Prach||Dvacátá osmá kapitola 1/2

29. listopadu 2013 v 22:38 | Berry Lettyen's |  Prach
Možná se v téhle kapitole dostaví nějaký ten zázrak možná ne, záleží na vašem pohledu na věc. Je pravda, bylo hodně těžké ji napsat, přestože jsem posledních tisíc slov dopsala dneska, ale i tak jsem ji zase psala hodně dlouho. No... snad to bude alespoň uspokojivý výsledek :).

Dvacátá osmá kapitola



Stála jsem jako přikovaná a zírala za Zaytsevovou, která už před deseti vteřinami zmizela ve vchodu. Obrátila jsem svůj pohled na nebe, na východě se začínalo lehoučce červenat. Glock mne zastudil na kůži.

Měla jsem vztek.

Zaytsevová zmizela před patnácti vteřinami a chodit za Scottem mi zakázala před pětadvaceti vteřinami. Vzala jsem si Glock do dlaně a potěžkala ho v ruce. Nebyl moc těžký, ale i tak jsem váhu zbraně cítila. Namířila jsem na zeď Sarkišninu a pět vteřin držela ukazovák na spoušti, než jsem ji stiskla. Kulka vylétla ohromnou rychlostí z hlavně zbraně. Vzdálenost asi šesti metrů překonala za skoro nepostřehnutelný okamžik. Zahryzla se do spáry mezi kameny. K zemi se sneslo trochu rozdrceného cementu ze spáry. V uších mi hučelo kvůli ráně, kterou výstřel vydal.

Šla jsem zpět do budovy, ale zarazila jsem se těsně před tím, než jsem v hlavní hale začala vycházet schody. Těžké vchodové dveře teprve docvakly. Můj a Jordany pokoj byl zničený a já absolutně netušila, kde Jordanu hledat. Ale i tak bych to mohla napoprvé zkusit tam. Podrážky bot mi klapaly o schody a mé kroky se ve ztichlé hale rozléhaly. Už na začátku chodby, nad schody, jsem si všimla, že všechny pokoje mají dveře zavřené, až na ty na konci chodby. Až na ty do té proradné koupelny, kde jsem se poprvé setkala se Scottem. Lišily se ještě jedním faktorem, zpoza nich šla pára a chlad, který jsem cítila až tady.

Úplně jsem zapomněla to, že jsem chtěla jít za Jordanou. Zaujatě jsem přeběhla chodbu a naplno otevřela dveře do koupelny. Bylo jakoby mne tam táhla nějaká neviditelná a nepostřehnutelná síla. Uvnitř koupelny to vypadalo přesně, jako když jsem tu byla tu noc, co zde zemřela má nejlepší kamarádka, o níž mi říkali, že je už dávno mrtvá. Otřásla jsem se a založila si ruce na prsou. Ze všech kohoutků tekla voda proudem a kapičky se měnily v led, který pokrýval všechno kolem, podlahu, zdi, okna a dokonce i zrcadla. Z okna jsem přes ledový filtr neviděla víc než podivnou rozmazanou a zvlněnou čerň. S cuknutím jsem se otočila, když se za mnou ozvalo tříštění ledu. Nohy mi na ledu, který pokrýval podlahu, podjely a já si tvrdě kecla na zadek, pohled jsem upírala přímo na jedno ze zrcadel.

MĚLA JSI ODEJÍT! Stálo na něm velkými písmeny, vyryté v ledu. Vztek na Zaytsevovou se vrátil. "Jak jsem to asi měla udělat!" řekla jsem až příliš hlasitě a od pusy mi šly obláčky páry. Tekoucí voda z kohoutků v tu ránu zmrzla. Slova zmizela a nahradila je pomalu jiná. MĚLA JSI ZŮSTAT VENKU. NEMĚLA SES VRACET. TRPÍ KVŮLI TOBĚ MOC LIDÍ. Zírala jsem na zrcadlo a nedokázala ze sebe dostat slova. Věty však zmizely, za to chlad a led zůstaly.

ZEMŘE JICH VÍC, NEŽ MYSLÍŠ. Bylo další, co se objevilo vyryté do ledu na zrcadle. Z těch slov mi tuhla krev v žilách nebo to bylo tím chladem? Stoupla jsem si, nespouštějíc oči ze slov. Mrazilo mne z toho a to už rozhodně nebylo tím, že je to tady jako v mrazáku. "Kdo jsi?" uniklo mi ze rtů. Pod větou se písmenko po písmenku začalo rýsovat další slovo. ALEXANDRA. Tak se jmenovala. Tak se jmenovala má kamarádka, ta co tu zemřela.

"Jsi tady? Tady v té místnosti? Stejně jako poprvé? Tohle všechno děláš ty?" vyhrkla jsem a pohledem těkala po koupelně. Nastala dlouhá odmlka, než se zase rozeznělo praskání ledu.

ANO.

Tři velká a jasná písmena. Odpověď na mé otázky. A odpověděla mi má mrtvá nejlepší kamarádka.

"Proč tu jsi?" zašeptala jsem do ticha. Nemrkala jsem, zírala jsem na zrcadlo a sledovala, jak se ano celý do jednoho kusu ledu a po pár vteřinách se objevují jiná písmena, jiná slova. NEMŮŽU JÍT DÁL. Docela prosté a děsivé zároveň. Nemohla jít dál, nemohla protože…

"Ona tě zavraždila." Pochopila jsem. "Zaytsevová nebo Neadrs, jeden z nich tě zabil, ale stejně za to mohla ona." Vyčkávala jsem na svou odpověď.

ZEMŘELA JSEM RUKOU SCOTTA MITCHELLA. Civěla jsem na ta slova s otevřenou pusou. Chtělo se mi brečet, chtělo se mi začít křičet, že to není pravda. "To je nemožný!" zaúpěla jsem. Jak by Scott mohl někoho zabít?! Jak?! A pak jsem ji zahlédla. Zahlédla jsem černovlasou Alexandru, jak se průhledná mihotá kousek nad zemí. Ve tváři měla smutný výraz a přikyvovala. Namířila prst na zrcadlo a pohybovala jím, jako když maluje do vzduchu písmenka. Obrátila jsem svůj pohled zpátky na zrcadlo.

BYLO TO NAŘÍZENÍM Z. ALE ON DRŽEL ZBRAŇ. Věděla jsem koho myslí tou Z., ale stále jsem nemohla uvěřit tomu, že by Scott někoho zabil. "Ty chceš, aby Scott umřel?" zeptala jsem se tichým a slabým hláskem.

VOJÁK PLNIL ROZKAZY VELITELE, KDO BY MĚL NÉST ODPOVĚDNOST? Rozhodila jsem ruce, tohle nám jednou říkala učitelka na dějepis. Zabloudila jsem pohledem k místu v rohu koupelny, kde jsem předtím Alexandru viděla, už tam nebyla, ale stále se tam mihotala, jakási energie, takže tam byla jen jsem ji neviděla. Vydala jsem zoufalý povzdech. "To já nevím!" vykřikla jsem. Byla jsem naprosto zoufalá.

PAMATUJ, ZEMŘE JICH VÍC, NEŽ MYSLÍŠ. Připomněla mi. Polkla jsem.

"Proč?" vydechla jsem. Přestávala jsem cítit prstka rukou i nohou. Celé tohle mne nesmírně děsilo, bála jsem se na, co dalšího tu ještě přijdu. Ale žádnou další odpověď jsem nedostala. Led na zrcadle začal hřmotně pukat, jako kdyby se zněj dralo ven nějaké monstrum a stejně tak zbytek celé místnosti. Na vteřinku jsem znovu zahlédla Alexandru a vzápětí celá místnosti explodovala. Padla jsem na všechny čtyři a rukama jsem si zakryla hlavu. Bylo to, jakoby všude byla rozmístěná trhavina a led, jako to nejtvrdší sklo. Dveře na chodbu se jakýmsi divným způsobem trhavě otevřely. V jednu chvíli jsem stále ležela uprostřed explodujícího ledu a v druhou jsem se válela po kamenné podlaze chodby. Dveře koupelny se hlasitě zabouchly. Vstala jsem, oklepala se a vzala jsem za kliku dveří. Nic. Nešly otevřít, i když jsem se na kliku zavěsila celou svou vahou. Ani se nehnuly.

Vůbec jsem nechápala, co se uvnitř stalo. Byla jsem z toho setkání naprosto mimo, byla jsem mimo z toho, že kluk, kterého jsem poslala na smrt, je vlastně vrah, i když jednal pod rozkazem. Svezla jsem se po dveřích do dřepu a rukama jsem si zajela do vlasů. Koukala jsem do chodby a snažila se v tom všem najít nějaký smysl. Vlastně jediné, co mi přišlo nejsmysluplnější, bylo to, že duchové fakt existují.

Jenže poslední na, co jsem fakt chtěla myslet, bylo to, že Scott je vrah. Znělo mi to hrozně. Bylo to hrozné. On prostě nemohl někoho zabít. Ale co ty víš, co dělal v době, než tě potkal? Našeptával mi tichý hlásek vzadu v hlavě. Připlácla jsem si dlaně na spánky a snažila se to vypnout. Nechtěla jsem o Scottovi přemýšlet takhle.

Musela jsem se zvednout a jít za Jordanou. Musela jsem, ale nemohla jsem. Možná, že tím že tu umře víc lidí, myslela i mne. Nebo ne. Alexandra už tehdy byla zvláštní člověk a raději jsem nepřemýšlela nad tím, jak zvláštní byla, když je duchem a uvízla někde na hranici. Bylo mi jí tak trochu i líto. Těžko jsem se zvedla ze země a se zatnutou čelistí se dobelhala ke dveřím do našeho pokoje. Musela jsem si při tom pádu, kdy jsem se z prostředku koupelny dostala na chodbu, což byla vážně divné, nějak poranit kotník, protože jsem na něj sotva šlápla a už jsem bolestí skákala ke stropu.

Bez zaklepání jsem vtrhla dovnitř a uviděla Jordanu sedící na zemi mezi kupkou jejích věcí. Mé věci tam nikde nebyly, protože jediné a poslední, co jsem tu měla ve svém vlastnictví a bylo to mé, byly moje boty. Z čehož jsem byla totálně nadšená. Neadrs si s tím vážně dal práci a velkou. Ale Jordana taky, zakryla vysklené okno několika tričky, svou vlastní matraci vrátila na původní místo a začala teď uklízet zbytek svých věcí. Všimla si mne, až když jsem zavřela dveře, vlastně mne zajímalo, jak se dostala dovnitř, když Neadrs za sebou dveře zamkl.

"Ahoj." Její zvláštní odměřený tón hlasu, byl děsivý.

"Ahoj." Odvětila jsem. Rozhlédla jsem se po místnosti a zahlédla ve střepu zrcadla, který ještě zůstal viset na zdi svůj odraz. Vypadala jsem strašně. Nejen, že jsem měla vlasy poměrně zacuchané a neupravené, ale na pravé straně čelisti se mi skvěla parádní modrofialová modřina. Naposledy jsem se v zrcadle pořádně viděla v době, kdy jsem se Scottem byla u nás doma. To jsem vypadala ještě docela normálně, i když jsem sem tam nějakou tu modřinku měla.

Uhnula jsem pohledem od zrcadla a podívala se na své ruce, na zápěstí jsem měla též skvějící se modřinu. Vlastně až teď jsem si začala všímat všech svých modřin a zranění. Neměla jsem jich sice moc, ale i tak jsem věděla, že nějaké mám. Třeba tu obrovskou modřinu na břiše a všechny na památku od Neadrse.

Podívala jsem se na Jordanu, zrovna si balila do kusu látky nějaké věci a mezi nimi taky nůžky. Ještě jednou jsem se mrkla do zbytku zrcadla, tedy ne že bych zrovna teď nějak moc přemýšlela o svém vzhledu, ale když se to vezme kolem a kolem, k čemu mi vlastně jsou vlasy pod lopatky?

"Můžeš mi prosím půjčit ty nůžky?" zeptala jsem se Jordany se zvláštním napůl opravdovým a napůl falešným úsměvem. Přikývla a podala mi je. Natáhla jsem se k ní, aby se nemusela zvedat, a při tom jsem si celou vahou stoupla na bolavý kotník, sykla jsem bolestí. Vzala jsem si nůžky do ruky a přišla blíž k zrcadlu, tak abych se tam stále viděla po ramena. Kousek nad pravým ramenem jsem si vzala do ruky pramen svých vlasů a nasměrovala nůžky kousek nad prsty, jimiž jsem svírala vlasy. Zavřela jsem oči a nadechla se. Pak jsem střihla, ale musela jsem ještě několikrát, jelikož nůžky byly už trochu tupé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zoey Zoey | Web | 30. listopadu 2013 v 17:55 | Reagovat

Proboha! Teď jsem si vzpomněla, jak si se zmiňovala o tom duchovi...kámoško, čeho se ještě v Prachu dočteme? Vlkodlaků, upírů, smrtijedů? :-D Ale ne, rozhodně to bylo dost smutné, jak k ní mluvila skrz ten led- zrcadlo. A byla to tedy i Alexandra, kdo tenkrát v té koupelně, někdy v prvních kapitolách, udělal tu zimu a napsal ta slova, že jo? Jak pak Mishu našel Scott. To je hajzl sakra, já ho nenávidím ještě víc než dříív! O_O Je pitomej :-D

2 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 1. prosince 2013 v 19:12 | Reagovat

WOW... to je dokonalé! Nevím, co k tomu říct.. Ta atmosféra je dokonalá. Úplně jsem cítila ten chlad v koupelně.. A to že je Scott vrah mě zas až tak nepřekvapilo a divím se že Mishu jo. Pracoval pro Z. tak se to dalo docela čekat.. Jdu na další část.. :D

3 Berry Lettyen's Berry Lettyen's | Web | 2. prosince 2013 v 14:21 | Reagovat

[2]: Ji to překvapilo, protože Misha je vlastně docela naivní a přece by si o Scottovy nemyslela něco špatného :D a to že je vrah už vůbec :D Ona si ho prostě idelizovala jako někoho kdo by nikdy neublížil ani mouše ;-) :D

4 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 2. prosince 2013 v 18:39 | Reagovat

[2]: Trošku hodně naivní, ale láska je slepá že, tak se nemůžeme divit.. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|