Prach||Dvacátá devátá kapitola

28. prosince 2013 v 23:56 | Berry Lettyen's |  Prach
Předposlední kapitola. Začátek bych ohodnotila jako hrozný, ale myslím, že ten konec se mi povedl. Myslím si sama, že jsem mohla spoustu věcí více rozvést, ale měla jsem s touhle kapitolou velké porblémy, protože jsem fixovaná na tu další a na epilog. Ale i tak snad se vám bude líbit, protože je asi jedna z těch lepších :).


Dvacátá devátá kapitola

Co jsi to sakra provedla?! Proč mu věříš?! Snažil se tě zabít! Vždyť určitě hraje jen další hru, kterou vymyslela Zaytsevová, aby ti ještě víc zhoršila život! Měla bys odsud okamžitě zdrhnout! Vypadni odsud! VYPADNI! Ječela jsem na sebe uvnitř svých myšlenek. Ale neposlouchala jsem je. Zůstala jsem a hleděla na Neadrse. Potřebovala jsem odpovědi, další, a on je kromě Zaytsevové a Scotta jediná další osoba, která ví to, co potřebuju vědět.


"Takže odteď žádné pokusy o to mi, co nejvíc zmlátit?" zeptala jsem se s povytaženým obočím. Odsunula jsem se od něj a udržovala mezi námi bezpečnou vzdálenost jednoho metru. Neadrs zakroutil hlavou.

"Pokud to nebude vyloženě přání nejvyšší tak ne. Ale jen v případě, že mi budeš důvěřovat a uděláš to, co ti řeknu." Ustanovil své podmínky velice rychle.

"Dobrá, budu se snažit. Pokud to pomůže Scottovi." Odvětila jsem nevýrazně. Neadrs se začal usmívat.

"Jsi fakt děsně naivní. Kdybychom teď neuzavřeli spojenectví, asi bych tě nazval naivní husičkou." Ovšem i přesto, že jsme teď spojenci, si zachoval tu surovou upřímnost. Neměla jsem na to, co říct, protože, i když mne přímo nenazval, naivní husičkou řekl to o mně. Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou, to ho ještě víc rozesmálo. "Ne vážně jsi tak naivní. Ohledně Mitchella." Dodal.

"Tak docela tě nechápu." Zavřela jsem pusu, ale stále na něm visela stejným pohledem.

"Pořád mu to žereš, to jak se vydává za toho, kdo nikdy nikoho nezabil a ani se o to nepokusil. Sám má na kontě víc lidí než já, i když ho poslední dobou docela doháním. Málem dostal za úkol vyřídit i tebe, ale Zaytsevová raději zůstala u sledování tvé rodiny." Jeho slova se přese mne valila jako lavina.

"Co to meleš za nesmysly!" vyjekla jsem na něj.

"Já nemelu nesmysly a víš to sama. Víš, že někoho určitě zabil. Ty to víš, Misho." Vím to a on to ví taky, ale… vědět, že to vážně nebyl ten člověk, který jsem si původně myslela, že je; je to zdrcující. Schovala jsem si obličej do dlaní a po pár vteřinách se na Neadrse znovu podívala skrz prsty.

"Tu holku, co našli v koupelně, tu zabil taky?" vykoktala jsem. Jedna věc byla to vědět od ducha a druhá byla si to potvrdit od někoho, kdo to zaručeně ví.

"Proč se ptáš?" zeptal se na oplátku Neadrs.

"Protože jsem ji znala." Sundala jsem si ruce z obličeje a věnovala mu vražedný pohled.

"Jo, tak to budu jen upřímný. Ano je to tak a pokud mám být ještě víc upřímný, rád bych ti ujasnil, že Mitchell zabil víc lidí, než ty si za celý život poznala."

"Lžeš. On by to neudělal!" začala jsem bránit Scotta, jenže to očividně bylo k ničemu. Postavila jsem se a zoufale si rukou prohrábla vlasy. Chtěla jsem pravdu, tak tady ji mám. Neadrs na mne koukal s nezvyklým udiveným výrazem.

"Myslel jsem si, že máš víc rozumu." Konstatoval. Zakroutila jsem hlavou. Najednou jsem nevěděla, jestli se chci Scotta dál zastávat, najednou jsem nevěděla, co vlastně chci. Kdybych byla kdokoliv jiný, kdokoliv nestranný, nejspíš bych chtěla, aby zaplatil za to, co provedl, jenže to bych napřed musela potrestat Zaytsevovou.

Odvrátila jsem se od Neadrse. Vypadal, že čekal.

"Na co čekáš?" vyštěkla jsem sarkasticky.

"Na to až ti všechno konečně dojde. Až ti docvakne, že mám pravdu. Že je všechno tak jak říkám. Jenže ty mě prostě neposloucháš!" Konečně, konečně začal křičet taky.

"Vážně si myslíš, že tě neposlouchám? Poslouchám tě celou dobu a… prostě běž udělat, co si slíbil. Donuť Zaytsevovou ať mu prodlouží život aspoň o ten blbej den. A já ti budu věřit, prostě budu." Mířila jsem na něj prstem a všechno mu poručila s přísným pohledem. Usmál se.

"Konec přichází rychle." Sdělil mi. Odešla jsem z pokoje dřív, než stačil říct něco dalšího. Konec přichází rychle. Měl pravdu, tohle bude rychlé. Jordana. Jo. Musela jsem za ní, protože jsem se ještě nedozvěděla, jestli v tom teda pojede se mnou nebo ne.


.*. *. *. *.

"A jestli si myslíš, že to dělám kvůli tobě nebo kvůli němu. Tak se pěkně pleteš. Jasný?" Jordana si pokoušela hrát na generála. Ovšem velení mi laskavě přenechala a jen se chvástala. Měla jsem ji ráda a teď jsem jí toho hodně dlužila, obzvlášť když nedržkovala - do teď - a šla do toho se mnou.

"Je mi to jasný, šéfe." Zanotovala jsem. Nálada se mi značně zlepšila. Neadrs je sice blbec, ale musím mu věřit, za to Jordaně věřím, bez toho aniž by mi musela něco říkat, i když je… no to je naprosto jedno, co je. Otočila jsem kolem dokola a prohlédla si, kde jsme. Nechtěla jsem ji vést přes místnost pod Sarkišninem a tak jsme musely jít kolem budovy, což byl opruz. A pořádný. Protože Sarkišnin byl tak ohromný, že by strčil do kapsy Rudé náměstí. Ale my dvě jsme tam nakonec došly. K té části hradby kde byla díra a tam ty kanystry. Vzpomněla jsem si na všechno z té chvíle, kdy jsme tady byli se Scottem. Byl den, říkal, že hlídkují až večer. Den byl i teď. Takže by to všechno teoreticky mohlo vyjít.

Periferním viděním jsem zachytila pohyb napravo. Strhla jsem Jordanu k zemi a dala jí ruku přes pusu, aby mlčela. Přitisknutá k zemi jsem chvíli vyčkávala, než jsem se odhodlala zvednout hlavu. Pod sebou jsem cítila dusot kroků. Asi deset metrů před námi přeběhl prostranství docela malý kluk - dobře možná tak o dva roky mladší než já - s puškou v ruce. Zaytsevová si svého vojáka udělá naprosto z kohokoliv. Vlastně počkat, támhle v tom velkým baráku má celou armádu. Fakt bomba, všichni jsme z toho naprosto odvázaný.

Jordana na mne zakoulela očima, jakoby jí až teď došlo, že by nás klidně zastřelil ani by nemrkla. Počkaly jsme ještě chvíli potom, co chlapec zmizel z dohledu, než jsme se zvedly zpátky do stoje. Hodila jsem po Jord pohled, který říkal 'chceš v tom ještě pokračovat?' a ona přikývla. Páni, ta holka je fakt blázen. Ale, co jsem pak byla já? Na to jsem nechtěla raději ani pomyslet.

Teď už jsme jen běžely k hradbě. Sprintovaly jsme a zastavily se až o kameny naskládané na sobě. Klesla jsem do dřepu a hledala tu díru, kterou jsme předtím prolezli. Po chvilce okounění a máchání rukama jsem ji konečně našla, stále s odházenou hlínou, i když jí trochu napadalo zpátky. Podívala jsem se na Jordanu a ukázala jí, ať mne následuje a podleze hradbu. Šla jsem první a po chvilce námahy jsem konečně stála na druhém straně hradby, téměř volná. Jordana se vedle mě postavila a s hlubokým nádechem se rozhlédla kolem. Dýchala zhluboka, jakoby jí vzduch tady připadal jiný, než vzduch za hradbou. Možná byl.

"To je… něco." Špitla a přejížděla očima po krajině, která byla téměř stejná, jako uvnitř hradby, i když o tolik jiná. Auto stále stálo tam, kde jsme ho se Scottem nechali. A mě něco napadlo. Možná, že Scott věděl, že se něco podělá a nechal mi v tom autě nějakou zprávu nebo něco. Rozběhla jsem se k autu a Jordana mě překvapeně následovala. "My někam jedem?" zeptala se.

"Ne, jen se chci podívat." Odvětila jsem a zkusila dveře. Vůbec jsem si nepamatovala, jestli Scott zamykal nebo ne, k mému štěstí ne. Sedla jsem si na sedadlo spolujezdce a trpělivě začala prohledávat auto. Neměla jsem na to moc času. A ta naděje, že by mi nechal vzkaz nebo něco byla docela dost prchavá. Ovšem jenom dokud jsem se čirou náhodou nepodívala na zadní sedadla, tedy přesněji řečeno na podlahu pod nimi. Mezi několika obaly od tyčinek jsem objevila sloužený kousek papíru. Ha! Kdyby na auto přišli a začali jej prohledávat, možná by to lehce přehlédli, jako téměř já. Sotva jsem nahlédla na slova na něm napsaná, ihned jsem jej schovala do kapsy. Tak zlá slova nebyla určena mě. Scott počítal s tím, že to auto najdou a prohledají ho. Byla jsem si tím jistá.

Jordana nervózně postávala vedle auta, když jsem vylezla ven. Střelila jsem pohledem ke kanystrům. Myslím, že bylo načase, aby konec přišel rychle.

.*. *. *. *.

"Střídmě se dívat/jak pohledy hořící/konců přicházejících/nutnost odejít." Zase přicházející konec.

"Shakespeare?" zeptala jsem se Jordany. Zavrtěla hlavou a usmála se.

"Já. Nejsem v tom přeborník, ale občas tě v tomhle nostalgickém prostředí napadne mnoho věcí." popravdě mne každou chvílí dostávala. Odhrnula jsem z okna několik oblečení a podívala se ven. Všechno bylo hotovo a připraveno a veškerá příroda tam venku vypadala nahněvaně, obzvlášť mraky. Zaklepání na dveře mě odtrhlo od okna a donutilo předběhnout Jordanu, abych otevřela první. Nastevřela jsem dveře jen tak, abych viděla na toho, kdo přišel. Mohla jsem ho čekat, ale dovnitř ho zvát nehodlám.
"Jsem tu za chvíli." Zavolala jsem na Jordanu a protáhla se škvírou mezi dveřmi. Neadrs se opřel o zeď naproti mně. Povytáhl obočí a usmál se. "Tak co chceš?" vybafla jsem na něj.

"Chci ti říct, že to vyšlo. Ale nejspíš tě překvapí, co bylo jeho poslední přání." Nějak jsem si nedokázala Neadrsův obličej zařadit, bylo to něco mezi lítostivým a mírně spokojeným.

"Řekni mi, co to bylo, prosím." Přišla jsem o dva krůčky blíž.

"Chtěl být sám." Konstatoval. Polkla jsem. Vážně jsem byla tak naivní, jak si Neadrs myslel. Vážně jsem si myslela, že Scott mě bude chtít vidět. "Je to divný, po tom, co strávil nějaký ten den o samotě chce další? Ale co je to jeho volba, i když nevím, co vidí zajímavého na sezení v tý jídelně. Asi… já vůbec nevím, vždyť to tam i divně smrdí." A takhle pokračoval dál.

"Přestaň už!" vyhrkla jsem.

"Dobrá, dobrá, ale svou část jsem splnil. Mrtvej bude až zítra ne dneska, přesně to co jsem měl udělat. Teď je načase tvoje část dohody." Když to řekl, obrátila jsem oči k zemi a nechala je tam.

"Já se tě nebojím." Odsekla jsem tiše. "A děkuju ti. Za Scotta." Chtěla jsem se vrátit zpátky do pokoje, jenže ještě než jsem stihla vzít za kliku, mne strhl zpět a otočil mě čelem k sobě. A pak mě Neadrs políbil. Ztuhla jsem a nevěděla, co mám dělat. Po pár vteřinách toho nechal. Spokojeně se na mne podíval.

"Nebylo to špatný." A odešel. A já jen koukala a byla mimo.

Krucipísek, vždyť on mě právě teď políbil! Ale neměla jsem k tomu být naštvaná ani se zhroutit a brečet. Jen jsem byla mimo, nic víc. Vrátila jsem se do pokoje, Jordana po mě hodila pohled co-to-sakra-mělo-být. Pokrčila jsem rameny.

"Jen jsme si povídali."

"S kým sis jen povídala?" podezírala mě.

"S nikým, vážně. Vypadá to na bouřku, co?" přikývla mi na odpověď. Šla jsem se podívat z okna. Nebe bylo ještě temnější než předtím. Zahřmělo. Pohledem jsem přelétla prostranství pod námi. Daly jsme si záležet a dvacet kanystrů benzinu rozlily téměř kolem poloviny Sarkišninu, ale trochu jsme polily podlahu uvnitř. Jen při okrajích, stejně všichni budou venku. Zhruba jsme věděly, i kde budou zítra všichni stát a tak je kolem části budovy asi tak čtyř metrový pás zeminy nasáklé benzinem. Mohla jsem jen doufat, že se to všechno podaří a neumře někdo, kdo umřít nemá.

Zahřmělo znovu a tentokrát šly i blesky. Viděla jsem je, byly blízko. Počítala jsem rány po tom. Jedna, dvě, tři. Další blesk osvětlil krajinu. Jedna, dva. Tenhle byl tak blízko, že rána, kterou udělal, bylo téměř, jakoby mi u ucha stříleli z děla. Jedna. Pohled se mi zatoulal ke stromu, který byl pár metrů od benzinového pásu. Blesk. Tam blízko, že jsem se ho málem mohla dotknout. Jedna, jediná obrovská rána, která mi trhala ušní bubínky. Strefil se do stromu a ten vzplál během několika milisekund. Byl starý a větve začaly rychle praskat. Oheň se rozšiřoval tak rychle a ta větev, která by tam dosáhla, jím byla obalená. Ohněm.

Křup, křup, křupity, křup. Prásk! Větev letěla k zemi. "Jordano!" vykřikla jsem na kamarádku, ta se mi postavila za záda ve chvíli, kdy oheň z větve objevil benzin. Bylo to, jako škrtnutí sirkou, doslova a do písmene. Benzin vzplál a náš plán s ním.


Konec přichází rychle. Konec přišel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Milča Milča | Web | 29. prosince 2013 v 9:10 | Reagovat

Ou... :OOOOOO
WTH? :D
Twl, ja konec přišel? :D
Nic nepřišlo... :D
Upřímně, já bych tomu Neadrsovi nevěřila ani slovo  i když Scott zabil o hodně lidí než on, aspoň nebyl tak prolhaný a mazaný jako on :D.
Tak ať je tu rychle pokráčko od všeho! :D

2 Zoey Zoey | Web | 29. prosince 2013 v 9:18 | Reagovat

HAhahaaha ích....
Do háje

3 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 30. prosince 2013 v 21:20 | Reagovat

Je to super kapitola, ale máš tam pár chyb. Například: Jordana na mne zakoulela očima, jakoby jí až teď došlo, že by nás klidně zastřelil ani by nemrkla. Nemá tam být nemrkl?
Tenk´konec! Chceš mě snad zabít! Okamžitě další kapitolu! To není možný, že to v tomhle bodě ukončíš!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|