2 Hudba ráje, tedy pekla

20. ledna 2014 v 13:20 | Berry Lettyen's |  Poslední strážkyně

Kapitola druhá
Hudba ráje, tedy pekla

Většinu noci jsem čučela na strop. Bylo mi hrozně, ale určitě ne tak hrozně jako Wesovi. Dopis mi tu nechal. Četla jsem ho tolikrát, že jsem z něj už byla schopna citovat. V měsíčním světle, které do pokoje procházelo oknem, jsem si ho přečetla ještě jednou celý.


Pane
Wesleyi Charlesi White.


Důvod Vašeho jednání nám není jistý. Je možné, že jste jednal pod tlakem vnějšího světa, ale doufáme, že si uvědomujete následky. Vaše jednání se dá pokládat za zradu posluhovačů Smrti, Velitelství a celkově Našeho světa. To, že jste úmyslně prozradil slečně Stephanii Smithové pravdu o Našem světě, jste vystavil nebezpečný nejen ji, ale i sebe a všechny, kteří v Našem světě žijí. Vaše jednání je neodpustitelnou chybou, za níž musíte nést následky, odpovídající velikosti Vaší zrady.


Jsme si více než jisti, že Vás pane White Váš učitel (Vaši rodiče) upozornili na to, proč o Našem světě nesmíme mluvit před smrtelníky. Proč je ochrana jejich a našich životů tak důležitá udržením tohoto tajemství. Chápeme, že nést tajemství Našeho světa je obrovské břímě, ale posluhovači Smrti byli stvořeni k jeho ochraně. I když je stále možné, že jste jednal pod nátlakem, musel jste si toho býti vědom. Proto se laskavě dostavte na velitelství posluhovačů v Seattlu, z důvodu řešení Vašeho případu, který je nyní klasifikován, jako zrada Přísahy.

Johan Fleck, hlavní zástupce a mluvčí Velitelství ve věcech veřejných


Hlavou mi stále vrtalo to, proč by to Wes někomu říkal. Je pravda, že o Stephanii Smithové jsem od něj už něco slyšela, ale nemyslela jsem, že by k ní měl tak blízko, aby jí prozradil o Našem světě - bezvadné označení, které vymyslelo Velitelství, fakt super, připadat si ještě jinačí než jsou moji přátelé ze školy. Chtělo se mi z těch keců zvracet. A taky z Přísahy. To byla šílená věc, každý posluhovač musel po dovršení dvaceti let Přísahu složit. Vlastně šlo o to, že jste před Velitelstvím s obrovskou ceremonií řekli, že budete chránit Náš svět před Nadpřirozenými a že nevyzradíte jeho tajemství smrtelníkovi, což je hodnoceno, jako velezrada. Mne samotnou čekala za tři roky.

Promnula jsem si oči, už bylo dost dlouho, nebo taky hodně brzo. Jediný letmý pohled na budík vedle postele mi prozradil, že jsou tři ráno. Byla jsem víc než unavená, k tomu jsem měla jít dnes do školy. Co jsem tam měla dělat, když jsem si byla sto procentně jistá, že se mnou Felix nebude chtít prohodit ani slovo. Všechno začínalo jít do kelu.

Ztěžka jsem se zvedla z postele, chtěla jsem si dojít pro pití, přinejlepším další sodovku. Urovnala jsem si vytahané tričko s logem AC/DC a kostkované kalhoty od pyžama, co jsem dostala minulý rok k Vánocům. Když jsem vyšla na chodbu, překvapil mne proužek světla vycházející z Elliottova pokoje. Nezajímala jsem s nějakým zaklepáním a prostě jsem vrazila do pokoje svého mladšího brášky. Elliott ležel v klubíčku na posteli, deku odkopanou v nohách postele a brýle mu na křivo zůstaly sedět na nose. Láskyplně jsem se na něj podívala. Vypadal, že vůbec do světa posluhovačů nepatří, byl ještě malý. Malý osmiletý kluk, který rád četl komiksy a vůbec nepomýšlel na nějaké zabíjení Nadpřirozených nebo pravidla Našeho světa.

Sedla jsem si na kraj jeho postele a opatrně, abych ho neprobudila, jsem mu sundala brýle a položila je na noční stolek. Zavrtěl se a já se na moment lekla, že jsem ho probudila, Elliott se pouze přetočil na druhý bok a začal dál v klidu oddechovat. Přikryla jsem ho odkopanou peřinou. Rodiče se měli vrátit dnes ráno a toho jsem se držela. Že máma s tátou vyřeší všechno. Kéž by, ale doufat jsem mohla.

Než jsem odešla z Elliottova pokoje, zhasnula jsem lampičku na jeho nočním stolku.

Johan Fleck seděl za svým kovově černým stolem ve své kanceláři ve druhém patře velitelství. Velitelství byla pětipodlažní budova na okraji Seattlu, postavená z betonu a skla. Fleckovi se v židli s koženým polstrováním sedělo velice pohodlně. Jen tak tiše hleděl na dopis rozložený přesně uprostřed kovového stolu. Fleck k sobě nervózně tiskl rty a četl řádky, které mu před očima mizely a zase se objevovaly, jako v nějakém nevydařeném vtipu. Nechápal, co tím dotyčný myslel, ale významně si oddechl, když mu přišlo jiné oznámení, že je mezi řadami posluhovačů další výtržník.

Tentokrát si Velitelství posvítilo na nebohého Wesleyeho Whitea. Dopis, už byl panu Whiteovi odeslán tím nejrychlejším způsobem, jakým ho mohl Fleck nechat poslat. Fleckův osobní kurýr dopis odvezl až do Spokane. Když se vrátil, a oznámil Fleckovi, že dopis byl úspěšně doručen a nachází se ve schránce před rodinným domkem rodiny Whiteů, ho Fleck pustil z práce domů.

Nyní si Johan Fleck trucovitě prohlížel své ruce. Kancelář mu neosvětlovalo jediné světlo a osoba sedící na obyčejné plastové židli, která se obyčejnému člověku mohla zdát, jako drahý kus nábytku, byla zahalena ve stínu. Fleck si potrpěl na drahý a luxusní nábytek, musel, ale splňovat jeho tři kritéria - prostorný, účelný a kovový. V pracovně Johana Flecka byste nenašli jediný kus nábytku z jakéhokoliv jiného materiálu než je kov a co už byste tu vůbec nehledali, byli věci, jako fotografie rodiny nebo už vůbec ne nějaké ozdoby pro zpestření. Fleckovi to vše připadalo zbytečné, říkal tomu moc rozptýlení.

"Pane Flecku," oslovil ho klient. Fleck se k němu obrátil.

"Co bych pro vás mohl udělat?" Fleck byl dotěrný. Byl to člověk, co využíval situace, spojoval se jen s lidmi, s nimiž to bylo výhodné pro jeho osobu. To proto se dostal do úřadu mluvčího Velitelství ve věcech veřejných.

"Stačilo by mi, abyste poskytl mé maličkosti jakousi imunitu," chraplavý hlas klienta nabyl veselého tónu.

"To bych jistě mohl zařídit, ale rád bych věděl, kdo jste. Víte imunita proti Velitelství se bez udání osobních údajů a hlavně jména, zařizuje velmi špatně." Fleck zakroutil hlavou. Tvář klienta s chraplavým hlasem stále halil stín.

"Pane Flecku, přednostně jsem se s vámi chtěl sejít kvůli vaší ochotnosti zachovat mou anonymitu," Fleckův klient zněl podrážděně. Fleck si povzdechl.

"Ale pokud chcete zachovat svou anonymitu, nemohu pro vás již nic udělat," odvětil Fleck prostě. O nohu se mu otřel Jidáš, jeho kocour rasy britská modrá. To bylo to jediné rozptýlení, které si Fleck bral všude s sebou. Obrovský a nevrlý kocour, jménem Jidáš. Fleckův klient se zvedl ze svého místa a odkráčel bez jediného slova ke dveřím. Než odešel, obrátil se na Flecka.

"Pamatujete, pane Flecku. I posluhovači mají své nepřátele," a odešel. Fleck ještě dlouho zíral na dveře. Jidáš mu vyskočil na klín a začal se dožadovat drbání, Fleck kocourovi vyhověl.

"Tyhle věci už jsou dávno za námi," řekl Fleck do ticha jeho kanceláře.

Nemyslela jsem si, že někdy budu tak moc chtít do školy. Ale chtěla jsem. Chtěla jsem totiž trochu normálnosti do svého života a tu mi mohla nabídnout jedině škola. Máma ráno přijela za Seattlu, jen ona, bez táty a řekla, že vezme Elliotta do školy. Byla jsem za to vděčná, alespoň jsem nemusela odpovídat na jeho všetečné dotazy. Wes však dělala, jakoby se nikdy nic nestalo, pokračoval ve svém flákání, jen si odpustil mé urážení.

Já jsem si opětovně vypůjčila Wesleyeho motorku a odjela na ní do školy. Když jsem však zajela na školní parkoviště a zaparkovala motorku na mém obvyklém místě, všimla jsem si nevítaného překvapení. Wesleyovy bývalé přátele z vysoké školy, odkud ho vykopli, za lenost. Vlastně to byla jen banda kluků, co čekali před střední, aby tím, že jsou vysokoškoláci, dostali nějakou ze středoškolaček do postele. A mnohokrát to zkoušeli i na mne, jenže jejich slepičí mozečky nebyli schopny přijmout to, že já jim prostě na špek neskočím.

Snažila jsem se kolem nich projít, co nenápadněji, aby si mne nevšimli. Stáli totiž před schody na prostranství školy.

"Ty vole! To je Whiteova ségra!" povykoval jeden z nich. Měla jsem pocit, že se jmenoval Dereck.

"Hej, malá Whiteová, pojď nám říct, jak se má brácha!" vykřikl další a při tom mne chytl za paži. Tohohle jsem znala, jmenoval se Michael.

"Táhni do hajzlu!" Odsekla jsem. A vykroutila se z jeho sevření. Michael si však nedal pokoje, znovu mě chytl za loket a přitáhl si mě k sobě. Vyškubla jsem se mu. Přísně jsem se na něj podívala. "Táhni do hajzlu," zopakovala jsem. Michael se začal pochybovačně smát. Bezmyšlenkovitě jsem mu vrazila pěstí do nosu. Zavrávoral a ruku si připlácl na nos. Usmála jsem se, šla jsem dál a nechala ty slepičí mozky, ať si dělají, co chtějí, i když byli stejný odpad jako někteří Nadpřirození.

Pohodila jsem si batohem na zádech a přehodila jsem si ho z jednoho ramene na druhé. Bylo to zvláštní, jakoby víkend byl nekonečný a já do školy, šla po tisíci letech. Opravdu jsem si připadala, jako kdybych tu na známém prostranství kolem mé střední školy stála poprvé. A tak jsem šla jedinou cestou, kterou jsem považovala za dost známou. Ke své skřínce na chodbě.

Jakmile jsem vešla do školy přišlo mi všechno ještě víc vzdálené. Na chodbě byl ve své podstatě řev z toho, jak se všichni mezi sebou bavili o svých zážitcích z Halloweenu. Byla to hudba pekla, proč? Protože, když jsem prošla kolem Mary Kay a Joddie uslyšela jsem útržek jejich rozhovoru. "Určitě patřej k nějaký divný sektě. Vždyť je to nemožný, aby je máma nepouštěla ven na Halloween." "Jo, nebo se Whiteová bojí, aby jí venku něco nesežralo," a pak obě dostaly záchvat smíchu. Myslela jsem, že jim uštědřím stejnou ránu, jako jsem darovala Michaelovi, ale tady jsem stála na přeplné chodbě. Raději jsem to nechala být a došla ke své skřínce.

Musela jsem se k ní probojovat skrz partu nějakých prvaček, které byly naprosto paf z toho, že je tu někdo nový. Na téhle škole byl každou chvíli někdo nový, protože se sem stěhovalo dost lidí a tak. Otevřela jsem skřínku a uviděla hromadu svých učebnic. Už jakou dobu jsem si říkala, že si je musím srovnat, že to takhle nemůžu nechat, ale což je to jen školní skřínka, tak zase na konci roku! Ale jedna věc mi na mé skřínce nehrála a to bílý papírek na vrcholu učebnicového Mount Everestu, úhledně složený do čtverečku. Pomalu jsem po něm sáhla a ještě pomaleji ho otevřela.

Stačí říct, že už se, se mnou nechceš vídat. Nemusíš mě pořád tak odmítat. Ty výmluvy jsou už stejně trapný.
-F


Polkla jsem. Ode dneška jsem oficiálně začala nenávidět, jakékoliv dopisy. Kdybych to Felixovy mohla vysvětlit, ale nemohla jsem. Nechtěla jsem jeho přátelství ztratit, znala jsem ho už od školky a už v té době jsme byli nejlepší kamarádi. Zmuchlala jsem si papírek do kapsy a s bouchnutím zavřela skřínku. Vydala jsem se na biologii.

Ráno už nemohlo být horší. Felix už dávno byl v učebně biologie, ale dělal něco, co k němu nepatřilo. Seděl s nosem zabodnutým uprostřed školního časopisu. I když by o něm každý řekl, že určitě bude patřit k těm, co píšou články o matematických olympiádách a dobrému postupu počítání matematických vzorců, Felix do téhle skupiny nepatřil. A teď tu seděl a četl si školní časopis. Má nálada spadla pod bod mrazu. Už jsem se chtěla otočit na patě a jít si vylít vztek někam ven, když zvedl oči a probodl mne pohledem.

Narovnala jsem se. Jsi přece posluhovačka. Zabíjíš upíry a vlkodlaky jedním máchnutím nože. Tak proč se tak bojíš rozhovoru se svým nejlepším kamarádem? Ovšem můj mozek zapomněl dodat, že jsem toho nejlepšího kamaráda pěkně zanedbávala. Malý bezvýznamný detail. Dřepla jsem si na své místo vedle Felixe a snažila se, co nejdéle hrabat v tašce. Nechtěla jsem promluvit první, chtěla jsem, aby to ticho prolomil on, ale to já byla vinna.

"Je mi to líto," bylo jediné, co mu v tuhle chvíli přišlo vhodné vypustit z pusy. Felix odložil časopis a ani se na mne nepodíval.

"Heleď Courtney. Jestli chodíš ven s někým jiným a nechceš mi to říct, protože si myslíš, že bych se naštval, tak klidně mlč. Ale Courtney, ty nechápeš, že se o tebe třeba bojím? Že i když zavolám Vanesse nebo Noemi, případně i Monice, ale ani jedna z nich neví, co s tebou je. Courtney prostě, pochop po tom, co se stalo Anselovi, máme všichni strach." Starostlivý tón v jeho hlase moji náladu dostal až pod poslední minusové políčko teploměru.

"Jsem v pohodě," stačila jsem říct, než zazvonilo na hodinu a do třídy se doklimbal náš učitel biologie. "Nemusíš se starat," dodala jsem tiše Felixovým směrem, ale ten už mne ignoroval. Nechápala jsem to, vždycky mi všechno odpustil a teď je na mne naštvaný. Zasloužíš si to. Nabádal mne malý hlásek v mé hlavě. Asi měl pravdu, pokaždé když jsem něco špatného udělala, Felix mi jakožto nejlepší kamarád odpustil, jenže i on má nějaké hranice.

Vytrhla jsem ze sešitu kus papíru a rychle na něj naškrábala pár slov: Zmizíme po hodině někam pryč? Pak jsem papírek složila a přistrčila ho k němu. Felix na něj chvíli podezíravě hleděl, než kousek papíru rozložil v ruce a přečetl si vzkaz. Byla ve mně malá dušička, když jsem čekala na jeho odpověď. Odepsal mi na papírek a přisunul mi jej nazpět.

Nemusím se starat, pamatuješ? Málem jsem na něj začala křičet, že jsem to myslela úplně jinak a že nic nechápe, ale udržela jsem to v sobě a jen jsem tupě zírala na desku lavice. Najednou mi jako nejvhodnější společníci přišli i ty slepičí mozky, co se znali s bráchou. Chtěla jsem se vypařit, co nejdřív.

Hodina se neskutečně vlekla a Felix se na mne ani nepodíval. Nestála jsem mu za pohled ani, když jsem se vteřinu po zvonění zvedla a vyběhla ven ze třídy, ven ze školy. Nadechla jsem se studeného listopadového vzduchu. Přehodila jsem si přes sebe bundu a kráčela k motorce.

"Ale, ale," ozvalo se, když jsem došla k rohu budovy - chtěla jsem si cestu zkrátit přes hřiště. Trhla jsem sebou a ihned si všimla toho, kdo to řekl. Obrátila jsem oči k nebi.

"Nech mě být. Jak jsi viděl, nešla jsem za tebou včera, takže dneska se to taky nezmění," odsekla jsem mu prudce. Byl to ten černovlasý kluk ze včera.

"Včera bylo včera. Dnes je dnes. A navíc neměla bys být ve škole? Jsi přece ještě školou povinná ne?" ušklíbl se. Na ironii v jeho hlase bylo něco zvláštního.

"Nech mě žít!" zvýšila jsem hlas a začala od něj odcházet.

"Copak tě tak rozhodilo? Pohádala ses snad s tím chlapečkem? A teď si jdeš ze zlosti zabít pár upírů, posluhovačko?" řekl klidně, se smíchem a ironií. Zastavila jsem a otočila se na patě.

"O čem tu sakra meleš?" začala jsem dělat hloupou. Přišel ke mně a čapl mne za límec bundy. Chtěla jsem se mu vysmeknout nebo alespoň uštědřit pořádnou ránu, ale držel mne moc pevně. Přišpendlil mě ke zdi školy a bez dalšího slova mi strčil ruku pod bundu. Vyjekla jsem a začala kolem sebe kopat a mlátit. Jenže on se nesnažil o nějaké úchylné osahávaní, z dobře skrytého pouzdra v bundě vytáhl nůž. Nůž, který by každý považoval za normální, ovšem on naprosto přesně věděl, co je to za nůž.

"O tomhle jsem mluvil," pustil mne. Nevěřícně jsem na něj hleděla.

"Jak to víš?" zeptala jsem se udiveně. Pokrčil rameny.

"Tak jako to víš ty. Narodil jsem se tak," usmál se. Já jsem mu však stále nevěřila. "Ale už bych měl jít," konstatoval a odešel na parkoviště i s mým nožem. Trvalo mi pět vteřin, než jsem se probrala za šoku. Okamžitě jsem za ním vyběhla, ale nikde jsem ho nenašla. Jak by mohl tak rychle zmizet?

Začala jsem si to rázovat k motorce, když tu stál opřený o bratrovu - čtěte: mou - motorku. Věnovala jsem mu nasupený pohled. Jen pokrčil rameny s ironickým úšklebkem.

"Zapomněl jsem se představit," ospravedlnil se a zvlnil rty do sladkého úsměvu. Většina holek by se mu skácela k nohám, kdyby se na ně takhle usmál. Já nejsem většina holek, takže to se mnou ani nehnulo. Jen jsem obrátila oči v sloup. Dnes už asi po sté. "Jsem Matthew Drake," pokusil se o tón, ze kterého bych se měla začít ovívat, ale jak už jsem řekla, nejsem většina holek. Odstrčila jsem ho od motorky.

"Super a koho to zajímá?" odsekla jsem sarkasticky. A nasedla na motorku. Matthew si povzdychl. Ironicky. Kde sakra všude bral tu ironii?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 20. ledna 2014 v 18:59 | Reagovat

Krásná kapitola.. Myslím, že už jsem ji četla, ale znovu se mi hodně líbila.. :-)

2 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 26. ledna 2014 v 17:55 | Reagovat

Úžasná:333

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|