila a já už ji neudržela. Spadla na zem, jako… jako matrace. Povzdechla jsem si, byla o metr vedle, než jsem ji chtěla, teď už všechno záleželo jen na mé pohyblivosti. Než jsem se však vyhoupla na parapet, jako kupka zlata tam zářila pohozená Scottova bunda. Bez nějakých dlouhých rozmyslů jsem se pro ni vrátila a oblékla si ji. Rukávy jsem sice měla o něco delší, než byly moje vlastní paže, ale i tak mi naprosto vyhovovala. Přivoněla jsem si k ní a představila si, že je tu Scott se mnou. Napřed jsem přes parapet přehoupla jednu nohu a pak druhou, nakonec jsem se rukama odrazila a skočila z prvního patra Sarkišninu, které bylo docela vysoko. Padla jsem na znak polovinou těla na tvrdou matraci a druhou na tvrdou zem. Vyrazila jsem si dech, ale matrace trochu zbrzdila to, že bych si zlomila nohu nebo měla těžký otřes mozku, i když mne břicho stále bolelo od kopance, bylo to asi to nebolestivější, co jsem po nedostatku vzduchu v plicích cítila.

Ztěžka jsem se zvedla. Jo je pravda, že jsem si udělala dalších pár modřin, ale mohlo to dopadnout hůř. Nějak jsem tušila, kudy mám jít, potřebovala jsem se dostat k hlavnímu vchodu a pak k Raymondovi. Musela jsem tam, kvůli mámě. A to mne táhlo kupředu.

Každý krok, který jsem udělala, jsem myslela, že se pozvracím. Několikrát jsem se dokonce ohnula v pase a dávila se vlastními slinami. Kvůli prázdnému žaludku bych ze sebe nedostala víc než žaludeční kyseliny a žluč. Nechutná představa a tak jsem šla dál. Cesta mi přišla nekonečná a to, to nebyla taková dálka, možná tak pět set, šest set metrů. Vcelku jsem to zvládla.

Jakmile jsem však uviděla hlavní dveře, nesmírně se mi ulevilo. Ten kousek k nim jsem prakticky celý uběhla a u těžkopádných dřevěných dveří se znovu málem udusila vlastními šťávami. S posledními silami jsem je otevřela a málem spadla po úsměvu na kamennou podlahu, nikdy jsem vnitřek Sarkišninu neviděla raději. Ale dlouho jsem se nezastavila, sotva po minutě jsem se šouravými kroky rozešla směrem k Raymondovi. Bolest v břiše se stupňovala, a to jsem už dávno překročila svůj práh bolesti. Kupředu mne hnala jedna myšlenka, co jsem si opakovala pořád dokola jako velice ohranou mantru. Máma. Pořád jsem to slovo opakovala do kola, začala jsem si ho i šeptat až nakonec skoro ztratilo svůj význam. Občas se k němu přidala větička: Scott, on mě miluje. Ale nic víc.

A tak to šlo pořád dokola. Mé tělo se cestou dávilo bolestí a mysl byla zapnutá na mód poslední záchrany. Nohy se mi skoro automaticky zastavily, zřejmě jsem cestou přešla na autopilota. Ty dveře jsem poznávala. Jednou se mi povedlo zabušit a pak jsem se po nich svezla celou vahou svého těla a to dalo daleko větší ránu. Očividně jsem si při tom skoku ublížila víc, než jsem čekala nebo mi dal Neadrs větší ránu nebo, já už sakra nevím, co nebo.

Fritz otevřel a bez nějakého tupého zírání nebo čehokoliv jiného mi pomohl dovnitř.

"Co se ti stalo?" bylo první, co ze sebe vypravil. Já jsem, ale nedokázala říct ani slovo, protože jsem se zakuckávala a nemohla jsem se nadýchat dostatkem kyslíku. Fritz mne donutil, ať si lehnu na tu nemocniční postel, přinesl mi vodu a pak mi zkontroloval břicho. Voda byla něčím příjemným. Nepila jsem už slušnou chvíli a nějak si neuvědomovala, jakou žízní trpím. Vypila jsem asi pět půl litrových sklenic a Fritz jenom kroutil hlavou.

"Kdo ti to provedl?" poukázal na velkou podlitinu na mém břiše. Nečekala jsem, že to bude vypadat tak zle. Už teď jsem sice byla jedna velká modřina, ale tohle bylo docela drsný.

"Hádej, strejdo." Bylo to zvláštní to slovo strejda vypustit z pusy, ale Fritz se jen mírně pousmál.

"Někdo, kdo tě nemá rád. Takže mně napadá jen jeden člověk, vlastně dva, ale ta jedna nerada používá hrubou sílu."

"Neadrs." Přitakala jsem. Fritz nesmlouvavě zakroutil hlavou.

"Mohl ti vážně ublížit." Teď mluvil jako doktor.

"Myslíš, že jeho to zajímá?" řekla jsem odměřeně a stáhla si tričko přes břicho, posadila jsem se.

"Rozhodně na to nevypadá." Dodal.

"On rozhodně ne. Co máma?" ta poslední věta ze mne vypadla dřív, než jsem tomu stihla zabránit.

"O tvé matce nic nevím. Tedy nic o její přítomnosti tady, Zaytsevová to drží pěkně pod pokličkou. Neřekla to ani svým nohsledům. Jednou jsem ji viděl." Ale dál už to nerozváděl.

"Jak mámě bylo?" v očích jsem cítila pálení slz, zamrkala jsem.

"Vypadala," odmlčel se, nejspíš hledal vhodné slovo, "vypadala špatně." Řekl nakonec. Asi to bylo horší, než jsem si myslela.

"Takže nevíš, kde je nebo kde by mohla být?" zeptala jsem se, i když jsem předem věděla, že je to marné. Fritz zakroutil hlavou.

"Kdybych to věděl, už bych se ji pokusil odsud dostat." Smutně se pousmál. Znal moji mámu stejně dobře jako já, byl to její bratr. A Zaytsevová šla po nich obou a oba dva je dostala. Marnotratnost osudu. Najdi Scotta. V hlavě jsem ta slova měla jako dva obrovské svíticí billboardy, které se mi vypalovaly na vnitřní stranu očních víček.

"Musím jít." Vyhrkla jsem a seskočila z postele, už mi bylo lépe a mohla jsem se normálně postavit. Nějaká strejdova zázračná mastička a prášek na bolest.

"Proč?" vyptával se.

"Protože mne něco napadlo a musím to udělat, než to zapomenu." Zaťukala jsem si na čelo, abych dala svým slovům podtext. Vypadla jsem z ordinace dřív, než strejda stačil něco namítnout. Šla jsem tou samou chodbou, kde mne před nedávnem napadla Neadrs, setkání s ním začínala být stále brutálnější.

Otřásla jsem se při myšlence, že by to udělal zase, ale není tak pitomej, aby na mne zaútočil v jedné a té samé chodbě nebo snad je? Byla jsem na rozcestí, to jsem si pamatovala a tak jsem zahnula přesně na druhou stranu, než mě posledně táhl Neadrs. Ta však ústila do další, což nebylo nic zvláštního a tak jsem pořád zabočovala doprava. Náhle jsem netušila, kde jsem. Chodba byla úplně neznámá. Byla slepá a na jejím slepém konci s menším překvapením.

"Dvakrát za jeden den? Není to trochu trapný?" vyjela jsem na Neadrse. Pokrčil rameny.

"Ráno to bylo z mé vlastní dobré vůle, teď to po mně chce paní Zaytsevová."

"Jasně, jasně příkazy se musí poslouchat, tak co máš udělat teď? Pobodat mě?" kývla jsem bradou na nůž, který držel v ruce.

"Ne, mám tě přivést. Prý by si s tebou ráda popovídala. Tohle," ukázal nůž, "je jen donucovací prostředek, kdybys nechtěla spolupracovat." Řekl mile.

"Nebylo by jednoduší mne oddělat hned tady a mít to z krku?" konstatovala jsem. Jo hrála jsem si ohněm a jo bylo mi to jedno.

"Příkazy se musí poslouchat. Sama si to řekla, ale ta matrace. Bylo to chytrý holka. Převezlas mě a já tě zase hloupě podcenil." Řekl to s respektem. Asi to vážně nebylo tak špatný, když to uzná i někdo jako je Neadrs.

"Jo to víš, chytrost to je moje druhý jméno." Opřela jsem se o zeď a prohlížela si svoje nehty. Byla to zvláštní debata.

"Tak teď zase podceňuješ mě." Odsekl a přesunul se blíž ke mně. Nebála jsem se ho.

"Už se tě bojím." Zahuhlala jsem. Neadrs začínal pěnit. Už se natahoval, jakoby mne chtěl praštit. Další ránu jsem fakt nepotřebovala a ani jsem po ní netoužila. "Heleď a nemohli bychom tentokrát přeskočit ty formality s tím, že mne zmlátíš do kuličky a pak za vlasy odtáhneš k Zaytsevový? Já jen, že bych docela ráda spolupracovala, třeba se něco dozvím." Třeba se dozvím to, co je s mou mámou. Otočila jsem se k Neadrsovi zády, ten ke mně líně přešel a chytl mne za rameno a loket. Vedl mne před sebou, jako malé dítě. Ke kanceláři Zaytsevové to odsud nebylo daleko. Nikdo z nás nemluvil a nikdo po tom zřejmě netoužil.

V kanceláři Zaytsevové mne Neadrs usadil na jednu z židlí před jejím obrovským stolem. Přitlačil mne na ni a stále mi tiskl rameno. Mezitím mne stihl prohledat a vzal mi můj Glock, z čehož jsem byla nesmírně nadšená. Zaytsevová mi věnovala dlouhý a rozjímavý pohled.

"Už jsi tu dlouho nebyla, že?" ten její odpudivý hlas. Měla jsem chuť jí plivnout do obličeje, ale raději jsem to nechala být.

"Táhněte zpátky do pekla." Odvětila jsem jí bez obalu a s rozlíceným hlasem. Neadrs mi stiskl rameno pevněji.

"Tohle byla velice nemoudrá volba slov, dítě." Protočila jsem nad jejím proslovem oči, měla jsem v plánu jí to pěkně osladit. "Ale byla bych ráda, abys mne vyslechla." Ona mne prosila o to, abych jí poslouchala, to se zdálo být zajímavé.

"Tak povídejte." Sykla jsem. Zaytsevové se po tváři rozlil nápaditý úsměv a stiskla něco pod stolem. Na straně místnosti se rozevřely závěsy a za nimi se objevila nápadně velká plazmová televize. "Pane-bože." Víc jsem ze sebe nedokázala vypravit. Na obrazovce byla moje máma, byla zavřená v nějaké místnosti a z tohohle úhlu pohledu jsem viděla, že tam s ní jsou ještě tak dva tři ozbrojenci.

"Vypadáš, že víš, kdo je na té obrazovce. Nemám pravdu?" nečekala na odpověď a pokračovala dál. "Jistěže, tvá matka. Tvá ubohá matka. A teď k věci Misho." Poprvé mi řekla, Misho a ne Hoernerová. Těkala jsem pohledem z ní na mámu v televizi. "Potřebovala bych tě ve svém týmu. Namísto Scotta, jemu už nemohu důvěřovat, ale myslím, že tobě ano." Obrátila jsem svůj pohled jenom na ní.

"Proč myslíte?" osočila jsem se. Zaytsevová zdvihla obočí a triumfálně se usmála, i když nic nevyhrála. Zvedla jsem pohled k televizi právě ve chvíli, kdy mamka dostala pažbou pušky po hlavě. Vykřikla jsem společně s ní.

"Proto." Řekla naprosto klidně a skoro pobaveně Zaytsevová. "Takže, co ty na to?" usmívala se, stále se usmívala a já stále mlčela. Jeden z těch vojáků nebo, kdo to byl mámu zvedl na nohy a praštil ji pěstí do břicha, mé vlastní břicho se mi rozbolelo. Už jsem to pochopila. Ale čím déle jsem mlčela tím víc mámu mlátili, ona pokaždé bolestně vykřikla a zůstala ochable stát. Nemohla jsem se na to dál koukat. "Už jí moc nezbývá. A ty bys hned dostala první úkol." Lákala mne. Chtěla jsem jí říct ne, když v tu chvíli dostala máma další ránu.

"Život tvé matky, tvůj i toho vašeho doktora. Za jeden jediný. Nebudu od tebe chtít žádnou vraždu, jen pomoc, jako návnadu. A to, že mne budeš poslouchat. Nahradila bys Scotta po všech směrech." Dívala se na mne s nadějí v očích. Padla další rána. "Pomož mi dostat Scotta Mitchella a ty a tvá povedená rodinka přežijete."

Pevně jsem zavřela oči. Představila jsem si Scotta, jak mi řekl, že mne miluje. Bylo to před takovou chvílí, ale přeci nemohu nechat zemřít vlastní milující rodinu. Vdechla jsem jeho vůni, Zaytsevová po mně chtěla moc, ale zároveň vůbec nic. Scott nebo máma?

"Nechci po tobě, abys ho zabila, jen chci pomoc, pomysly na svou matku, jak jí teď asi je?" Řekla. Já jsem otevřela oči a podívala na Zaytsevovou. Její tmavé oči plály nadšením.

"Jistě paní Zaytsevová, jistě." Mluvila jsem klidně, ale uvnitř jsem naprosto přesně věděla, co se mnou provedla. Zlomila mne a byla si toho opravdu hodně vědomá. To, co se jí zjevilo na tváři teď, byl teprve triumfální úsměv. Zamumlala něco, do telefonu a vojáci odešli. Jejich místo nahradil známý obličej s jedním neznámým. Strejda na mne koukal z televize, obraz se zastavil přesně na chvíli, kdy na mne koukal se soucitným výrazem.

Zaytsevová mne zlomila, byla jsem teď její figurka na šachovnici, stala jsem se jejím pěšákem
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ami Ami | E-mail | Web | 9. října 2013 v 15:26 | Reagovat

Berry!!!
To si jako děláš srandu? Tak tohle se nedělá :-D Šup, ať je tu další kapitola :-)

2 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 9. října 2013 v 19:32 | Reagovat

Já tě zabiju, fakt že jo! Jak jsi mi to mohla udělat, udělat to jim?! Doufám, že se Misha jen tak nevzdá a bude nějak, jakkoliv vzdorovat! Jinak fakt neví.. se z toho zblázním.. Rychle další kapitolu..! :-)

3 Similove Similove | E-mail | Web | 10. října 2013 v 16:46 | Reagovat

Bože, Berry, mě z tebe snad trefí! To snad ne! Doufám že Misha něco vymyslí... A že najde Scotta a spolu i s její mámou, Fritzem a Jordanou utečou :DD...

4 Clara Black Clara Black | Web | 10. října 2013 v 17:50 | Reagovat

Nenávidím tě, ale zároveň tě zbožňuji Berry! Jako obyčejný smrtelník tě nenávidím, protože... asi víš proč, že? :-D Ale jako pisálek - uctívám tě! :D Jsem moc zvědavá, co se bude dít dál, takže rychle napiš další kapitolu, jasné? :D

5 Zoey Zoey | Web | 10. října 2013 v 19:22 | Reagovat

Hm...konečně něco zajímavého :-D To se mi líbí, kámo ;-)

6 Berry Lettyen's Berry Lettyen's | Web | 10. října 2013 v 20:25 | Reagovat

[5]: Wait for it, just wait ok? :D

7 Kaisa Kaisa | E-mail | Web | 11. října 2013 v 19:56 | Reagovat

Omlouvám se, že píši sem, ale na blogu se nevyznám tak dostatečně, abych věděla, kam to mám hodit. Mailík je ff-kaisa@centrum.cz. :)

8 Milča Milča | Web | 13. října 2013 v 17:52 | Reagovat

Coooo? O_O
To snad není pravda! Misha a takhle se vzdala!
Mmm...jsem zvědavá jak to bude pokračovat :-D

9 Knihofil18 Knihofil18 | 16. října 2013 v 11:00 | Reagovat

Napísala by som ti dlhý komentár ale som na mobile...
Ale ta kapitola O_O  O_O  O_O  O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|