Prach||Dvacátá sedmá kapitola 2/2

10. listopadu 2013 v 14:12 | Berry Lettyen's |  Prach

Na vteřinku jsem se zamyslela, co to vlastně chci udělat. Chtěla jsem jí za Scottem. Musela jsem. Dlužila jsem mu toho víc, než kdy dokážu splatit. Dlužila jsem mu život. Semkla jsem rty a rozešla se chodbou. Ruce jsem zatínala v pěst a mlčenlivě hleděla před sebe. Jediný způsob jak jsem dokázala předejít breku.


Tentokrát mne nikdo nepřepadl, ani si se mnou nechtěl "promluvit". Tentokrát jsem poprvé došla od ordinace až k východu. Zatlačila jsem do velkých dřevěných dveří a sledovala, jak se otvírají. Venku byla stále tma. Jak by ne, když je bůh ví kolik hodin. Pomalým krokem jsem šla tou samou cestou, jakou jsem přivedla Scotta k severní straně Sarkišninu. Byla to hrozivá připomínka toho, co jsem udělala. Zachránila si svou mámu! Ozvalo se mi v hlavě. Byla to pravda, zachránila jsem tím svou mámu, ale za cenu života někoho jiného na kom mi taky záleží. Tohle byl dost těžký vnitřní souboj. Na jednu stranu jsem byla smutná z toho, co se kvůli mně děje Scottovi a na druhou jsem skákala radostí, že je máma v pohodě. Příšerný spor.

Nepamatovala jsem si přesně, kde byl vchod do - už tomu tak můžeme říkat - vězení, avšak jakýsi kousek mne, který jsem nijak nevnímala, mne zavedl přímo ke dveřím. Strnula jsem. Co chvíli otvírám nějaké dveře. Byla to naprosto irelevantní myšlenka, ale i tak mi to nedávalo smysl. Už jsi zralá na psychiatra. Řekla jsem si v duchu. A byla to pravda, vážně jsem byla zralá na blázinec, protože jsem si připadala, jako bych se měla každou vteřinou zhroutit.

Nadechla jsem se a odhodlaně dveře - které při bližším pohledu symbolizovaly bránu, obzvlášť kvůli plastice oblouku kolem nich - otevřela. Ve vstupní místnosti byla ještě větší tma, než když jsem tu byla naposledy, ale zato z místnosti s celami sem doputovala trocha světla. Bylo to zvláštní, snad poprvé jsem viděla někde jinde kromě kanceláře Zaytsevové, že by se tu svítilo. Když jsem vešla do místnosti, všimla jsem si, že je to jen silný měsíční svit. Měsíc byl skoro v úplňku, už mu chyběl jen den nebo dva. Tím jsem si byla jistá.

Pohlédla jsem k poslední cele. Odsud jsem dovnitř neviděla, ale s jistotou jsem věděla, že tam Scott je. Slyšela jsem, jak těžce oddechuje. Najednou se mi zachtělo se k němu rozběhnout a mříže nemříže ho pevně obejmout a už nikdy nepustit. Spolkla jsem knedlík, co se mi utvořil v krku a začala tiše našlapovat na druhou stranu chodby lemované mřížemi. Scott seděl v polosedu v rohu své cely. Oči měl zavřené a hlavu zhroucenou ke straně, už nebyl připoutaný ke stěně, jako když jsem tu byla naposledy. Ruce měl založené na hrudi a při každém nádechu sevřel oči pevněji. Vypadalo, že ho to hodně bolí. Tvářil se, jakoby spal, možná opravdu spal.

Se zvláštním pocitem jsem se začala vracet zpět ke vchodu. "Myslel jsem, že jste se o mne rozhodla dál nezajímat, dokud mne nebudete chtít odprásknout." Zasýpal a já se zarazila. Myslel si, že jsem Zaytsevová a při tom jsem ho rozhodně nemohla nechat.

"Já se o tebe zajímám a nechci, aby tě…" nepřiměla jsem se to vyslovit. Jedna věc byla o tom přemýšlet a říct to před lidmi, kteří Scotta znají možná tak od vidění, ale druhá věc byla říct nahlas před ním.

"Aha, to jsi ty." Odvětil s náznakem sarkasmu. Vrátila jsem se k němu.

"Jo to jsem já. Očividně poslední člověk ze sedmi miliard na téhle planetě, kterého bys chtěl vidět nebo slyšet." Možná jsem to se svým vlastním sarkasmem krapet přepískla, ale Scott otevřel oči a zahleděl se na mne.

"To není pravda." Oči se mu leskly bolestí, zřejmě mu i mluvení působilo bolest. Kousla jsem se do tváře a odvrátila pohled. Nedokázala jsem se na něj dívat ne, pokud byl v takovém stavu.

"Ale je. Jak ti je?" musela jsem se zeptat, prostě musela.

"Nikdy mi nebylo líp." Pokusil se o bezstarostný tón, ale vypadal tak akorát víc ztrápeně.

"Já to myslela vážně." A opravdu jsem to myslela vážně.

"Neadrs mi to pěkně natřel, zjevně si léčil komplexy z toho, že jsem byl vždycky lepší." Ušklíbl se.

"Vypadá to, že ti zlomil nos a žebra." Snažila jsem se mluvit odměřeně, bez pocitů, jinak bych tu už asi dřepěla v louži vlastních slz.

"Jaká novinka. To se z tebe za tu chvíli stal akreditovanej chirurg nebo co? Že by lekce vod Zaytsevový?" Scott narážel na docela citlivé místečko v mém už tak zborceném světě.

"Můžeš se přestat chovat, jako kdyby ti bylo všechno jedno?" zvýšila jsem hlas.

"Ale mně už je všechno jedno, Misho. Jsem mrtvej je to sto procentní. Já už se můžu chovat, jak chci." Odsekl rozlíceně. Hned po tom se chytl za hrudník a na pár vteřin pevně zavřel oči a sevřel rty.

"Tohle neříkej!" vyjela jsem na něj. Scott se s námahou postavil na nohy a došel až k mříži. Nebyla to moc velká dálka. Ale až teď jsem si všimla toho, jak má obličej celý zamazaný od své vlastní krve a bundu od ní měl taky. Tvář měl k tomu ještě posetou modřinami.

"Já si můžu říkat, co chci." Řekl už o něco tišeji, ale stále naštvaně. To mi dožralo.

"Tak je aspoň vidět, jak vážně a upřímně si myslel, když si řekl, že mě miluješ." Teď už jsem byla vážně naštvaná a z pusy jsem vypustila první, co mi přišlo na jazyk.

"To bylo to nejupřímnější a nejvážnější, co jsem kdy řekl." Donutila jsem se mu podívat do očí. Myslel to vážně, i když jsem to už dávno věděla. Držel se jednou rukou mříží a druhou měl podél těla, udělala jsem krok dopředu a opatrně položila svou ruku na tu jeho, která se držela mříží.

"Já vím." Zatokala jsem teď už v klidu. "Jen se prosím nechovej tak, jakoby ti na ničem nezáleželo." Prosila jsem Scotta. Mírně pokývl hlavou.

"Slíbit ti to nemůžu. Ale na tobě mi záleží." Kdyby tu nebyla mříž, která nás dělila, asi bych mu dala pusu, ale jelikož tu byla, tak jsem si se Scottem pouze propletla prsty. Posmutněle jsem se na něj usmála.

"Měl by sis sednout." Konstatovala jsem. Vážně by si měl sednout, vypadal, že ho zranění hodně bolí a bodejť by ne. Pustil mou ruku a pomalu se posadil a zády se opřel o mříž. Napodobila jsem ho a tak jsme seděli vedle sebe, prakticky se opírající zády, i když mezi námi stále byla ta kovová překážka.

"Nakonec dá se to, že umřu využít k dobré věci nebo spíš podpálení Sarkišninu." Začal.

"To nechápu a nemluv takhle." Odvětila jsem. Najednou to byla skoro idylická debata, pokud by si člověk odmyslel to místo i téma, o kterém jsme se bavili.

"Zaytsevová z toho bude chtít udělat velké divadlo. A ze mne udělá exemplární případ. Všechny sto procentně vyžene ven, aby se na to, jak umřu podívali. Budu - jak už jsem říkal - exemplární případ. Vytěží z toho nebo si to aspoň myslí." Osvětlil mi situaci, ale stále jsem nechápala, co s tím má společného náš plán.

"Ale já ji o tom ohni řekla." Prozradila jsem se. Scott sebou cukl.

"To je právě to, nebude to čekat. Je totiž na tom, že si nic nedovolíš a tak to bude zásah do černého a pak je vlastně docela jedno, jestli budu nakonec mrtvej nebo ne, vlastně… umřu za dvě dobrý věci - za záchranu tvé mámy a za zničení Sarkišninu." Co řekl, byla pravda, ale zároveň mluvil, jakoby už měl smrt jistou a to nedovolím.

"A jak bych tohle měla udělat? Jak bych měla založit ten požár?" ptala jsem se.

"Jako původně, kolem Sarkišninu se naleje naše zásoba benzínu, ale jeden kanystr by sis musela nechat, jako zápalnej kanystr. Máš u sebe pořád ten Glock?" poslední věc, na níž bych si teď vzpomněla i přesto, že se mi prakticky dvacet čtyři hodin denně zabodávala do boku. Vyndala jsem zbraň a položila ji na zem. Cítila jsem, jak se Scott nahnul, aby se na ni mohl podívat. Přisunul mi zbraň zpátky. "Výborně." Konstatoval.

"Takže, co budu muset udělat?" zakoktala jsem.

"Napřed budeš muset na svou stranu získat Jordanu. Potřebuješ pomoct a ona je tu očividně jediný člověk, který by to dokázal, protože je nejvíc při smyslech. Pak ti pomůže rozlít ten benzín, když s tebou nebude chtít spolupracovat, uděláš to sama. Ten benzín rozlijete tedy podle původního plánu, co nejvíc po obvodu Sarkišninu, rozhodně nevadí, když trochu pocmrndáte i hlavní halu. Až bude Zaytsevová chtít, nakáže, aby všichni vyšli ven a koukali se na to, jak mne odkrádlujou. Ty někdy v době mezitím budeš muset dát jeden ten kanystr, co ti prostě musí zbýt, někam k místu, kde jste to polily benzínem. A pak až si budeš jistá na ten kanystr vystřelíš. Bylo by fajn se trefit hned na poprvé, protože to, to bouchne a oheň se začne hodně rychle šířit kolem a ta dá! Sarkišnin hoří.

Poslední, co budeš muset udělat, je zabít Zaytsevovou." Byl to dlouhý proslov, který Scotta podstatně vyčerpal, ale z hlasu mu čišel elán a nadšení. Bylo to zvláštní.

"Docela… těžký." Byla má odpověď.

"Není, přemluv Jordanu, ať v tom jede s tebou a společně to zvládnete." V hlase mu zaznívala víra ve mne. Věřil, že to dokážu a spolu s Jordanou se zbavíme jednoho hrozného člověka, který spřádá plány na ovládnutí světa. Věřil mi. Pokývla jsem hlavou.

"Udělám, co budu moct." Kousla jsem se do rtu a sledovala své ruce složené v klíně. Glock stále ležel vedle mne na podlaze. Vzala jsem si ho do ruky a zastrčila ho zpátky za pas kalhot. Co to Zaytsevová říkala o těch citech? Že kdyby do toho Scott netahal city, nemusel by být tam, kde je. Povzdechla jsem si a pomalu se zvedla ze země. Až teď když jsem na scotta koukala z tohohle úhlu, jsem si všimla, že se mu pod kalhotami na stehně rýsuje látka připomínající obvaz. Na vteřinku jsem se na to místo na jeho noze zaměřila a všimla si, že dírou, kterou po sobě ta kulka, která ho údajně jen škrábla, zanechala je opravdu vidět, že má nohu omotanou obvazem. "Scotte vážně, proč jsi něco neřekl, že tě ta kulka tak zranila?" mluvila jsem starostlivým tónem, přesně, jako na mne mluvila máma, ať nikam nechodím.

"Co? Tohle?" zakryl vykukující obvaz rukou a pousmál se na mne. "To nic není. Vážně." Podívala jsem se mu do očí.

"Vážně?"

"Vážně. Měla bys jít."

"Ale -" snažila jsem se protestovat.

"Měla bys jít Misho. Je toho dost a času málo." Měl pravdu.

"Do-bře. A-ahoj." Měla jsem co dělat, abych ta slova ze sebe vysoukala. Věnovala jsem Scottovi upřímný, ale stále krapet smutný úsměv. Stiskl mi ruku a pak mne pustil. Běž, řekl a já šla. Ještě než jsem zabočila na schody jsem se za ním ohlédla, ale viděla jsem jen kousek mříží jeho cely, nic jiného. Byl to zvláštní pocit nechávat tam Scotta samotného.

Venku jsem vydechla. Ani jsem si neuvědomila, že jsem celou dobu, co jsem odcházela od Scotta, nedýchala. Od pusy mi šly obláčky páry, zřejmě se ochladilo. Podívala jsem se po krajině, už chtělo, aby přišlo jaro. Tahle zima, byla totiž snad tou nejhorší, kterou jsem kdy zažila nebo zažiju. Zbystřila jsem, že se sem někdo blíží. A hned jsem ji i z té dálky poznala. Už jsem stejně neměla kam utéct, protože i ona si mne všimla.

Pokorně jsem šla Zaytsevové naproti a zastavila se až metr od ní. Ona totiž taky stála. "Dobrý večer." I když byly tak dvě ráno. Já jsem na sobě však žádnou únavu nepozorovala.

"Hoernerová." Oslovila mne namísto pozdravu. Řekla mi příjmením, to znamenalo něco zlého.

"Ano paní?" vykoktala jsem.

"Nepřeji si, abys tam chodila." Nechápavě jsem na ni zůstala zírat, jak si nepřeje? Když si všimla mého výrazu protočila oči a založila si ruce na prsou. Docela jsem jí záviděla ten kabát, co měla na sobě, asi jí bylo docela teplo. "Já doslova nechci, abys jakkoliv byla v kontaktu s Mitchellem. Jasné?" sdělila mi skrz zaťaté zuby.

"Ano paní." Odvětila jsem zaraženě. Zaytsevová mi pokývla na pozdrav a odešla tam, odkud jsem já přišla. Už nemůžu mluvit se Scottem, jinak to někdo odnese. Nejspíš já nebo někdo na kom mi záleží. Jak to mám zvládnout, když za ním nemůžu? Ptala jsem se sama sebe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 10. listopadu 2013 v 14:30 | Reagovat

Poznámka, má to být tak tlustým písmem, nebo se ti to jen rozhodilo?
jinak je to boží! Doufám, že se jim to povede, podpálit ten hnusný ústav, ale nechci aby u toho Scott umřel. To nesmíš dopustit! A teď jdi rychle psát další kapitolu! :-)

2 Berry Lettyen's Berry Lettyen's | Web | 10. listopadu 2013 v 14:33 | Reagovat

[1]: To se mi rozhodilo :D taky na to koukám :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|