Město/4

13. listopadu 2013 v 19:52 | Berry Lettyen's |  Město
Takže, slíbila jsem vám Město. Tady máte Město. Byla to docela fuška ta čtvrtá kapitola a co chcete po sto letech, co jsem na to nesáhla, že? :) Ale ne, myslím, že docela jde a pokud se mi v nejbližších týdnech podaří dopsat Prášek, dostane zase o malinko víc prostoru, i když pro mne bude mít přednost Poslední Strážkyně :). [Mimochodem k PS bude zítra anotace ;) ] Užijte si čtvrtou kapitolu a abyste byli v obraze přináším i shrnutí toho, co se v uplynulých třech kapitolách stalo.

Evelyn Shadowová převezli krapet brutálním způsobem agenti Města, přímo do středu dění. Po jejím probuzení se v Městské nemocnici se začne střílet, ale na ni ani na jejího bratra, jen na Evelyného otce Todda. Když Evelyn dostanou při útěku i s jejím bratrem Jacobem, oddělí je David Thompson od sebe a Evelyn se dostane do druhého mrakodrapu vedle nemocnice, kde se seznámí s Alexem a později se Simonem, který je však trochu neohrabaný v tom, co říká a zasáhne Evelyn přímo do srdce, slovy "Ty kráso vždyť, ty musíš bejt dcera toho Shadowova, toho, kterýho včera oddělali." Evelyn se pak uzavře do sebe a snaží se nějak vstřebat, to jak během několika málo hodin přišla o všechny, které kdy měla ráda - o nejlepší kamaráda, kterého jí agenti Města zastřelili před očima, o otce, kterého potkal stejný osud, o bratra, o nějž se bojí, jako o sebe a o matku, která možná ani neví, že je její manžel mrtvý...


4.


Když Alex odejde pryč a nechá mi v pokoji tác s jídlem, na které jsem sotva pohlédla, nechám volný proud svým myšlenkám. Alex se od rána za celý zbytek dne neobjeví a já tak zůstávám sama se sebou. Jsem ze všeho toho myšlení, brečení a vzlykání nad ztrátou otce, bratra a nejlepšího kamaráda tak unavená, že usnu skoro dřív, než stihne slunce zapadnout - nebo spíš než věčné mraky, které stále visí nad Městem, jako dusivá clona, změní barvu ze šedé na černou.

Toužím po klidném bezesném spánku. Místo toho se několikrát probudím. Nic se mi nezdá, jenom stále v hlavě slyším výstřely ze zbraně a bublání krve a Thompsonův hlas a deset tisíc jiných věcí, které mi vyvstávají před očima, jakmile je zavřu. Už nemůžu dál spát. Už prostě nemohu zavírat oči.

Schovám si obličej do dlaní a snažím se vytěsnit si z mysli ty děsivé obrazy a zvuky. Všechno je tak živé! Bezděčně rozhodím rukama a pohledem se snažím zaměřit na něco v pokoji, co mne na chvíli zabaví. Nakonec se zaměřím na zkoumání látky peřiny. Na to, že je ve Městě poměrně chladno, je opravdu tenká, ale když se do ní člověk zabalí, je mu poměrně teplo.

Najednou si chci vrazit facku. Můj bratr je bůh ví kde a já tu řeším takové blbosti, jako je peřina. Znovu si schovám obličej do dlaní a snažím se vymyslet něco smysluplného. Možná bych mohla z Alexe dostat nějaké informace, možná. Možná toho ví víc než říká. Už tu nechci dál bezradně sedět, chci jednat.

Vstanu z postele a podívám se na své zmačkané oblečení. Je to stále to samé, co jsem si oblékla, když mi ho Alex přinesl. Hromádka jiného oblečení leží úhledně složená v zásuvce komody a vyčkává. Tiše přejdu ke komodě a z hromádky oblečení si vyndám čisté triko, kalhoty a spodní prádlo. V koupelně se převléknu a špinavé oblečení hodím do nerezového koše s vyvedeným nápisem prádlo. U umyvadla si vyčistím zuby a vlasy stáhnu gumičkou, která se válí na poličce pod zrcadlem, do ohonu. Cítím se o trochu lépe.

Když vyjdu z koupelny, černota se mění na šedou. Tohle počasí je příšerné. Věčný baldachýn šedých mraků a skoro nikdy žádné slunce. Na tohle nejsem zvyklá, doma je slunečno většinu roku. Asi je to tím, že Útvary jsou víc na jihu než Město. Zpoza dveří se ozve tiché zaklepání. Srdce mi strachy poskočí. Mlčím a neodpovídám. Po třiceti vteřinách se dveře otevřou a do pokoje nakoukne hnědá kštice vlasů. Málem vyjeknu, ale v mžiku mi dojde, že je to Alex. Netváří se moc nadšeně.

"Thompson nařídil, že máš dnes absolvovat Rozdělení." Ztěžka polkne. Zamrazí mne. Vím, co to je Rozdělení. Je to ta chvíle, kdy podle záznamů a rodiny rozhodne Systém, jestli jste Dobří nebo Špatní. V tom prvním případě, jste za vodou a máte super život plný všeho, co si budete přát. V tom druhém případě, jste předem mrtví. Víc jsem o Rozdělení nevím. Nevím, jak to probíhá a co se při tom člověku stane. Alex vypadá, že to ví až moc dobře.

"Vyřiď mu, že udělám cokoliv, pokud pustí mého bratra." Pomyslím při tom na Jakea.

"Evelyn." Řekne tiše. Stojí mi v cestě, odstrčím Alexe a projdu dveřmi na chodbu.

"Tak, kde jste?!" vykřiknu do chodby. Na mou odpověď se nic neozve.

"Evelyn." Alex už stojí za mnou, mluví o něco hlasitěji. Nechci, aby mi bránil v tom vědět, co je s Jacobem. Chci svého bratříčka, co nejdřív vidět. Chci vědět, že je v pořádku. "On tu není." Dodá Alex po chvíli, když mne moment nechá nervózně popojít pár metrů. Kousnu se do rtu. Mám chuť do něčeho praštit.

"Já nikam nepůjdu. Ne dokud neuvidím Jacoba a nebudu vědět, že je v pořádku a že se dostane domů za mámou." Sdělím mu své podmínky. Alex si povzdechne.

"Evelyn, poslyš. Takhle to tady nechodí. Je pravda, že možná v Útvarech máš zvučné jméno, ale tady nepatříš nikam víš než mezi Špatné. Já jsem na tom podobně. My si totiž nemůžeme říkat, jak se s námi má zacházet. Pak by si to taky mohli rozmyslet a nechat nás zabít." Alex mluví pravdu, ale já ji nechci slyšet. Nechci, protože na mé podmínky nikdy nikdo nepřistupoval.

"A kdo by si to mohl rozmyslet a nechat nás zabít? Thompson? Nebo je tu ještě někdo?!" vyštěknu na Alexe. Prohrábne si zoufale vlasy.

"Vždycky je ještě někdo. Vždycky Evelyn." Ale já už ho neposlouchám.

"Já nikam nepůjdu!" zaječím na něj. Až teď si uvědomím svůj strach z toho, co by se mi všechno mohlo po tom procesu stát. Jak bych mohla dopadnout, jak špatně. Alex mne najednou chytne za ramena a donutí mne tak koukat se mu do obličeje, i když k němu vzhlížím.

"Evelyn Shadowová. Teď mne pořádně poslouchej. Pokusím se to co nejvíc oddálit. Ale nedělám to kvůli tobě a tvým hysterickým záchvatům. Dělám to, protože Thompson i Vláda chystají něco velkého a já je v tom rozhodně nechci podporovat. To proto ses sem se svým bratrem dostala. Potřebují vás a já chci zjistit proč, abych jim mohl v tom plánu zabránit. Je ti to jasný?" mluví docela potichu, ale naléhavým hlasem. Přikývnu. Je mi to velice jasné. Něco se děje nebo se má dít.

"Dobře. Ale řekni mi, co mám dělat? Co? Já už takhle dál nemůžu!" vytrhnu se z Alexova sevření a zoufale rozhodím rukama. Na pár vteřin zavře oči a přiloží si dlaně na spánky.

"Já tě chápu. Jenže kdybych tak věděl. Nejsi tu jediná, kdo přišel o bráchu." Alex zaryje pohled do země. To co řekl, mne dostane do pozoru.

"Co tím myslíš?" zeptám se až skoro s dychtivostí.

"Že mám taky bráchu. Teda nepřišel jsem o něj tak úplně, i když se to tak dá říct." Začne Alex. Nechápavě se na něj podívám. "Můj starší bratr, Nathan, je v armádě Města. Má naprosto vymytý mozek a myslí si, že zabíjení těch, co byli vyhodnoceni, jako Špatní je dobré. Naše názory se ve spoustě místech rozcházejí, stejně jako názory mne a mé matky." Nastíní mi situaci. Asi vím, o čem mluví. O tom, že je jeho bratr na jiné straně barikády. Na té, kde je možná i Alex.

"Až na to, že můj bratr je jen malý desetiletý kluk, který je tady někde sám!" rozkřiknu se na Alexe. Tohle nemá smysl, on to nechápe, nechápe, že Jake je sám a nejspíš se určitě bojí.

"Prosím, uklidni se." prosí Alex. Zakroutím hlavou. Jsem bezmocná a odsud Jakovi nijak nepomůžu. Jsem tu k ničemu. Smutně se podívám na Alexe. "Nemůžu ti pomoct, protože o tobě vůbec nic nevím." Pokračuje klidným hlasem. V očích se mu podivně zablýskne. Najednou si vzpomenu na to, co mi jednou řekl táta: Nikdy neodhaluj nepříteli své největší slabiny. Říkával to ve chvílích, kdy jsme si spolu hráli, když jsem byla malá a pak mne tím poučoval, i když jsem začala chodit do školy. Najednou jsem na hranici, nevím, jestli Alexovi můžu věřit nebo ne. Co když na mne donáší Thompsonovi? Co když je to dokonce někomu horšímu?

Naprázdno polknu a rozhodně jdu za Alexem, který mne vede až na konec chodby. Tam jsou šoupací dveře a za nimi se nachází místnost se stolem pro šest lidí se šesti židlemi. U zdi na níž se nachází dveře je linka, sporák a lednice. Na druhé straně ode dveří jen linka, ale s toustovačem a kávovarem. Myslím si, že se zastavíme tady, ale Alex pokračuje dál dalšími šoupacími dveřmi do další o dost větší místnosti, která je zařízená jako obývací pokoj. Uprostřed stojí velká sametová pohovka kávové barvy, ze stran pohovky jsou na křivo dvě menší, tentýž barvy. Mezi pohovkami je skleněný konferenční stolek a na zdi je pověšená obrovská televize. Podlaha je celá z parket až na ten kousek s pohovkami, tam je huňatý rudý koberec.

Jsem docela překvapená, kde jsme. Tedy rozhodně bych tohle tady nečekala, ale při vzpomínce na pokoj, ve kterém teď bydlím, mi to začne dávat smysl. "Posaď se." vybídne mne Alex a sám se rozvalí na velkou pohovku. Opatrně se posadím na kraj jedné z menších. Alex se ušklíbne. Očividně mu jsem k smíchu. Než však stihnu cokoliv říct, do místnosti se přiřítí dvě malá tornáda. Nějaká dívka utíká před druhou a skoro si nevšimne velké pohovky stojící jí v cestě. Dá ruce před sebe a prudce narazí do pohovky, ta o kousek popojede a Alex se nazlobeně otočí na dívku.

"AVERY!" okřikne Alex dívku, která narazila do pohovky. Za ní se přiřítí druhá, která svůj běh ubrzdí tak, že do ničeho nevrazí. Ta, kterou Alex nazval Avery pohodí zrzavou hřívou vlasů a mrskne po své kolegyni varovný pohled. Opře se o pohovku těsně za Alexem, on se na Avery otočí a nešikovně se pousměje. Avery mu věnuje zářivý úsměv. Tak, takhle to je. Mé původní myšlenky o tom, jak je Alex úžasný se rázem vypaří a nahradí je žárlivost.

"Ale no tak, fešáku." Zapřede Avery a hodí po druhé dívce kus oblečení, který předtím svírala v rukách. Alex ji od sebe odstrčí, Avery se zatváří ublíženě.

"Máme hosta." Alex pohodí rukou směrem ke mně a narovná se. Avery vypadá, že si mne všimla až teď.

"Aha, tak proto sis chtěl půjčit nějaký oblečení." Avery to řekla s čistým nezájmem. Druhá dívka mi zamávala na pozdrav a představila se: "Ahoj, já jsem Madison, ale klidně mi říkej Madi." Usměje se Madi a odloží triko, které po ní Avery hodila, na opěrku pohovky. Po několika vteřinách ticha se Madi konečně ozve.

"A ty jsi?" zeptá se, stále s přátelským tónem. Alex chce něco říct, ale já ho utnu mávnutím ruky.

"Jsem Evelyn Shadowová." Nemělo smysl to tajit. Nemělo smysl si vymýšlet jiné jméno. Jsem to, co jsem. Jsem ta, kým jsem. Avery něco podrážděně sykne Alexovým směrem a Madi se údivem rozšíří zorničky. Alex se zatváří, že by byl raději, kdybych to neřekla.

Do místnosti vejde z balkonu, který je tady také schovaný za zdí tvořenou celou okny, od podlahy až po strop, Simon. Zrzavé vlasy má zplihlé a vypadá, že i mokré, zřejmě venku prší. Najednou v něm a Avery spatřím podobu, a to hlavně díky těm zrzavým vlasům. Určitě musejí být sourozenci. Sleduji ho a dojde mi, že není tak malý, jak jsem si myslela, jen se ve tmě hrbil. Simon sjede všechny v místnosti líným pohledem a až na konec se zastaví na mně. "Čau Lyn." Řekne a mávne na mne. Simon se posadí vedle mne, stejně ležérně, jako předtím Alex. Avery věnuje Simonovi naštvaný pohled a dál se zaměřuje na Alexe.

Madi svými slovy prolomí ticho, které nastalo. "Ty jsi Evelyn Shadowová? Vážně?" zeptá se Madi překvapeně, ale nemyslí to zle, je ze mne naprosto unešená, jako z nějakého exponátu v muzeu.

"Jo jsem. Můj táta byl Todd Shadow." Potvrdím Madi. Zatváří se lítostivě, asi to vyznělo, jako když chci, aby mne litovala, a po tom jsem netoužila ani v nejmenším.

"Mrzí mne, co se stalo tvému tátovi." Řekne Madi s lítostí v hlase. Simon se natáhne po ovladači na konferenčním stolku a zapne televizi, začne přepínat programy, Alex těká pohledem mezi mnou, Madi, Simonem a Avery, jako kdyby čekal výbuch atomové bomby. Avery protočí oči, přijde mi jako ukázková mrcha. Madi projde kolem velké pohovky a posadí se na koberec přede mne a vzhlédne ke mně. "Pověz mi něco o Útvarech." Zaškemrá a zelenohnědé oči mne prosí. Madi si za ucho zastrčí jeden černý pramen, který si po vteřince začne natáčet na prst. "Prosím." Škemrá dál. Avery si odfrkne a z hřívy zrzavých vlasů si udělá na temeni drdol. Avery se očividně chystá něco říct, ale Alex ji chytne za zápěstí a něco jí tiše sdělí. Avery se vzápětí otočí a odkráčí pryč z obývacího pokoje. Mrknu na Madi.

"Dobře, něco ti povím. A co chceš vědět?" zajímám se, protože o Útvarech jí toho mohu říct spoustu.

"Všechno!" zajásá Madi užasle. Je očividně o nějaký ten rok mladší než já, v očích má ještě pozůstatek dětské radosti. Alex se pousměje a Simon dál sleduje televizi.

"Takže, rozhodně tam je častěji slunečno, než tady a-" nestihnu ani doříct větu, když mne Simon divokým mlácením do pohovky přeruší.

"Hej. Tohle bys měla vidět." Zesílí zvuk na televizi. Akorát tam běží nějaké zpravodajství. Reportérka se nadechne a začne říkat.

"Dobrý den! Tady Kelly McCarterová a živě se hlásím od Městské nemocnice! Dnes se živě účastníme převozu syna Velvyslance Pátého útvaru, syna Todda Shadowa, Jacoba Shadowa do…" přestanu poslouchat. V mžiku stojím na nohou a kráčím k oknům, s trhnutím otevřu skleněné dveře a nakloním se přes okraj balkonu. Je to přesně tak, jak si myslím. Pode mnou, vpravo u té druhé budovy se rozkládá dav lidí. Neváhám ani vteřinu. Vrátím se zpět do obývacího pokoje a tam se rozběhnu, všichni sebou poplašeně trhnou a já si jich nevšímám, proběhnu kuchyní a pak až na konec chodby, kde je můj prozatímní pokoj. Tam je výtah. Nervózně polknu, ale přivolám ho.

Alex, Madi i Simon na mne volají. Výtah se otevře a já do něj naskočím. Rychle stisknu tlačítko přízemí a dveře výtahu se začnou zavírat. Alex je už skoro u nich, zavřou se mu těsně před nosem. Přitisknu se ke zdi a rychle dýchám. Je mi z výtahu špatně, ale přebíjí to starost o bratra. Pozoruju klesající čísla. Z padesátého patra to bude ještě dlouhá cesta, ale držím se. Pevně zavřu oči a snažím se na nic nemyslet.

Výtah cinkne a dveře se otevřou. Skoro z něj samou úlevou vypadnu na zem. Ale ještě nejsem za vodou. V rozlehlé, kovově bílé hale hledám to, co je tady snad úplně všude. Hledám skleněnou stěnu a dveře. Nakonec je najdu, otevírají se sami na čidlo. Proběhnu jimi a jen v ponožkách vyběhnu ven. Asfalt mne studí do nohou bez bot. Já se však nevzdávám, běžím dál, až dokud neuvidím ten dav. Je moc hustý a i přesto, že se prodírám a lokty strkám do lidí kolem, mne se nemůžu dostat dopředu. Zůstanu vzadu a snažím se, co nejvíc přehlédnout hlavy lidí, abych viděla na střed jejich zájmu. Dav lemuje silnici. Zpoza Městské nemocnice, která stojí naproti budově, kde bydlím, vyjíždí dodávka. Lidé před ní uskakují a reportérka, která je ve středu všeho dění se snaží, aby dodávka zastavila.

Řidič přibrzdí a něco na reportérku křikne, ta zbledne a ustoupí. V té dodávce je Jake. Uvědomím si. Chci se znovu prodrat dopředu, ale někdo mne chytí za rameno. Oženu se po tom člověku a otočím se na něj s úmyslem mu něco říct. Podívám se do obličeje Madi. Zůstanu stát, jako přikovaná a na sucho polknu. Madi se tváří zmoženě a má červené tváře. Z vchodu/východu se žene Alex. Místem zavane studený vítr a uvědomím si, jaká mi je zima. Vlastně mrznu, každý tady má aspoň nějakou mikinu nebo svetr, v tom lepším případě i bundu a hlavně boty. Já tu stojím jen v ponožkách, kalhotách a triku s dlouhým rukávem. Madi mi podá hnědou mikinu a já si ji hodím přes sebe.

"Tady nemůžeš být." Zamumlá a přísně se na mne podívá. Je možná o dva centimetry menší než já. Vezme mne za loket a odvádí mne naproti Alexovi. Ještě se naposledy podívám na dodávku, která už mizí v dálce a dav se stále nerozchází. Sešli se tady kvůli tomu, aby viděli Jaka, jako kdyby se chtěli podívat na nějakou kreaturu. Je mi z těch lidí na nic. Ani se nechci podívat do tváře Alexovi, ale vím, že je to nevyhnutelné. Tvář má bez výrazu, jenom v očích se mu odráží pochybení. Přitáhnu si mikinu blíž k tělu a utřu si slzu, která mi teče po tváři.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Milča Milča | Web | 14. listopadu 2013 v 15:12 | Reagovat

Chudák Lyn :'(.
Sice nevím, jaké je se bát o sourozence, ale musí to být hrozné...
Na novou povídku se těším, ale 'prášek' mi bude chybět! :-)

2 Ellnesa Ellnesa | Web | 27. ledna 2014 v 17:18 | Reagovat

Chudák Evelyn, jinak krásná povídka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|