Prach||Třicátá kapitola 1/2

1. ledna 2014 v 1:13 | Berry Lettyen's |  Prach
Byla bych to postla i včera, tedy ještě v roce 2013, ale bohužel jsem kapitolu i epilog dopsala až pět minut před koncem onoho roku 2013. Ale splnila jsem si to a dopsala jsem Prach dřív než 2013 skončil. A jsem na sebe pyšná a hodně. Protože jsem si ten konec zamilovala, chápu jsem narcis, ale já ten konec miluju a epilog ještě víc. Prach je moje děťátko tak doufám, že se vám jeho poslední kapitola bude líbit a naposledy se s Prachem sejdeme u epilogu :). Tam popřeju vše nej do nového roku a rozloučím se s Práškem :). Jinak zase na dvě části no -.-


Třicátá kapitola

Na moment jsem si myslela, že je se mi to jen zdá. Ale nebylo to tak. Byla to pravda, všechno se podělalo. Sledovala jsem plameny, které dál pokračovaly po benzinových cestičkách kolem Sarkišninu. Benzin je i uvnitř, lidi jsou uvnitř. Schovala jsem si obličej do dlaní. Jenže teď jsem neměla čas na to se zhroutit. Musely jsme s Jordanou dostat všechny ven.


Někde tam dole je máma a Fritz. Oni o tom neví, stejně jako tolik dalších. Naříkala jsem v duchu. Pak jsem se vzchopila a donutila Jordanu, aby se na mě podívala a přestala se děsit.

"Musíme všem říct ať vypadnou. Jenže hlavní dveře jsou už nejspíš v plamenech. Sakra!" zanadávala jsem. Jordana začala přemýšlet.

"Co úplně zadní část? Vedou tam odsud ven taky jedny dveře." Uvažovala. Měla pravdu, zadní část budovy měla ještě nějakou chvíli, než vzplane.

"Dobře. Každá vzbudí půlku chodby a prostě je odsud nějak dostaneme. Víš kudy se tam dostat?"

Jordana přikývla a už jsme obě vybíhaly ze dveří, každá na jednu stranu chodby. Jordana běžela doprava a já doleva. Zabušila jsem na každé dveře, pokaždé jsem je rozrazila a zahulákala na obyvatele pokojů tu samou větu: "Budova hoří! Všichni musíte ven, seřaďte se nad schody a počkejte chvíli, odvedeme vás do bezpečí." Když odmlouvali, řekla jsem, ať se podívají z okna. Nakonec všichni poslechli.

Bylo to jako sen běhat z pokoje do pokoje a všem opakovat to samé. "Jsou ještě nějaký pokoje nahoře?" zeptala jsem Jordany, když jsme konečně všechny dostaly ven z pokojů.

"Nevím, možná." Odvětila.

"Půjdu se tam podívat. Ty je odveď pryč a cestou se snaž dělat, co největší hluk, ať se dostane ven, co nejvíc lidí ano?" nevím, co to bylo za nápad, ale doufala jsem, že když tenhle zástup půjde kolem a bude hlasitý, máma si toho všimne a dostane s Fritzem v pohodě ven. Mohla jsem jen doufat. Nečekala jsem na Jordany odpověď a pustila se do výstupu schodů.

Šla jsem po nich jen jednou, ale teď jsem se zastavovala v každém patře. V tom, které jsem potkala první, jsem prošla několik pokojů a chtěla jsem pokračovat dál, protože většinou byly úplně prázdné a plesnivé, občas sem tam nějaký nábytek. Dveře, které se nacházely asi tak v polovině chodby nešly otevřít. Vzala jsem za kliku silou a začala s ní lomcovat. Nejspíš zamčené zevnitř, paráda. Ale nadalo mi to a musela jsem vyzkoušet hrubou sílu.

Vrazila jsem do dveří ramenem, opřená do té rány celou svou vahou. Něco ve dveřích zaskučelo. Zkusila jsem to ještě jednou s větší sílou a teď se to skučení změnilo v křupnutí. Dveře se otevřely dovnitř pokoje, já jsem uviděla čtyři vystrašené obličeje.

"Prosím neubližujte nám." Prosila dívka, která vypadala nejstarší ze všech. Zůstala jsem stát ve dveřích a měřila si skupinku zvědavým pohledem.

"Já nikomu neublížím, ale měli byste odsud rychle vypadnout nebo nedopadnete dobře." Úmyslně jsem neřekla, shoříte za živa. Brr. Střelila jsem pohledem k oknu. Pokud jsem si ze školy pamatovala dobře, měl by se Sarkišnin brzy proměnit v pec a to doslova. Megaobrovská nevýhoda toho, že je víceméně postaven z kamene, bude tu fakt horko.

"Co… co tím myslíš?" hlas měla roztřesený, ale snažila se tvářit, že to zvládá. Ovšem tohle mě málem rozesmálo, copak si nejde všimnout toho, že zdi zvenku olizují plameny?

"Kdy ses naposledy podívala z okna?" dívka se na odpověď otočila a podívala se ze špinavého okna, no oni tu aspoň nějaké měli. Jedno z těch tří mladších dětí se na mě odhodlaně podívalo. Malá holčička, vypadala jako sestra té, co se mnou mluvila.

"Ty nejsi zlá?" bylo naprosto lidské, že se mě zeptala. Jemně jsem se na ni pousmála, i když má vlastní nervozita začala růst každou chvílí, co jsem tady strávila.

"Ne, nejsem. Jenom byste odsud vážně měli zmizet. Hlavně pokud se chcete vyhnout ohni." Zvýšila jsem o krapet hlas.

"Meg. Prosím, myslím, že mluví pravdu. Ten oheň opravdu nejde přehlédnout." Oslovil tu nejstarší - Meg - kluk, který mohl být věkem někde mezi tím druhým klukem a ní. Meg se na mne otočila.

"Ty nás dostaneš pryč?" z hlasu jí čišelo zoufalství. Všichni vypadali, že spárům Zaytsevové a tedy Trestu unikli, ale schovávání se tady asi nebylo zrovna pohádkové.

"Já ne, ale má kamarádka je dole a odchází s opravdu velkým davem, vlastně jsou to všichni, co bydlí dole. Řekla jsem jí, ať dělají, co největší hluk, aby se k nim přidalo, co nejvíc lidí. Ona totiž ví kudy se dostat ven." Vysvětlila jsem. Meg přemítala.

"Ale co když nás chytnou?" zeptala se Meg kriticky.

"Ne. Věř mi, že všem půjde o to si zachránit život a rozhodně se nebudou zajímat o to, kdo jste a že vás vesměs nikdy neviděli. Ale musíte rychle. Nebo je nestihnete." Snažila jsem se do svých slov dát co největší sílu, i když jsem nebyla vůdčí typ. Meg tomu stále moc nevěřila, ale její tři společníci se toho chytli. "Pořád lepší než tu uhořet." Dodala jsem po chvíli, kdy na mne jen upřeně hleděla a já jí pohled oplácela. Prohrábla si vlasy.

"No tak jo." Zafrkala. Začala pakovat svou skupinku k odchodu.

"Běžte za hlukem a lidmi. Teď se jich bát nesmíte. Teď ne nebo vás to bude stát život." Navigovala jsem je. Sama jsem nevěděla kam přesně je mám poslat, ale snažila jsem se jim pomoc. Už byli na odchodu, když se přede mnou Meg zastavila. Stála jsem jednou nohou v pokoji a druhou na chodbě, když okno prasklo. Střepy se rozletěly všude kolem, než jsem uskočila strhla jsem Meg s sebou, protože ona stála v pokoji celá. Během pár setin jsme ležely na chodbě na podlaze a oddechovaly. Podívala jsem se do pokoje. Oknem - vlastně tou dírou co po něm zbyla - jsem viděla šlehající plameny, jejichž teplo rozbilo sklo. Meg se zvedla do sedu.

"Asi bych ti měla poděkovat." Zahuhlala. Mnula si ruku. Měla na ní škrábanec od střepu, ale myslím, že dopadlo o něco líp, než kdybych ji nechala uvnitř. Podívala jsem se na ni se zdviženým obočím.

"Asi určitě." Odvětila jsem, "Jo a je tu ještě někdo?" Meg zavrtěla hlavou.

"Tady jsme byli jen my. Nevím, jak je to ve vyšších patrech, ale v tomhle jsme byli jen my." Oznámila mi a já se zvedla z podlahy. Oprášila jsem si ruce o kalhoty a sjela je všechny čtyři pohledem.

"Tak už běžte." Poručila jsem. Meg mi pokývla na pozdrav a začala se svou partičkou odcházet ke schodům. Seběhli schody a zmizeli dole v chodbě. Povzdechla jsem si. Praskání mne donutilo podívat se zpátky do pokoje. Plameny už nekolísaly jenom na zdi, už byly i v pokoji. A díky všude možně rozházeným papírům, hadrům a já nevím, co další tam bylo, se ohněm začal rozšiřovat o to rychleji. Polkla jsem a okamžitě zabouchla dveře pokoje. To nebylo dobrý. Jestli se oheň dokázal takhle brzy dostat až sem, neznamená to nic dobrého.

Stále jsem však trvala na svém, že zkontroluji horní patra. Vyběhla jsem schody do dalšího poschodí a znovu začala prohledávat pokoje. Tady jsem na nikoho nenarazila. I když mi instinkt říkal, ať se na to vykašlu a běžím dolů a pak ven, něco ve mně prostě muselo pokračovat. Nikde jsem nikoho nenašla a to jsem prošla všechny pokoje ve všech patrech. Byla jsem klidnější. Ale i tak jsem všechny prohledala cestou zpátky. Ve třetím patře jsem se rozkašlala. Chodba byla podivně šedá a ta divná šedá barva mne štípala v nose, očích i puse. Zakryla jsem si ústa a nos rukou. Na další prohledávání jsem se vykašlala po tom, co jsem otevřela první dveře. Pokoj byl plný čoudivého, smrdutého a štiplavého kouře. A zdi a podlahu u oken olizovaly plameny. Oheň, už byl nahoře. Většina budovy musela být v plamenech. Už nemělo smysl dál kontrolovat pokoje a i druhé patro jsem chtěla proběhnout, ovšem nastala menší překážka.

Podlaha byla dřevěná a dřevo hoří a já to viděla v praxi. Nebylo ohně moc, ale i tak dostatek, aby prostor zamořil ještě větší dávkou dusivého kouře. Na chvíli jsem si sundala ruku z obličeje, abych se přidržela zábradlí. Seběhla jsem posledních deset schodů do druhého patra a chtěla naběhnout na další schody vedoucí dolů, jenže mě zastihl dráždivý kašel. Ohnula jsem se v pase a hlava se mi začínala lehce motat. Musela jsem si na chvíli sednout. Posadila jsem se na schody a snažila se pobrat dech, to tady bylo k ničemu. Nedostatek kyslíku mi otupoval smysly, takže jsem si ani nevšimla, že se ke mně někdo blíží.

"Co tu děláš, holka blbá?"Otočila jsem se na nově příchozího a znovu se rozkašlala. "Na." Hodil po mně kus nějaké látky a já si ji přiložila k puse a nosu. Nebylo to zrovna to nejlepší, látka měla podivnou vůni, ale trochu to pomáhalo odbourat ten kouř, co byl všude kolem. Zplodiny. Tak se to nazývalo. "Pojď prosím tě nebo tu ještě umřeš." Stále jsem si nějak neuvědomovala, kdo by to mohl být, ale věděla jsem, že ho s jistotou znám. Se stoprocentní.

"Scotte?" zkusila jsem to. Člověk se zasmál.

"To opravdu ne. Neadrs." Opravil mě. Šla jsem za ním ze schodů s co největší opatrností. Schody, ty jsou z kamene. Tam se nám nic nestane. Nalhávala jsem si. Zaškobrtla jsem o vlastní nohy a Neadrs mě podržel. "V pohodě?" zeptal se. Tahle verze Neadrse byla ještě divnější než ta předtím. Přikývla jsem. Přitiskla jsem si látku na obličej pevněji a snažila se dýchat mělce. Proti nám někdo běžel. Vlasy jí povlávaly kolem hlavy, jako nějak svatozář. Jordana. Pousmála jsem se. Ona se pro mě vrátila.

"Misho!" vykřikla radostně a pevně mě objala. Tázavě jsem se na ni podívala.

"Dostali se ven všichni?" Jordana chviličku přemýšlela a Neadrs mlčel.

"Jo, cestou se k nám přidali i dva další. Muž a žena. Ta žena se po tobě ptala." Oznámila mi. Mě spadl kámen ze srdce.

"A dostali se ti dva ven?" vyhrkla jsem plna naděje. Jordana pomalu přikývla.

"Jo. I když ta žena kvůli tobě docela vyšilovala." Jordanina slova mi neuvěřitelně ulevila. Máma je v pohodě. A Fritz taky. Mohla jsem jenom děkovat. Ozvala se příšerná rána a zvuk tříštícího se dřeva. Všichni tři jsme se otočili na druhé patro, kde se právě zřítil strop.

"Viděly jste to, co já?" zeptal se roztěkaně Neadrs.

"Myslím, že ano." Řekla jsem ztěžka. Ozval se další skřípavý zvuk. Vyděšeně jsme se po sobě podívali. Museli jsme odsud okamžitě pryč.

2. část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 2. ledna 2014 v 20:46 | Reagovat

Wow... Super kapitola.. Snad tam nikoho nezapomněli a sami se teď dostanou ven.. byla by škoda, kdyby teď umřeli :D

2 Zoey Zoey | Web | 3. ledna 2014 v 9:17 | Reagovat

O_O  8-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|