Prach||Dvacátá šestá kapitola 1/2

1. listopadu 2013 v 18:14 | Berry Lettyen's |  Prach
Prosím neubližujte mi za to, co jsem provedla. Jsem ještě zlejší než v minulé kapitole. Ach, jak mně je to líto :(. Já jsem sama za sebe strašně smutná. Ale aspoň po dlouhé době máte kapitolku :). Která by nevznikla bez písniček od Linkin Park, velký dávky zázvorovky a za přspětí Milky :). A po dlouhé době taky chci někomu kapitolku věnovat: a to Zoey a Claře Black, Zoey protože ona ví proč ;) a Claře, protože je za poslední dobu největší fanda Prášku, na kterého jsem narazila :). A taky vám všem, co Prach čtete :).

Dvacátá šestá kapitola



Trpělivě jsem seděla na židli a dál Zaytsevovou sledovala. Byla jsem i klidná, i když bych měla zuřit, necítila jsem to tak. Uvnitř mne bylo prázdno, už nebylo nic, co bych mohla víc zničit. Život se mi už nemohl víc rozpadnout. Už ne.

"Kéž by mé vlastní dítě bylo jako ty. Jsi, odhodlaná Misho, je to vidět." Řekla Zaytsevová skoro pyšně. Jakoby mne chválila.

"Vy máte dítě?" zeptala jsem se naprosto neutrálním hlasem bez jakéhokoliv tónu, hlesem, který mě samotné zněl cize.

"Zajisté. Vlastně ji znáš." Podívala jsem se jí do očí. Na jednu maličkou chviličku jsem v očích Zaytsevové zahlédla záblesk stesku. Nebo to tak aspoň vypadalo. Přemítala jsem, kdo by to mohl být. Když ji znám.

Ji. Jediná holka, o které jsem spolehlivě mohla říct, že ji znám, byla…

Jordana.

Trhla jsem sebou na židli.

"To je nemožný! Jordana s vámi nemůže mít nic společného!" vyštěkla jsem.

"Bohužel máš pravdu. Až na to, že ty a Neadrs jste jediný, kdo o tom ví. Od teď." Tohle mi nešlo do hlavy, určitě si ze mne musela dělat srandu, musela, musela, musela.

"To nemůže být pravda." Řekla jsem tiše a dívala se na své ruce. Pak jsem pohledem střelila po Neadrsovi. Nervózně sáhl do kapsy a s něčím si hrál, určitě s Jordaniným přívěskem. Cítil se provinile, že ukradl něco, co patřilo dceři Zaytsevové.

"Ale je."

"Takže to znamená, že jste přinutila k sebevraždě své vlastní dítě. Že jste zabila Jordaninu sestru Mary!" vykřikla jsem v neskrývaném šoku z toho objevu. Postavila jsem se tak ukvapeně, že jsem málem převrhla židli, na níž jsem seděla.

"Mary nebyla moje dcera. Byla to Jordanina nevlastní sestra, což ona sama nevěděla. A nikdo jí to říkat nebude, jinak bude pikat." Odsekla už svým typickým příkrým tónem.

"Tak proč?" dožadovala jsem se odpovědi.

"Protože muž, který se prohlašoval za mého manžela, mne sprostě podvedl a rozhodl se mít další dítě s nějakou děvkou od vedle!" Zaytsevová se rozlítila. Dřepla jsem si zase zpátky na židli, jelikož mne její slova skoro smetla na zadek. I Neadrs před ní ucouvl.

"Ale to neznamenalo, že jste ji musela nechat se zabít." Vyhrkla jsem na obranu dívky, kterou jsem v životě neviděla - ta fotka se nepočítá - a slyšela o ní jen jednou.

"Už se o tom dál bavit nebudu Hoernerová. A pokud předpokládám dobře, máš nějaký úkol, nebo si to s tvou drahou matinkou ještě rozmyslím." Ucedila skrz zaťaté zuby. "A ty." Mrskla pohledem po Neadrsovi, "Jí vrať tu pistoli, třeba ji bude potřebovat."

Neadrs, i když neochotně, mi předal Glock a já si ho zasunula zpátky za pas kalhot. Zastudil mne na kůži.

"Asi bych měla vypadnout." Konstatovala jsem úkosem. Zaytsevová povytáhla obočí a zadívala se na mne tvrdým pohledem. Pokývla hlavou.

"To bys měla, Misho. Přeci jen nikdy nevíš, kde se nachází tvůj kámen úrazu." Její slova mne zamrazila. Nesnášela jsem, když mají padouši vždycky pravdu.

"Jen mi řekněte, proč nechcete vědět nic o tom, co nás sem přivedlo zpátky a co jsme plánovali?" zeptala jsem se. Zaytsevová se uculila.

"Protože se na určité věci chci zeptat někoho jiného." Usmívala se. Zatnula jsem zuby a rozhodně jí hleděla do očí. Měla jsem sto chutí říct Zaytsevové něco moc ošklivého, ale cokoliv bych řekla, by znamenalo, že tahle dohoda padá a já přijdu o úplně všechno, možná i o život. Odešla jsem z její pracovny a nechala tam jak Zaytsevovou tak Neadrse. Chtěla jsem být, co nejrychleji pryč. Jen jsem nevěděla, kam mohu jít. Rozběhla jsem se všemožnými zákoutími, nemohla jsem zůstat na místě. Břicho se mi zase rozbolelo, ale rozhodně to nebolelo tolik, jako všechno ostatní.

O několik chodeb dál jsem konečně zastavila. Opřela jsem se zády o kamennou zeď, dýchala jsem rychle a přerývavě. Přitiskla jsem si ruku na pusu a začala nekontrolovatelně brečet a vzlykat. Svezla jsem se po zdi do dřepu. Schovala jsem si obličej do dlaní a dál vzlykala. Po chvíli jsem se donutila přestat. Otřela jsem si mokré oči a tváře rukávem bundy, který mi byl moc dlouhý. Sedla jsem si na zem a složila ruce do klína. Koukala jsem se na rukávy Scottovi obnošené bundy. Chtělo se mi z toho ještě víc brečet.

"Tak tady jsi. A já tě celou dobu hledám." Ozvalo se z druhého konce chodby. Ne! Vykřikla jsem v duchu. Opravdu strašně moc jsem chtěla splynout se zdí, tak moc, aby mne neviděl. Nebo abych aspoň já neviděla jeho. Nic jsem neodpověděla, jen zarytě zírala na své ruce. "Misho…" dodal. Jeho kroky se rozléhaly po chodbě. Ne, prosím. Odejdi. Znělo mi v hlavě, ale vyslovit jsem to nedokázala. Přišel až ke mně. JDI ODE MNE PRYČ! Myslela jsem to v naprosto nejlepším slova smyslu, ale já se na něj nedokázala podívat. Když jsem konečně zvedla hlavu a chtěla se na Scotta podívat, už tam nestál.

Začínala jsem bláznit. Definitivně. S povzdechem jsem se zvedla z podlahy a zůstala stát na místě, jak solný sloup. Tohle jsem nemohla udělat. Ale musela jsem. Buď máma, nebo Scott, a já už se rozhodla. Chodbou se rozezněly opravdové kroky, ne mnou smyšlené. Otočila jsem se po jejich zvuku a z černa vylezla blonďatá hlava.

"Co chceš?" vyštěkla jsem Neadrse. Ten si založil ruce na prsou a díval se mi zpříma do očí.

"Paní Zaytsevová ti zapomněla říct, nebo spíš ty jsi zmizela moc rychle, že máš Mitchella dovést k severní straně budovy. A ještě dnes." Říkal to jedovatým hlasem. Přikývla jsem. Neadrs pokrčil rameny a dál na mne hleděl.

"Ještě něco?" osočila jsem se. Přešel až ke mně a vyndal něco z kapsy.

"Vrať to prosím Jordaně. Po tom, co jsem zjistil, bych nechtěl mít u paní Zaytsevové nějaký vroubek." Vzal mou ruku a do dlaně mi vložil Jordanin přívěšek s fotkou.

"Ta by tě nechala rozčtvrtit za živa." S těmi slovy jsem si přívěšek schovala do kapsy u bundy.

"Asi máš pravdu." Neadrs nervózně přešlapoval na místě a za pár vteřin toho nechal, odebral se do temnoty.

Teď jsem měla přesnější instrukce. A bála jsem se. Ach bože, proč?!

.*. *. *. *.

Vidličkou jsem se brblala v ovesné kaši. Je docela zvláštní, že Zaytsevová nenabízí pro své přívržence - kam teď patřím i já - o něco lepší servis nebo možná nabízí, ale až za letité služby. Ani mne nenapadlo jít Scotta hledat. Nechtěla jsem a nemohla jsem.

Z rozbředlé ovesné kaše se mi zvedal žaludek. Vypadala totiž jako něčí zvratky a možná i tak chutnala. Raději jsem to jídlo držela v bezpečné vzdálenosti od své pusy. Pohledem jsem bloudila po jídelně. Nikde jsem neviděla Jordanu natož Scotta. Vlastně se mi docela ulevilo. Povzdechla jsem si a sklonila hlavu zpátky k talíři. V kapse Scottovo bundy mne tížil Jordanin přívěšek. Chtěla jsem jí ho co nejrychleji předat, než začne bláznit.

"Ahoj." Jordana si sedla vedle mne a smutně pozorovala svoje špagety.

"Co se děje?" s pozdravem jsem se nenamáhala.

"Vidělas, co se stalo s naším pokojem?" podívala se na mne, vypadala jako ztracené štěně.

"Ech, co?" snažila jsem se dělat, že netuším, o čem to mluví, ale věděla jsem to moc dobře.

"Někdo ho úplně celý zničil. Všechno je tam poházené, jako po tornádu." Pokrčila rameny a vrátila se k důkladnému zkoumání nechutných a oslizlých špaget.

"Vážně? O tom nic netuším, ale," sáhla jsem do kapsy bundy a vytáhla její přívěšek, "tohle jsem našla na podlaze, než jsem odešla. Myslím, že to patří tobě." Pousmála jsem se a Jordana na mne zůstala ohromeně koukat.

"Panebože!" vykřikla. "Já ti strašně moc, moc, moc děkuju, že jsi ho našla. Myslela jsem, že je navěky ztracený." Objala mne kolem krku a málem mne na místě zadusila. Když mne pustila, usmála se na mne a pak se zaměřila na něco za mnou. "Někdo by tě zřejmě rád viděl." Konstatovala o něco méně šťastně. Takhle mluvila jen v přítomnosti jediného člověka.

Scotta.

V krku se mi usadil knedlík a já se nezmohla na nic. Proč radši nezmizí? Proč je tu teď opravdu, proč si to zase jenom nepředstavuju? Ale jednou na to dojít muselo a slyšela jsem Neadrse, nemám se flákat.

"Misho!" měla jsem chuť propadnout se sto metrů pod zem. Minimálně sto. Scott přišel k našemu stolu. Vypadal unaveně. Jakoby tušil, co se bude dít. S výrazem, který měl vypadat, jako úsměv jsem si sundala jeho bundu a vrátila mu ji.

"Nechal jsi ji u nás v pokoji." Znělo to tak umně a ironicky zároveň. S potěšeným výrazem si vzal bundu a oblékl si ji. Jordana se šťourala ve špagetách, zřejmě taky chtěla zmizet jako já. Kdyby tak věděla, co za zrůdu si říká její matka. Věděla jsem toho o svých přátelích víc než oni sami. A bylo mi z toho na nic. Buď jsem musela rozhodnout o jejich životě, nebo o tom jestli zjistí, proč jsou vlastně na Sarkišninu a proč musela jejich sestra zemřít. Skoro se mi začalo chtít brečet. Skoro.

"Scotte, můžu s tebou mluvit? Venku?" ukázala jsem na dveře z jídelny.

"Jasně." Jak jsem mu záviděla, že nic neví. Jordana vypadala, že se jí ulevilo, když viděla Scotta zase odcházet, já se ještě chvíli zdržela. Chápala jsem její nevraživost vůči Scottovi. Byl poslední člověk, s nímž její sestra mluvila těsně předtím, než se zabila, vyčítala mu, že něco neudělal.

"Ještě jednou děkuju za ten přívěšek. Znamená pro mne hodně."

"To je jasné Jord. Kdybych mohla, vrátila bych ti ho ještě stokrát." To co jsem řekla byla čirá pravda.

"Já vím. A běž už, vypadá docela nervózně." Věnovala mi ten nejmíň nevraživý pohled, který proti Scottovi zvládla. Byla jsem jí za to vděčná.

"Jasně." Pousmála jsem a odešla jsem. Bylo mi Jordany tak líto. Ona si tohle vůbec nezasloužila. Je pravda, že na poměry kupříkladu u nás ve škole by byla divná, ale Jordana je opravdu dobrý člověk, když se kvůli mně pokouší překonat nenávist vůči Scottovi. Vůči klukovi, kterého posílám svým rozhodnutím na smrt. Sklopila jsem pohled do podlahy. Bylo to mučení a já se ho potřebovala zbavit. Jenže jsem věděla, že to bude jen horší a horší.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ami Ami | E-mail | Web | 1. listopadu 2013 v 18:26 | Reagovat

Nádherný, hned si jdu přečíst druhou část :-D

2 Zoey Zoey | 2. listopadu 2013 v 9:27 | Reagovat

Jéé díky za věnování!!! Ano ja vím proč :D Ale ted ti asi ublížím :C JAK MŮŽE BÝT JEJÌ MÁMA??? TO SI ASI DĚLÁŠ SRANDU BERRYSI!!. MOJE ZVIŘATKO BYS TAKHLE..FUJ ZNEUCTILA MOCHOMURKOU :D Ale pekna kapitola. Muhehehe :D

3 blogctvrteholky blogctvrteholky | 2. listopadu 2013 v 14:04 | Reagovat

Proč mi to děláš? proč to děláš Joradaně? Asi tě zastřelím. Takhle to ještě víc zamotávat! Chudáček Misha, nechápu jak se s tím vyrovná. Já bych asi umřela :D Jdu na druhou část a doufám, že tam nebude další takové překvapení.. :-)

4 Katherine Katherine | Web | 3. listopadu 2013 v 15:32 | Reagovat

Dokonalé :)) jdu si dočíst ten zbytek :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|