Prach||Třicátá kapitola 2/2

1. ledna 2014 v 1:15 | Berry Lettyen's |  Prach
Takže druhá část. Vážně už by s tímhle omezením měli něco udělat. *obrací oči v sloup* ale i tak si ji užijte :).


Třicátá kapitola 2. část


"Jdeme!" zavelela Jordana a já i Neadrs jsme za ní vyběhli. Tohle už nebyla sranda, tohle bylo o život. Stáhl se mi žaludek a hlava se točila. Snažila jsem se myslet na to, že je máma v pohodě. Ale malý hlásek uvnitř mi napovídal, že je ještě jeden člověk, o nějž bych se měla strachovat. Scott. Může už klidně být mrtvý, protože o něm Jordana nemluvila, ale já se neptala. Určitě je v pohodě. Určitě.

Už jsme byli v prvním patře u našich pokojů, když jsme to uslyšeli. Dětský pláč. Ve mně hrklo a v Jordaně očividně taky. Zatlačila jsem pud sebezáchovy někam do ústraní. A už jsem chtěla jít po zvuku pláče. Neadrs mě chytl za límec a já jsem z ruky upustila látku, kterou jsem si doteď chránila nos. Téměř okamžitě jsem začala kašlat.

"Zbláznila ses?" jeho slova byla přes praskot ohně trochu tlumená.

"Je tam dítě!" vyjela jsem na něj. Tohle nemohl, nemohl po mně chtít, abych tam toho chudáčka nechala. Rozběhla jsem se tím směrem a přeskakovala a kličkovala mezi skupinkami ohně, které hlodaly do podlahy ohořelé díry. Dítě bylo v té podělané koupelně. Doběhla jsem téměř k ní, když mě Neadrs stáhnul k sobě dozadu. Rozčileně se na mne podíval. Jordana vypadala, že se jí ulevilo, že nejsem tak chladnokrevná, abych tu nechala zemřít dítě.

"Já tam půjdu." Prohlásil Neadrs. V koupelně nebylo moc ohně, asi protože v jejím prostředku zela vcelku obrovská díra. Dítě, malý asi osmiletý chlapec, stál na její druhé straně. Neadrs se ho snažil takhle zdálky utěšovat. Chlapeček stále natahoval a z hrudi se mu draly vzlyky. Nebyl na tohle připravený, to nikdo z nás. Neadrs šel pomalu těsně podél zdi a snažil se držet si od díry slušný odstup, protože zní, šlehaly vysoké plameny. Byl tam asi metr široký zbytek podlahy a po tom on šel. Ozvalo se tichounké praskání. Mohl to být oheň, mohl to být další bortící se strop. Neadrsovi perlil na čele pot, otočil se a šel teď zády přitisknutý na zdi. Já s Jordanou stála uvnitř koupelny kousek ode dveří.

Zase to praskání. Teď už trochu hlasitější. Polkla jsem a po očku se podívala na Jordanu. Neadrs udělal pár kroků, zastavil se, nadechl se a pokračoval. Nebyl od nás moc daleko. Možná tak dva tři metry. Praskání sílilo a neustávalo. Ze stropu na mne něco spadlo, malinký kousek omítky. Zvedla jsem oči, už jsem viděla, odkud jde to praskání. Sledovala jsem strop a modlila se ať to ještě chvíli vydrží. S tichou prosbou jsem obrátila pohled na Neadrse a chlapce. Neadrsovi chybělo možná tři a půl metru, aby na chlapce dosáhl. V hlavě jsem podporovala Neadrse i strop, aby oba vydrželi až do konce.

Ve stropu to zapraskalo. Jordana, Neadrs i já jsme všichni najednou zvedli hlavu. Jordana vykřikla a vystrčila mne ven z koupelny.

"Jord-" můj výkřik zanikl v hlukotu padajícího stropu a křiku tří lidí tlumeného sutí. Zakryla jsem si pusu rukou a polykala slzy. Ne, to nemůže být pravda. Podlomila se mi kolena a po všech čtyřech jsem dolezla až ke dveřím. Dál už byla jen díra po koupelně a dole v té díře, obrovská hromada suti a trubek a dřeva a ohně. Vybavily se mi ty plameny, co šly z té díry, když tu ještě byl kus té zatracené, zatracené koupelny. To nemohli přežít. Nemohl to přežít ani jeden z nich.

Jordana.

I Neadrs.

I ten chlapec.

Všichni mrtví.

Žaludek se mi svíjel a v puse jsem cítila žluč. Pomalu jsem otočila hlavu zpátky do chodby, doufajíc, že tam někoho z nich uvidím. Už nebyli. Už ne. Po obličeji špinavém od sazí a lepkavém od potu mi začaly stékat slzy. Jenom slzy. A podivná bolest a prázdnota v hrudi. Sedla jsem si a přitáhla si kolena pod bradu. Už jsem nemohla.

Oheň a s ním i kouř se začaly stupňovat. To nemluvě o teplotě. Bylo mi šílené vedro a hlava se mi motala. Cítila jsem jak se mi z dýchání kouře a tím zplodin začalo stahovat hrdlo. Spustil se mi záchvat kašle. Musela jsem odtud a to ať už chci nebo ne. Sundala jsem si mikinu a zmuchlala ji tak, abych měla přes nos a ústa co největší vrstvu látky. Z plápolání ohně mě začaly bolet i oči. Přivřela jsem je a zvedla se ze země.

Ještě mi zbývala nějaká naděje.

Ale oni umřeli kvůli mně. Kdybych tam neběžela, umřelo by o dva lidi míň. Vím, jak to znělo sobecky, ale byla to pravda. I když jsem Neadrse nesnášela jeho smrt mne zasáhla, protože mi jen chtěl pomoct. Umřel kvůli mně. A Jordana taky.

Jenže ta naděje tu byla. Naděje, že najdu Scotta a naděje, že až se dostanu ven, bude tam na mne čekat máma. Tohle mi dalo trochu síly. Ne moc, jen trochu, ale dokázala jsem se rozejít a jít sice jako zombie, ale i tak aspoň jít. Další praskání mne nějak vyvedlo z mlženého oparu ztráty a viny a probudilo pud sebezáchovy. Přidala jsem na rychlosti a propletla se mezi přibývajícím ohněm v chodbě. Schody do přízemí jsem tak napůl sešla a napůl se po nich skutálela.

Dole jsem namísto toho, abych šla bezpečnou cestou, kde ubývalo požáru, šla tou, kde ho naopak přibývalo. Šla jsem k jídelně. Šla jsem za Scottem. Nepřítomně jsem hleděla před sebe a snažila se ho někde najít. Mezi stíny. Jenže co teď byly stíny, když tu byly plameny. Pud sebezáchovy byl ten tam. Vystřídala ho otupělost a vysoký nedostatek kyslíku. Před očima jsem začínala mít mžitky a chůzi mít lehce klimbavou. Málem jsem šlápla do plamenů, ale i tak mi olízly lýtko. Sykla jsem bolestí a nějakým mě záhadným způsobem jsem se dostala na podlahu. Cítila jsem se strašně ospale. Jenom zavřít oči a spát. Nějaká moje nepatrná část si uvědomovala, že je to z toho, jak dýchám ten kouř z ohně. Ale ta, která převládala, chtěla spát. Víčka jsem měla těžká. Byla jsem smutná a ani pocit naděje jsem už necítila.

Nevěděla jsem, kde jsem, už jsem pomálu ani nevěděla, kdo jsem. Mezi plameny se objevil černočerný stín, ale taky to snadno mohl být výmysl mé unavené mysli. Stín se přibližoval. Nakonec byl tak blízko, že si ke mně dřepl a něco mi možná povídal. Naposledy to byl Neadrs, kdo mne zachránil. Jenže to já jsem něco dlužila jemu. On kvůli mně umřel, třeba mě teď přišel dopravit do pekla. Až na to, že to je blbost. A tenhle stín byl na výmysl mé mysli až moc živý.

Stín mě bral do náručí a mluvil na mne, ale mě to připadalo, jako když mluví pod vodou. Jako kdybych byla opilá. V té náruči mi bylo příjemně. Chtělo se mi jen zavřít oči a… spát. A už nikdy oči neotevřít. Pokusila jsem se je zavřít, ale na tváři jsem ucítila štípnutí a zase je unaveně otevřela, i když mi všechno kolem připadalo rozmazané. Bolest rychle ustoupila a nechala zase své místo únavě.

Chci spát. Chtěla jsem říct, ale nedokázala jsem ze sebe dostat slova. Možná jsem to řekla, vůbec jsem netušila. Najednou se houpání, jako na vlnkách v moři změnilo v obrovské vlny. Skoro jakoby někdo… běžel.

Myslím, že jsem nakonec na chvíli usnula. Ale po takovém podivném snu jsem se probudila a hleděla jsem do známě tváře, která mi rozlila úsměv na rtech.

"Tys neumřel." Vydechla jsem ztěžka. Usmál se. Hnědé oči mu zářily.

"Teď ne Hoernerová. Až v jiném příběhu." Řekl pobaveně. "Za to ty jsi vypadala, že už nechceš zůstat do závěrečného dění."

Zavrtěla jsem hlavou. "To bych si nenechala ujít."

Roztáhl rty do úsměvu. Na jeden nádech jsem ho stáhla dolů k zemi, ke svému obličeji a políbila ho. Přišlo mi, že se odtáhl moc brzy. "Myslím, že by sis ten vzduch měla nechat pro sebe. Málem ses tam uvnitř udusila."

"Jo, jasně." Odvětila jsem a cítila, jak červenám. Začala jsem zhluboka dýchat a všímat si svého okolí. Pod sebou jsem ucítila morko. Rozhlédla jsem se. Byli jsme ze Sarkišninu venku. Někde v místech, kde se zřítil kus obvodové zdi. Protože tam v dírách v tom bahně po dešti byly kameny a suť. Polkla jsem žluč, která se mi drala do krku. Podobný náklad zabil Jordanu a Neadrse a toho chlapce. Nechtěla jsem na to myslet a tak jsem se podívala na Scotta. Věnoval mi upřímný úsměv. Měla jsem radost, byl naživu a odnesl mne odtamtud. Byl můj zachránce. Zvedla jsem se na loktech a úsměv mu opětovala.

"Ale, ale. Jaká to prostá dětská láska." Zahlaholila. Krev mi při tom tuhla v žilách. Scott se zvedl do stoje a já o půl vteřiny po něm. Měřila si nás. A stála od nás asi deset metrů. Na ni jsem úplně zapomněla. Na Zaytsevovou. Vytáhla pistoli, kterou měla za pasem. Odjistila ji a zamířila na nás.

Vzpomněla jsem si na svůj Glock a vytáhla jsem ho taky. Scott mi položil ruku na paži, v níž jsem zbraň svírala. "Ne. Pusť tu pistoli, přesně to ona chce." Řekl tiše. Schovala jsem Glock zpátky a pozorovala střídavě Scotta a Zaytsevovou. On vytáhl svou vlastní zbraň. Revolver. Nejspíš to byla ta zbraň, o které mluvil, ta s jediným nábojem, pro největšího nepřítele.

"Víte, paní Zaytsevová, co je tohle?" zatočil revolverem v ruce.

"Jistěže." Řekla Zaytsevová chladně a arogantně.

"Jediný náboj." Pokračoval Scott. Tohle bylo mezi nimi. A já pozorovala, něco co se každý den nevidí. Zaytsevová proti Scottovi. "Pro mého největšího nepřítele." Dořekl to. Měla jsem pravdu, že je to ta pistole. Scott zamířil. "Máte stále šanci se vzdát." Nabídl tím Zaytsevové mnoho.

"Já se nevzdávám. Já vítězím." Ještě než to dořekla, Scott vystřelil. Zaytsevová taky vystřelila o setinu vteřiny déle než on. Ona se smrtí počítala. Scott vážně střílel přesně a jeho kulka zasáhla Zaytsevovou do hlavy. Nevím, kam mířil, ale ona to schytala do hlavy. A byla mrtvá ještě dřív, než dopadla k zemi. A Scott ji zabil, bez mrknutí oka.

Její kulka taky neminula. Zasáhla svůj cíl. Zasáhla Scotta. Jenže ona už tam smrtelně přesná nebyla. Kulka se mu zaryla do břicha. A já s křikem sledovala, jak padl k zemi. Kolena se mi podlomila a lýtko, které jsem si předtím spálila, mne zasáhlo perdou bolesti. Už jsem nechtěla vidět někoho umírat, už ne.

Ječela jsem na Scotta. Ječela jsem jeho jméno. Najednou jsem myslela, že horší už to být nemůže. Ne. Už několikrát jsem ho viděla na hraně, ale teď to bylo vážné. Na břiše se mu vytvářel flek krve. Křičela jsem o pomoc, ale ta nepřicházela. Vzlykala jsem, brečela jsem, slzy jsem neskrývala. Scott zahýbal rty. Možná mi chtěl něco říct. Sklonila jsem se k němu.

Do ucha mi roztřeseně pošeptal slova. "Promiň, že jsi to musela vidět."

Sevřela jsem mu ruku a zavrtěla hlavou. Rozhlédla jsem se kolem. A nakonec se podívala na jeho obličej. Vypadal smutně a šťastně zároveň. Sevřela jsem jeho ruku pevněji.

"Ne. Ne, Scotte, my to dokázali. To o co nám celou dobu šlo. Chápeš? My to dokázali."

My to dokázali.


DOKÁZALI.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 2. ledna 2014 v 20:52 | Reagovat

Ten konec je prostě super! ne že všichni přežili, ale ta baba jaga je mrtvá! To je skvělá správa! Je to prostě super kapitola, jen je škoda, že už je to konec. Byl to opravdu dobrý příběh :-)

2 Zoey Zoey | Web | 3. ledna 2014 v 9:22 | Reagovat

DO HÁJE JÁ TI ŘÍKALA ŽE JESTLI ZABIJEŠ MOJE ZVÍŘÁTKO TAK SE NĚCO STANE, TAKHLE PO RÁNU MĚ TADY U OBRAZOVKY NERVOVAT, BOBULE JÁ TĚ NESNÁŠÍM!!! :-D
Jo, ať umře, jo jo jo! :D Vím, že by to asi bylo trochu ode mě morbidní, ale já mu nefandím :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|