ERROR|1. kapitola

14. dubna 2014 v 14:04 | Berry Lettyen's |  ERROR
Juchů, první kapitolka ERRORU, no snad se vám to bude líbit a budete jej číst, protože díky té vyfantazírované budoucnosti o tom, že se EU dostala do čela světa jen díky výrobně zbraní, která byla otevřena na jejím území, je to fakt víc fantasy než nějaká dystopie :D. A abych nezapomněla - věnováno Zoey, protože je prostě blázen :D.

{NIKKI}

To nejhorší, co může přijít je, že se vás pokusí zabít. Ale jen v případě, že jste dcera zkorumpovaného právníka, jež zastupuje prakticky všechny hodnostáře v Evropské unii. Očividně jsem si myslela správně, že mne sledují, protože už jsem několik týdnů cítila v zádech něčí pohled, stále. Jedno místo kam se v takovém případě schovat? Nákupní centrum.


Nákupní centrum Washeer bylo to z nejpříhodnějších, protože v něm lidi doslova tekly proudem. Jako nekončící nádoba s dresinkem. Washeer nestojí v centru Londýna moc dlouho, ale lidé si ho opravdu oblíbili. Snad jedna z mála výhod, že Anglie přistoupila na tu dohodu s Evropskou unií, že bude mít hlavní slovo, zatímco v celé Evropě se bude mluvit anglicky. Jednoduchá a prostá dohoda, která se britskému parlamentu docela zalíbila. Buď to anebo válčit. Člověk si moc nevybral.

Otec byl někde v Toweru nebo Buckinghamském paláci, takže jsem měla k dobru celý den, abych se mu mohla vyhnout. Nesnášela jsem otce, tedy jako trochu ráda jsem ho měla, ale… začal se o mne zajímat po třinácti letech a to ještě na popud mé mámy, která ho tak trochu vydírala. Teď jsem kvůli tomu musela žít s otcem a jeho přítelkyní. Nesnášela jsem ji, otce jsem jak takž zvládala, ale Cathy mi lezla na nervy. Neskutečným způsobem.

Ve Washeeru mne přešel pocit bodavého pohledu v zádech a já se konečně uvolnila. Žít v Anglii rozhodně špatné nebylo, ale byl to podstatný rozdíl proti střední Evropě. Všechno tu bylo takové lepší. Asi proto, že leží tak daleko od Smithovy továrny na zbraně. Chloubu Evropské unie, díky níž si připsala nadvládu nad světem. Jen malou. Ale i tak docela významnou.

Vyhledala jsem lavičky u fontány, jako vždycky a posadila se. Tohle jsem měla ráda. Nakupovat mě nutila Tasha, já jsem sem raději chodila kvůli téhle fontáně a ne značkovým butikům. Opřela jsem se o záda lavičky a do uší si strčila sluchátka. Na telefonu jsem si pustila první písničku, která byla k mání a relaxovala. Možná i trochu přemýšlela, ale snažila jsem se "vypnout". Do uší mi hrála jedna z mých oblíbených orchestrálních skladeb, hodně houslí. Byla jsem spokojená. Poklepávala jsem si prsty o koleno do rytmu skladby, dokud mne nepřerušilo lehké škubnutí lavičky. Zděšeně jsem vytrhla sluchátka z uší a podívala se kolem sebe.

S omluvným výrazem na mne koukal kluk. "Promiň, že jsem tě vylekal," řekl nejistě. Mlčky jsem jej sledovala.

"V pohodě."

Zamumlala jsem ta slova jeho směrem a už si začala vracet sluchátka do uší, když znovu promluvil.

"No není to dneska pěkný den?" očividně se snažil začít rozhovor, moc mu to nešlo, i když nedá se říct, že já bych v komunikaci byla lepší. Místo toho jsem ho jen ignorovala a snažila se dělat, že jsem ho neslyšela. Sama sobě jsem si připadala zvláštně, když jsem se zvedla z místa a odešla, protože se na mne stále snažil mluvit, ale když se vás několikrát pokusí unést nebo zabít, protože chtějí vyhrát případ a mého otce potopit, začnete být obezřetní.

Chtěla jsem jít domů - vlastně nechtěla, ale neměla jsem, co dělat a doma jsem mohla aspoň sedět a číst si. A taky štvát Cathy. Otcovu přítelkyni. Jít přes hlavní třídu, bylo jako se nechat dobrovolně převálcovat stádem rozzuřených býků - ne že bych někdy nějakého viděla. Auto s řidičem na mne nikde nečekalo, tohle byl totiž jeden z mých "tajných" výletů.

Šla jsem chvíli rovnoměrně s největším davem, uprostřed nákupního centra, když jsem ucítila to divný bodnutí v zádech, jako kdyby se na mne někdo díval, upřeně. Otočila jsem hlavu a neviděla nic jiného než spousty zpocených tváří, hltající po troše studeného vzduchu v právě proudícím létu. Nasadila jsem si sluneční brýle a odpojila s davu. Nikdo si mne nevšiml, došla jsem do uličky, kde se vyskytoval vchod/východ pro zaměstnance.

Vzala jsem za kliku a zatlačila do dveří, vždycky šly tak blbě otevřít. "Copak? Někam jdeš?" ozvalo se za mnou. S trhnutím jsem se otočila. Byl to jen zaměstnanec Washeeru. Oddechla jsem si. Naklonila jsem hlavu a zamrkala na něj zpod slunečních brýlí.

"Před obchoďákem je to šílený, ty lidi by mě tam normálně ušlapali," začala jsem si zoufat. Zaměstnanec - vlastně kluk, možná mladší, než já - na mne hleděl.

"Tak si chtěla jít bočním vchodem?"

Pokývla jsem hlavou v odpověď. Našpulila jsem pusu a založila si ruce na prsou. Nic neříkal, povytáhla jsem jedno obočí a on jen dál zíral. Jemně na mne pokývl, otočil se na patě a odešel. Tohle bylo snadný, ono asi tak osmdesát procent lidí, co tu pracují, jsou lidi tohoto typu, holka se na ně trochu usměje - v případě opačného pohlaví - a oni by ji pustili i k jaderným hlavicím, kdyby tu nějaké byly.

Vrazila jsem do dveří a ty se konečně otevřely. Za nimi mě čekala dlouhá chodba se studeným a nevydýchaným vzduchem. Zázrak. Chytla jsem popruh své tašky a dala se chodbou. Nebála jsem se to ne, jen jsem zase měla ten bodavý pocit v zádech, jakoby mne někdo sledoval. Bylo to… divný.

Sklopila jsem pohled k zemi a rychlou chůzí prchala před tím pocitem. Asi jsem začínala být paranoidní, ale přísahala bych, že jsem zaslechla tiché klapnutí dveří. Nejspíš jen další zaměstnanec. Už jsem tenhle pocit měla nějaký týden, že se na mne někdo pořád dívá, ale teď byl silnější než jindy. Zastavila jsem a přitiskla se ke stěně. Poslouchala jsem. A opravdu se chodbou rozléhaly tichoučké kroky. Zaměstnanec by se rozhodně nesnažil chodit takhle tiše. Kroky se rytmicky ozývaly a zdály se blíž a blíž. Takhle jsem byla nechráněná, naštěstí byla asi dva metry za mnou taková ta obrovská bedna, která byla buď klimatizace, nebo elektrika, ale důležité bylo, že jsem se za ní v pohodě schovala. Krčila jsem se za tou bednou, namáčknutá na stěně a snažila se ani nedýchat. Kroky byly dál slyšet. Blíž, blíž a blíž. Dokud se nezastavily, na druhé straně té bedny.

Váhavý krok vpřed a já měla jedinou šanci. Teď! Rozběhla jsem se sprintem chodbou k nedalekému východu. Vetřelec se rozběhl taky, ale já měla menší náskok a taky fyzičku, i když tu měl on asi též. Běžela jsem, jak nejrychleji jsem mohla a když jsem se blížila ke dveřím, napřáhla jsem ruce před sebe, abych je aspoň trochu rozrazila. Tyhle už šly naštěstí lépe otvírat a já se ocitla venku. Okamžitě jsem dveře zabouchla a mezi kliky strčila koště, které se válelo na zemi. Ozvala se dutá rána a vlna nadávek. Dveře sebou nebezpečně zmítaly, tak že by vetřelce nemusely dlouho udržet.

Dala jsem se rychlím krokem k hlavní ulici. Domu jsem rozhodně neměla v plánu jít pěšky, jako jsem si myslela předtím, raději jsem si pracně chytla taxi a nechala se za tučný obnos, dovézt až na kraj města, kde má otec svou nechutně obrovskou vilu.

Úlevu, kterou jsem cítila potom, co jsem prošla branou na příjezdovou cestu k domu, jsem tu nikdy nezažila. Bylo to pro mne překvapení, ale vlastně docela milé. Dokud jsem si nevšimla mého otce, jak má založené paže a stojí ve dveřích. Polkla jsem; můj tajný výlet se mi očividně nezdařil.

Došourala jsem se pod verandu, pohled zabodnutý do země. "Nicole!" oslovil mě nasupeně otec. Opatrně jsem zvedla hlavu, ale do očí jsem se mu nepodívala.

"Já nejsem malá holka."

Sdělila jsem svému otci a jen letmo jsem o něj zavadila pohledem. Povzdychl si. "Nicole," zkusil to ještě jednou, teď už trochu milejším tónem. Stále mi však nestál ani za pohled.

"LEROYI!" zavolala na mého otce jeho přítelkyně. Strnula jsem. Tak s ní už to vůbec řešit nebudu. Vyběhla z vchodových dveří a zastavila se kousek za otcem. Bylo mi na blití. "Jéé, Nicole, a já jsem si říkala, kam ses zatoulala."

Ten její tón mě vytáčel. A tak jsem neudělala nic jiného než, že jsem se kolem Cathy a otce protlačila do přístupové haly - taky tak nechutně obrovská a blyštivá - a z ní vyběhla po těch zatracených točitých schodech do svého pokoje, který byl v další řadě dalších nechutně velkých a nechutně luxusních pokojů. Ten barák byl jeden velký hnus. Nesnášela jsem ho, nesnášela jsem ty lidi, co v něm bydleli, nesnášela jsem celou tuhle společnost, protože mi vzala jediného člověka, na němž mi záleželo. Moji mámu.

Odhodila jsem tašku na zem svého pokoje a sama padla na postel. Koukala jsem do stropu a přemýšlela. Dnes se mě očividně znovu pokoušeli unést, nejspíš mě někdo sleduje. A můj fotřík s tou jeho mě zase naštvali, jak si snaží hrát na starostlivé rodiče. Takhle to bývá, normálně. Fialkový strop mi moc útěchy nepřinášel, nepřinášelo mi ji nic, protože nenávist k tomuhle místu vzrůstala každým dnem. Klidně bych si sbalila svých pět švestek a odešla, ale otec byl natolik chytrý člověk, že by mne našel i na druhém konci světa. Což by byl docela problém se tam vůbec dostat.

Převalila jsem se na břicho a sáhla na noční stolek pro jednu z knížek, co se tam vždy válejí na hromadě. Vzala jsem do ruky i ovladač od rádia, zapnula jsem si muziku na těch fajn instrumentálních skladbách a nastavila nejvyšší hlasitost. Naštvat je nikdy neuškodí a mně to aspoň zlepší náladu. Podívala jsem se na přebal knihy a zjistila, že to je jeden ze starých svazků Bukowskiho. Toho šílence jsem milovala. Prostě jsem knížku někde otevřela a začetla se.

Oči jsem od stránek zvedla pořádně, až když mi z pokoje zmizelo všechno světlo. Venku už byla tma a lampy na ulici svítili, ovšem žádní lidé tam nechodili. Takhle pozdě ven nikdo nechodí nebo aspoň tady v té časti města. Zaklapla jsem knížku a vypnula rádio. Zvedla jsem se z postele a protáhla ztuhlé tělo. Dům se zdál nezvykle tichý.

Prošla jsem jej celý, všechny místnosti, kde by se otec nebo Cathy mohli vyskytovat, ale nikde jsem je nenašla. Jen na lednici byl vzkaz. Jeli jsme na recepci do konferenčního centra. Nic víc, nic míň. Ale znamenalo to, že jsem měla celý dům pro sebe. Že tu nikdo není, protože personál už má po práci, takže jsem zde zůstala sama. A měla jsem své způsoby, jak si to užít.

Mohla jsem si sednout k televizi, koukat se na co jsem chtěla a jíst u toho brambůrky nebo popcorn, aniž bych musela poslouchat Cathyino remcání, že už zase dělám bordel. Problém byl v tom, že jsem nechtěla dělat ani jedno z toho, vlastně bych najednou, aby tu otec i Cathy byli a já jsi na ně mohla v duchu stěžovat, jak mi pořád něco zakazují - obzvlášť Cathy, ta mě s tou svou hrou na moji mámu, docela hodně štve - a snaží se o mě starat. Dřív jediná osoba, která se o mě starala, byla má opravdová máma a té je konec bůh ví, kde.

Klep, klep, klep. Duté rány klepadla se rozléhaly prostorem domu. Přeběhla jsem bosýma nohama po studené dlažbě až ke vchodovým dveřím. Otevřela jsem, ale nikdo tam nestál. Bylo to divné, protože přes ochranku u brány by se sem žádní malí bastardi nedostali. Zavřela jsem dveře a s nezájmem se otočila na patě.

Zaječela jsem z plných plic.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 14. dubna 2014 v 15:03 | Reagovat

Krásná kapitola. Je to dost zajímavý na první kapitolu. On tem někdo bude že? Někdo v tom době a on ji unese? Ach jo, zase hádám. Rychle další kapitolu, ať tady nemusím jen tak hádat a mohla mít jistotu. A jen taková poznámka, hodně opakuješ slova. Například: divný, někdo mě sledoval... Ale jinak povedená kapitola :-)

2 Berry Lettyen's Berry Lettyen's | Web | 14. dubna 2014 v 18:10 | Reagovat

[1]: Děkuju, to opakování je moje zhouba, ale snažím se na to myslet :D občas, to ale prostě nejde :-)

3 Katerííína Katerííína | Web | 14. dubna 2014 v 18:51 | Reagovat

Vážně moc povedené, ale bacha na opakování slov. Těším se na další! ;)

4 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 14. dubna 2014 v 19:41 | Reagovat

[2]: To je v pohodě. Já na to třeba upozorňuji ostatní, ale sama dělám to stejný. Ono to občas prostě nejde uhlídat :-)

5 Zoey Zoey | Web | 14. dubna 2014 v 19:59 | Reagovat

óch, děkuji za věnování :3 :D Já jsem blázen, to je fakt pravda ;-) Ale moc to potěší, že na mě myslííš :-) :-)
Ale ke kapitole. Úžasná? Skvělá? Bestovní? Nemá konkurence?
Spíš já nemám potřebná slova :D Moc se mi to líbilo, čte se to svižně a rychle, jako po másle. A vzhledem k tomu, že druhá kapča má 4 a půl tisíce slov- no tak why not se netěšit na další část! (Panebože to byla divná věta)
Jsem zvědavá, kdo tam bude stát. Určitě nějaký masový vrah nebo šílený magorúnosce, kterého si okamžitě zamiluju :D Mno, tuším v tom Joshuu...;-)

6 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 19. dubna 2014 v 8:09 | Reagovat

Moc povedená kapitola:-) Taky bych byla poukázala  na opakování slov, ale já už jsem si zvykla z jiných blogových povídek, kde je to opakování mnohem horší, takže to necháp spát:D

7 Katerííína Katerííína | Web | 21. dubna 2014 v 10:44 | Reagovat

moc hezké! Povedené! ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|