Prach||Dvacátá osmá kapitola 2/2

29. listopadu 2013 v 22:39 | Berry Lettyen's |  Prach
Otevřela jsem oči a pokračovala dál tím samým způsobem. V zrcadle jsem viděla Jordanin odraz, jak mne se zaujetím pozoruje. Když už jsem měla problém s tím si vlasy vzadu nějak ostříhat, zvedla se ze země a přišla ke mně. "Pomůžu ti." Řekla už normálním tónem a vytrhla mi nůžky z ruky. A tak jsem si nechala od Jordany vlasy dostříhat. Byl to zvláštní pocit, ale takový osvěžující. Protože mi na chvíli přišlo všechno normální. Prostě jsme s Jordanou v tu chvíli byly jen dvě holky, z nichž jedna stříhá té druhé vlasy, a to holky přece dělávají ne?


Mrkla jsem na sebe do zrcadla. Byla jsem s tím spokojená. Tenhle kousek normality, byl pro mne v tomhle blázinci velice cenná věc. Pročísla jsem si vlasy rukou a poděkovala Jordaně. Na podlaze se válely bývalé prameny mých vlasů. Nebylo to ani trochu smutné, ba naopak, tohle byla asi jedna z nejšťastnějších věcí tady.

Věděla jsem, o co teď musím Jordanu požádat. O to, aby se společně se mnou vydala na sebevražednou misi. Dělalo se mi z toho špatně od žaludku. Posadila jsem se na kraj její postele. Jordana mi věnovala vševidoucí pohled. "Tak povídej." Řekla. Vydala jsem ze sebe jakýsi zmučený zvuk a podívala se na ni.

"Potřebuji tvou pomoc." Nejprostší vysvětlení na světě.

"Hm. Pokračuj." Bylo to, jako kdybych jí tu dělala nějakou zajímavou nabídku na koupi sekačky na trávy. V duchu jsem se tomu zasmála.

"Potřebuji, abys mi pomohla. Tohle místo musí přestat existovat." Snažila jsem se svým slovům dát nějakou sílu, která by Jordanu motivovala k tomu, aby mi pomohla, aby souhlasila. Nějakou chvíli stála nade mnou, paže rezignovaně založené a krapet vyděšený pohled. Když neodpovídala, odhodlala jsem se pokračovat. "Musíš být můj parťák ve zločinu Jordano. Já sama ten benzín nerozliju, já sama to nedokážu." Prosila jsem ji. Pomalu si dřepla vedle mne a opřela si tvář do dlaně. Na chvíli to vypadalo, že by mi i mohla chtít pomoct.

"Já to nechápu, proč?" odpověděla konečně.

"Protože jinak se odsud nikdy nedostaneme." A pak jsem nepřítomně dodala ještě jedno nikdy. Jordana sledovala podlahu a na mne se vůbec nepodívala. Tušila jsem, co se jí honí hlavou o tom, jaký je tohle sebevražedný plán - což taky byl -, o tom, že to stejně nedokážeme a proč to vlastně chci udělat. Povzdychla si, ale nespouští svůj pohled z podlahy.

"Myslím, že… Nechám si to projít hlavou. Neboj, řeknu ti, když se rozhodnu." Podívala se na mne a já jí vyčetla z očí, že by chtěla být chvíli sama. Bezděčně jsem se zvedla z postele, poděkovala jí a vyšla z pokoje, kde už jsem byla vesměs kvůli nepřítomnosti mé matrace vítaným hostem. Tady stejně všechno bylo jen dočasné, jak přátelství, tak i životy.

Dalo by se říct, že jsem neměla kam jít. Mohla jsem si sednout na zem před dveře do Jordanina pokoje nebo jít za mámou a strejdou, jenže jsem se teď necítila moc na to, aby se o mne mamka strachovala. Potřebovala jsem si to všechno promyslet, vyčistit si hlavu. Ale i tak jsem za jedním člověkem jít musela, i přesto, že se mi příčil víc než samo peklo. Jenže jsem ze Zaytsevové musela vypáčit pár odpovědí. A to, i když jich většina vznikla z čiré zvědavosti.

Cesta ke kanceláři Zaytsevové mi netrvala moc dlouho. Myslela jsem, že půjdu daleko déle, ale únava mne stále nepřemáhala, za to jsem se divila, když jsem šla kolem několika oken, že už je venku světlo. Byla jsem si smrtelně jistá, že když jsem vlezla do koupelny byla venku ještě tma a tušila jsem hodně brzo ráno, ale kdo ví, jak dlouho jsem tam nakonec trčela? Co když to bylo déle, než jsem předpokládala?

Neobtěžovala jsem se, se zaklepáním. Vtrhla jsem dovnitř a zastavila se na prahu. Zaytsevová neseděla u stolu, ale stála u okna, zády otočená ke mně. "Čekala jsem, kdy přijdeš." Řekla, jakoby mne opravdu čekala, i když to nejspíš byla jen výmluva.

"Vážně? Tak to asi víte, proč jsem přišla." Vyštěkla jsem, ale okamžitě jsem se pokusila zklidnit, protože bych ji nerada znovu naštvala. Sepjala ruce za zády a otočila se na mne.

"Myslím si, že to vím. Chceš odpovědi, jako všichni. Na tom není nic divného."

"A vy mi budete odpovídat?" zeptala jsem se, už klidně. Zaytsevová pokrčila rameny.

"Záleží, na co se ty budeš ptát." Držela si ten svůj výraz.

"Chci vědět jen dvě věci." Chtěla jsem toho vědět daleko víc, jenže jsem se na vše nechtěla ptát.

"Dobrá." Odkývala mi to Zaytsevová. Nadechla jsem se.

"Proč děláte těm dětem tady ty příšerné věci?" vyhrkla jsem dřív, než jsem si to rozmyslela.

"Myslíš Trest?" zatrylkovala zvesela. Přikývla jsem, tohle se mi přestávalo líbit. "Když jsou lidé zlomení, nechtějí se bouřit. Jsou to jen opatření. A navíc oni se nechají snadno zničit, chápu, že vidět smrt blízkého člověka je příšerné, ovšem svůj účel to splní." Říkala to tak odměřeně a klidně. Ztěžka jsem polkla a snažila se zanevřít na všechny nadávky, které mne napadaly. Svou druhou otázku jsem musela zvolit pečlivě. Velice pečlivě, protože jsem si já hloupá řekla jen o dvě. A tak jsem se zeptala na to jediné, co mne celou dobu zajímalo nejvíc.

"Proč?" řekla jsem jenom tak nahlas, aby mne slyšela. Sklopila jsem pohled k zemi. Místností zavládlo tíživé ticho, jako ticho před bouří.

"Protože každý musí přinášet oběti." Odvětila bez emocí. Bylo očividné podle výrazu její tváře, že pochopila to, že nemyslím svou otázku předtím. Odešla jsem z její kanceláře ještě předtím, než stačila dodat něco dalšího. Mlčky jsem šlapala chodbou, nechala jsem nohy, aby mne donesly tam, kam jim nakazovalo moje podvědomí. Cestu jsem vůbec nevnímala, jen jsem šla a pažemi si objímala hruď. Nebrečela jsem, jen jsem měla v hlavě mrtvolné prázdno.

Zarazila jsem v momentě, kdy jsem si uvědomila, že za mnou bouchly dveře. Probrala jsem se ze strnulosti a otočila se po nich. Nikdo za mnou nestál, to se jen zavřely po mém příchodu do… pokoje kde bydlel Scott. Byla jsem tu za celou dobu jen jednou a i tak mi to tu docela utkvělo v paměti. Najednou jsem čekala, že odněkud z rohu vyskočí Neadrs a zmasakruje mne. To se nestalo. Zase jsem přepnula na autopilota a v hlavě měla prázdno. Lehla jsem si do jedné z postelí, do té kde spal Scott.

Nemyslela jsem na nikoho ani nic konkrétního. Hlavou mi jen létaly různé obrazy, které jsem nevnímala. Schoulila jsem se do klubíčka a přikryla se. Pevně jsem zavřela oči, až teď jsem si uvědomila, jak moc jsem unavená. Začala jsem v klidu oddechovat a nechala se odnést na vlnách spánku.

Ovšem klidu jsem se ve spánku nedočkala. Zdálo se mi o příšerných věcech, od nápisů psaných krví až po to, jak běžím nekonečnou chodbou k člověku, který se na jejím konci zalyká bolestí. Když jsem konečně doběhla nakonec chodby ležel tam pokaždé někdo jiný v tratolišti krve. A tak se to opakovalo do té chvíle, než jsem se konečně s trhnutým a křikem probudila. Určitě jsem křičela i ze spánku, protože jsem měla úplně sucho v krku. Dýchala jsem strašně rychle.

"Nechceš vodu?" nadskočila jsem a vykřikla, když se mi na tohle někdo zeptal. Osoba sedící ve stínu. Už bylo venku zase šero.

"Co tu děláš?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem. Osoba vystoupila ze stínu a podívala se na mne. Neadrs se ušklíbl.

"Bydlím tady a ty jsi se sem nasáčkovala. Tak mi to laskavě vysvětli." Nemluvil jako Neadrs, kterého jsem znala. Tenhle měl klidný hlas.

"Já…" ale co jsem mu měla říct? Že jsem prostě šla, až jsem se dostala sem? A pak jsem si prostě zalezla do postele a usnula? "…nevěděla jsem, co dělám." Což byla tak ostatně pravda.

"Aha." Řekl stále klidně a pak se najednou začal smát. Nechápavě jsem na něj hleděla. "Panebože, ty jsi tak naivní." Vyhrkl mezi záchvaty smíchu.

"Nejsem." Oponovala jsem mu.

"Ale jsi. Očividně těm kecům, co ti řekl Mitchell, věříš." Už se tvářil jako ten Neadrs, kterého jsem znala.

"Netuším, o čem to mluvíš." Vyhrkla jsem a už se chystala k odchodu. Neadrs mne však zastavil tím, že mne chytl za paži.

"Počkej. Chci ti pomoct." Přestal se smát a mluvil se vší vážností. Vyvalila jsem na něj oči.

"Ty ses snad praštil do hlavy?" teď jsem se smála já. Byl to vážně dobrý vtip.
"Ne, jen ti chci pomoct. Protože, i když mi přijde neskutečně naivní, že po tak krátký době, co Mitchella znáš, mu baštíš ty jeho kecy o tom, jak tě šíleně miluje." Při těch slovech jsem sebou trhla.

"A co když to myslí vážně?" odsekla jsem.

"A co když ne?" vrátil mi to Neadrs. Najednou mne o tom nutil přemýšlet.

"Dobrá tak mluv." Povzdychla jsem si. Neadrs nasadil výraz, který jsem u něj snad nikdy neviděla. Upřímný.

"Myslím si, že by bylo správné, aby Mitchell dostal ještě jednu šanci. Aspoň jednu poslední, vždyť poslední přání dostávají snad všichni, kdo jdou na smrt ne?" Neadrs se tvářil podivně, ale vůbec jsem u něj nezaznamenala známky agresivity nebo jeho normálního chování.

"Jo to by bylo. Proč se teď o něj staráš?" můj hlas mi zněl cize. Vypadalo to, že mluvím skoro otráveným tónem.

"Protože bych aspoň jednou za život chtěl udělat dobrou věc a navíc můžeš za to ty, že je tam, kde je. Byl to fajn kámoš než sis to sem nakráčela." Odfrkl si.

"Ty a dobrou věc? To snad ani nejde dohromady. A proč mně do háje všichni obviňují z toho, co se děje Scottovi? Nebyla to snad Zaytsevová, kdo to rozhodl? Nebyl si to snad ty, kdo ho zmlátil? No?!" vykřikla jsem na Neadrse.

"Sedni si jo? Prosím tě." Požádal mne, já však dál stála. Odmítala jsem ho poslouchat. Přišel ke mne a položil mi ruce na ramena. Zatlačil mne do ramen a já si začala sedat. Vytrhla jsem se mu a uštědřila Neadrsovi facku. "Ne, s tebou to fakt po dobrém nejde." Dodal a teď už se, se mnou vážně nemazal. Silou mne donutil se posadit. Rezignovaně jsem si založila ruce na prsou.

"Poslouchej mě. To, že jsem udělal to, co jsem udělal, bylo na příkaz. Chápeš? Všechno jsem dělal, protože to Zaytsevová řekla. Jinak by mě zabila." Vysvětlil mi to. Já však kroutila hlavou a snažila se zadržet slzy té směsice emocí.

"Všechno ne. Hodně z toho si dělal sám od sebe." Zakňourala jsem, slzy jsem už neovládla. Byly to slzy vzteku, teď už určitě. Třásla jsem se vzlyky, které jsem se pokoušela zadržet.

"Vážně, prosím neplač. Jo dělal jsem něco z toho sám od sebe, ale teď ti chci fakt jen pomoct." Došla mu slova a chvíli bezmocně máchal rukama ve vzduchu. Neobratně mne objal. Bylo to zvláštní, ale potřebovala jsem utěšit. Vzteky jsem mu začala bušit pěstmi do hrudi. "Hej, holka. Klídek." Vzal mne za obě zápěstí a držel je v úctyhodné vzdálenosti od svého hrudníku. "Chápej, pomůžu ti z toho Mitchella na chvíli dostat ano? Slibuju, že neudělám nic, co by protiřečilo naší domluvě, ale ty to musíš slíbit taky ano?" podívala jsem se mu do očí. Už to nebyly hladové oči zabijáka, ale tyhle oči prosily o to, abych mu důvěřovala. Můžeš pomoct Scottovi a tím i všem ostatním.

"Slibuju."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Milča Milča | E-mail | Web | 30. listopadu 2013 v 6:38 | Reagovat

Páni... od té doby, co jsem četla začátek, jsem nečekala, že to s Mishou dopadne takhle...
Ale snad bude i se Scottíkem v pohodě! :D

2 Zoey Zoey | Web | 1. prosince 2013 v 11:03 | Reagovat

Ta je pitomá, ta je pitomá, jak mu může něco slibovat, takovýmu příšernýmu člověku, vždyť je to vrahoun s pistolí, sakra Bobule, co si myslíš že píšeš? :-D Doufám že umře :-D  8-)

3 Berry Lettyen's Berry Lettyen's | Web | 1. prosince 2013 v 11:31 | Reagovat

[1]: To já taky ne :D

[2]: Já si nemyslím co píšu, ten blbec přišel za mnou a prosil mne jestli může být aspoň na chvíli dobrák a i přesto, že jsem mu řekla ne tak si dělal co chtěl! :D

4 Zoey Zoey | Web | 1. prosince 2013 v 13:52 | Reagovat

[3]: Tomu říkám inteligence jak vořech :D Scott je prostě psychouš, shodněme se na tom :D

5 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 1. prosince 2013 v 19:20 | Reagovat

Wow.. jo, další wow, protože na to se nic jiného říct nedá. Doufám, že neporuší se slovo.. Snad by z něho mohlo být i něco dobrého. Nemusí být pořád jen zlý.. Uvidíme.. Už se těším na další kapitolu :-)

6 Berry Lettyen's Berry Lettyen's | Web | 2. prosince 2013 v 14:24 | Reagovat

[5]: Konečně někdo kdo si taky nemyslí, že musí být pořád jen zlý :-) i když je pravda, že já jsem si zatím, že prostě musí být zlý stála :D :D

7 Bella-Kejtý<3 Bella-Kejtý<3 | Web | 10. prosince 2013 v 16:03 | Reagovat

Úchvatné :))
Na blogu je důležitý článek, přečti si ho prosím http://kacenqa-kacisekk-kaculik.blog.cz/1312/end

8 ellnesin-blog ellnesin-blog | Web | 10. prosince 2013 v 16:43 | Reagovat

Krása

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|