Prach||Dvacátá sedmá kapitola 1/2

10. listopadu 2013 v 14:09 | Berry Lettyen's |  Prach
Překvapivě dlouhá kapitola, skoro 4 000 slov, vlastně 3 987 slov :). Je docela zajímavá - podle mého - a snažím se poslední dobou psát aspoň 100 slov denně ať nám Prášek krapet odsýpá :D. No, doufám, že se bude líbit. Po sto letech není na konci cliffhanger, takže vás možná moc bavit nebude. Ale já doufám :). Jinak, musela ji rozdělit - why blog.cz?! why?! - takže zase dvě části no...

Enjoy it!

Dvacátá sedmá kapitola



Od Scotta jsem odešla, až když se v chodbě s celami setmělo. Za celou tu dobu nepronesl ani slovo a ani neotevřel oči. Buď spal, nebo na to neměl sílu. Nebo se nechtěl dívat na někoho kvůli komu je teď polomrtvý. Šeptal mi hlásek uvnitř mé hlavy. Ale nešla jsem za Fritzem - tedy strejdou - ale za Zaytsevovou. Šla jsem za ní z jediného důvodu - říct o našem plánu a uprosit ji, aby už nenechala Neadrse takhle Scottovi ublížit.

Opatrně jsem zaklepala na dveře její kanceláře. "Dále." Ozvalo se zevnitř. Smekla jsem rty a vešla do místnosti. Těžké závěsy byly zatažené a jediné, co kancelář osvětlovalo, byla lampička na jejím stole. Zvedla hlavu od nějakých papírů a podívala se na mne. "Ach, Misho." Vypadala, že jsem ji docela vyvedla z rovnováhy, svým příchodem. Najednou bych neřekla, že je to zrůda, co dokáže takhle ničit životy, ale že je to jen životem unavená žena. Sundala si brýle a věnovala mi nevěřícný pohled. "Co potřebuješ?" dodala asi po dvou vteřinách.

"Chtěla bych vám to všechno říct." Stále jsem stála u dveří, jako bych se bála, že mne tu něco sežere.

"A-aha," začala, zřejmě nebyla zvyklá, aby za ní někdo chodil - dobrovolně - a začal jí říkat všechno, o čem byla přesvědčena, že vymlátí z někoho jiného, "tak se posaď." Švihla rukou směrem k židli proti jejímu stolu. Už se vracela do své normální podoby. Posadila jsem se a dívala se na závěsy.

"Chtěli jsme podpálit Sarkišnin." Začala jsem své vyprávění a pokračovala dál. Řekla jsem jí všechno, od té chvíle, kdy mne chtěla nechat zastřelit Scottem až po chvíli, kdy jsem se ocitla v její kanceláři a uzavřela s ní dohodu. Celou dobu jsem se nezastavila v mluvení a ona mne nepřerušovala, jen na mne upřeně hleděla. "A zbytek příběhu už znáte." Tím jsem to ukončila. Zaytsevová mírně pokývla hlavou.

"Asi máš hlubší důvod, proč jsi sem přišla a všechno mi pověděla, že?" už to byla ta Zaytsevová, kterou jsem znala. Nemluvila jízlivě ani zle, jen tím jejím povýšeným tónem, kterého se asi nikdy nezbaví.

"Jo. Nechte ho už na pokoji, prosím." Když jsem to říkala, zpříma jsem se jí podívala do očí, nesnažila jsem se o nějaký vražedný pohled, jen jsem jí tím chtěla ukázat tu bolest, která mne trýznila. Věřila jsem, že tam někde uvnitř Zaytsevové je totiž polapena docela normální i když sobecká žena.

"Bylo mi to vcelku jasné už od chvíle, kdy jsi sem přišla." Odvětila a něco si zapsala.

"A?" vydechla jsem.

"A docela mi tvé počínání překvapilo, jdeš zachránit někoho, kdo už je stejně mrtvý. A i když víš, že kdyby mne to naštvalo, mohla bys teď klidně sedět v cele smrti taky, ale stejně si do toho šla. Překvapuješ mne, Misho."

"Co z toho vyplívá? Necháte Scotta na pokoji? Nebo se z něj budete pokoušet dostat informace, co jsem vám teď řekla i tak a necháte z něj vymlátit duši?!" rozkřikla jsem se. Začínalo, mi být všechno jedno, život mi stejně šel do kelu tak proč to nepodělat ještě víc. Zaytsevová na mne dlouhou chvíli hleděla bez jakéhokoliv výrazu.

"Prozatím ano." Řekla a odvrátila pohled.

"Prozatím?!" zaúpěla jsem.

"Prozatím a radši jdi, než si to rozmyslím!" poručila mi. A já ji poslechla, otočila jsem se na patě a rázovala si to ke dveřím, když jsem vzala za kliku, dodala: "I mne to mrzí, co se Scottovi stane, byl pro mne jako vlastní, ale zapříčinil si to sám a on to ví. Kdyby dělal svou práci, jako poslední tři roky a nezačal do toho tahat city, jako to vy mladí tak rádi děláte, mohl by žít." Zarazila jsem se. Pohlédla jsem na ni přes rameno.

"Tím chcete říct, že když by se těch citů vzdal, bylo by pak všechno v pořádku a on by nemusel umřít?" cítila jsem v očích slzy, ale před ní jsem nemínila brečet. Zakroutila hlavou.

"Pro něj už by se nic nezměnilo." Řekla sotva slyšitelně. Zabouchla jsem za sebou dveře a rozběhla se chodbou přímo za Fritzem a mámou.

Opravdu jsem celou tu dobu běžela. Popravdě jsem se tím, že jsem nemohla už po několika desítkách metrů sprintu dýchat, trestala. Za tohle všechno bych si zasloužila víc, ale jednu světlou stránku to mělo - zachránila jsem mámu. A strejdu. Alespoň někoho. Když jsem byla u Fritze ani jsem se neobtěžovala klepat, prostě jsem vrazila dovnitř a málem padla nedostatkem vzduchu. Opřela jsem se o jednu skřínku a zhluboka dýchala. Kyslík, který se mi odstával do plic, pálil jako čert.

"Misho?" byly to dva hlasy, které mluvily sborem. Pousmála jsem se, setřela slzy a otočila se jejich směrem. Mamka ležela na nemocniční posteli na boku a povídala si se svým bratrem, který seděl u ní. Na chvíli všechen smutek i bolest opadly a nahradil je záchvěv štěstí. Tuhle chvíli jsem chtěla prodloužit na co nejdéle, a proto jsem překonala vzdálenost, která mne dělila od mé mámy a pak se jí vrhla do rozevřené náruče. Rozplakala jsem se. Poslední dobou jsem plakala, brečela nebo vzlykala skoro pořád, ale řekněte, kdo by neronil slzy, když se kolem něj děje tolik hrozných i šťastných věcí.

Maminka taky plakala a pořád dokola opakovala moje jméno. Po dlouhém objetí jsem se kousek odtáhla, abych se mohla své mamce podívat do obličeje. Měla ho samou modřinu, ale i tak jí šedé oči zářily štěstím a překypovaly láskou. Byla pravda, že jsme přišly o tátu - i když jsem si to nepřipouštěla, protože bych se pak určitě psychicky zhroutila - ale pořád jsme měly jedna druhou. "Mami. Maminko!" vzlykala jsem a zabořila svůj obličej do jejího ramene. Strašně moc mi chyběla. Strašně moc. Políbila mne na tvář a řekla přesně to, na co jsem myslela.

"Strašně se mi stýskalo. Už jsem si myslela, že se odtamtud nedostanu a už tě neuvidím. Ach, jak jsem se o tebe bála, Misho!" starala se hlavně o mne a ne o sebe, prostě moje máma.

"Ale jsem tady." Zaprotestovala jsem. Podívala se mi do očí.

"Já vím." Usmála se.

"Neublížili ti moc?" zeptala jsem se starostlivým tónem. Občas totiž jsou chvíle, kdy jsem se musela já starat o ni.

"Ne, všechno to bylo spíš pro efekt, i když pár modřin jsem získala to je pravda, ale tak každý voják má z války šrámy ne?" chabě se pousmála. Přikývla jsem. Něco na těch slovech bylo, protože pokud já jsem byla voják - což je pravda - tak mé šrámy jsou už nesmírně hluboké.

"Misho, mohl bych se na něco zeptat?" to už se ozval strejda. Vymanila jsem se z maminky objetí a posadila se na kraj postele.

"Jasně." Hlas jsem měla rozviklaný. Tak nějak jsem tušila, na co se bude chtít zeptat. Polkla jsem.

"Co se stalo nebo co se muselo stát proto, abychom tu mohli všichni takhle sedět?" takže jsem si to myslela správně. Co jsem mu teď měla říct? A jak jsem to měla dát dohromady, aby to nerozhodilo mamku? Asi by ji podstatně vyvedlo z míry, kdybych narovinu řekla, že tu všichni tři můžeme být jen kvůli tomu, že někdo jiný má být mrtvý.

Řekla jsem proto jen: "Nic moc to nebylo." Málem jsem si vrazila facku. To už bylo lepší to vysypat narovinu. Fritz teda strejda si mne měřil nevěřícným pohledem a mamka nechápavým.

"To ti nevěřím." Pronesl strejda. A kdo mi to taky věřil, že? Teda rozhodně ne každý, kdo ví čeho je Zaytsevová schopná.

"Sergeji!" okřikla ho mamka. Na vteřinku jsem byla mimo mísu, než mi svitlo. Raymond Fritz nebylo pravé jméno mého strejdy, bratra mé mamky. Do telefonu mi říkal něco o tom, že se nechal pro bezpečnost své rodiny přejmenovat a maminka mu zřejmě odmítala říkat Raymonde nebo si na to nemohla zvyknout.

"Ne mami. Má pravdu. Je to úplně jinak. Zaytsevová… uch… Zaytsevová za to chtěla docela dost…" víc jsem ze sebe nevymáčkla. Mamka na mne zírala vyděšeně a strejda si zachovával výraz pokerového hráče. Zřejmě ho napadlo, co jsem musela zaplatit. Fritz se opřel lokty o své nohy.

"Život toho kluka." Doplnil mne.

"Scotta." Opravila jsem ho, připadalo mi lepší o Scottovi mluvit jménem a ne ho nazývat jako toho kluka. Nebylo by to vůči němu fér.

"Prosím řekněte tu někdo, že si děláte srandu. Že tohle není pravda. Proč by někdo musel umírat, abychom my mohli být spolu?" mamka to nechápala a vysvětlit jí to bylo těžké, obzvlášť když jsem sotva držela ty slzy smutku a bolesti hezky v očích tam, kde mají být. Stejně bylo zvláštní, že jsem měla ještě, co brečet.

"Aňo, bohužel to je pravda. Člověk - pokud se jím ta osoba vůbec dá nazývat - jménem Zaytsevová nedává nic zadarmo a v tomto případě to byla cena opravdu vysoká." Jednoduché a prosté vysvětlení, možná by to tak i fungovalo, kdybych se slova nechopila a dvě vteřiny později já.

"Jenže ona by Scotta zabila tak jako tak. Řekla mi, že je to protože," najednou jsem nevěděla, co říct, to o těch citech by zase otevřelo další dveře do další dimenze téhle konverzace a to jsem fakt nestála a tak jsem použila to první vysvětlení, "protože ji odmítal dál poslouchat. A věděl toho příliš o tom, proč je vlastně celá tahle šaráda jménem Sarkišninu spískaná. Vlastně to vůbec není kvůli tobě mami. Je to jenom protože si Zaytsevová myslí, že je to, to nejlepší řešení pro celý vesmír." Vzala jsem mamku za ruku a povzbudivě se usmála. V téhle chvíli jsem dávala všechno do přetvářky, aby si to maminka nedávala za vinu.

"Takže ta Zaytsevová je takový ten člověk, jako jsou ti padouši ve filmech, co si s člověkem hrají jako kočka s myší?" zeptala se maminka, vypadala, že jí z toho není zrovna nejlíp.

"Asi tak." Přisvědčili jsme se strejdou najednou.

"To je otřesné." Maminka kroutila hlavou a povzdechla si. Já zabodávala pohled do země a povzdechla si taky.

"Nechce někdo brownies?" vyhrkl strejda a odešel do toho kamrlíku, co se skrýval za ordinací. Docela by mne zajímalo, kde tady sehnal brownies. Strejda je přinesl na tácku a každý jsme si vzali jeden. Vlastně to byl chytrý tah na změnu tématu. Všichni jsme totiž měli zacpané pusy bábovkou a byli a kapíček spokojenější.

Donutila jsem se ten jeden kousek sníst, i když jsem měla žaludek tak stažený, že jsem to zvládla jen s obtíží. A navíc proč já bych se měla moct ládovat brownies, když Scott je… radši jsem ani nemyslela na to, co je se Scottem právě v tuto chvíli. Nikdo z nás nic neříkal a asi to tak všem vyhovovala, teda mně určitě. Strejda se zvedl ještě jednou a přinesl čaj. Znovu jsem se donutila ten jeden hrneček vypít.

Když jsem měla vcelku i plný žaludek, cítila teplo po horkém čaji a nechala se obejmout svou mamkou, připadala jsem si při myšlence na Scotta, jako ten největší zrádce na světě, co kdy žil. S pohledem upřeným na dveře ven z ordinace jsem se zamyslela. Měla jsem špatné svědomí, moc špatné.

"Já už jdu." Řekla jsem kamenně a začala jsem se zvedat. Mamka mi věnovala šokovaný pohled.

"Já tě nenechám se tu potulovat, když je tu takový člověk!" spustila na mne. Upřímně jsem se na mamku podívala, ona to prostě nechápala. Poradit si se Zaytsevovou byla jedna věc, druhá byla poradit si sama se sebou.

"Mami, ty to nechápeš. Já tu nemůžu být. Při té představě, že… No to je jedno, ale já prostě potřebuju odejít? Pochop to, na deset vteřin se prosím tvař, že je to chápeš a nech mne jít ano?" prosila jsem svou mámu. Fritz na chvíli vypadal, že se do toho vloží, ale zarytě mlčel. Máma si povzdechla.

"Pokusím se, na deset vteřin." Sdělila mi se smutným výrazem. Jen jsem na ni s polovičatým úsměvem pokývla a zmizela z ordinace. Tentokrát jsem, ale neutekla jako od Zaytsevové, v klidu jsem došla ke dveřím a pomalu je otevřela a pak za sebou tiše zavřela.

2. část

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bee Bee | Web | 10. listopadu 2013 v 14:13 | Reagovat

Ahoj promiň, že otravuju, ale dala bys mi prosím hlas na tomhle odkaze? Jsem tam jako Bee děkuju http://nnina-dobrev.blog.cz/1311/sutaz-o-damonov-prsten-2-kolo#komentar109842267

2 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 10. listopadu 2013 v 14:25 | Reagovat

Hezká kapitola. Je super že se setkali, ale je mi líto Scotta. Co se mu ještě stane a jestli opravdu umře... Jdu hned na další.. :-)

3 Clara Black Clara Black | Web | 10. listopadu 2013 v 14:28 | Reagovat

Hmmm, krásná kapitolka. Její délka je taky krásná, ale to víš, že? :) A nový vzhled se mi taky líbí :3 Ještě, že existuje Bobulka s Práškem, je to stejně dobrá kombinace, jako kafe s cukrem - ideální na zlepšení nálady :) Fakt krása, Bobulko. Jenom doufám, že si o mě nemyslíš, že jsem blázen. A taky doufám, že paní Z už konečně zmizí z povrchu zemského... 3:) A S to musí přežít, jinak si z tebe udělám Bobulkový koláč 3:)

4 Berry Lettyen's Berry Lettyen's | Web | 10. listopadu 2013 v 14:36 | Reagovat

[3]: Nemyslím si o tobě, že jsi blázen :D A děkuju :3 a Bobulkový koláč ze mne prosím nedělej :D i když možná... ;) ale děkuju moc :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|