ERROR|2. kapitola 1/3

21. dubna 2014 v 13:59 | Berry Lettyen's |  ERROR
Ha, druhá kapitola Erroru. No, je trochu delší než ta první takže na části no, ale snad vás potěším :)

{NIKKI}
Útočník/osoba/člověk/zločinec/vetřelec nehodící se škrtněte, mi nedovolil ustoupit. Přitiskla jsem se na dveře a snažila se setřást jeho dlaň z mé pusy. Pokus s ním bojovat taky nebyl nejlepší. Převyšoval mě zhruba o hlavu a svalová hmota mu rozhodně nechyběla. Vlastně se dalo říct, že jsem ztuhla na místě. Koukal na mne ze tmy, protože za tu dobu stačila světla zhasnout. Neměl žádnou masku, takže jsem byla úplně mimo, většina únosců nebo vrahů bývá maskovaná ne? A myslím, že by měl být, aspoň v té situaci, že tady máme kamery snad všude, kde se dá.


"Pššt."

Zamumlal na mne. Věnovala jsem pohled to, jako vážně?, a konečně se mi povedlo z pusy sundat jeho ruku. "Co má tohle sakra znamenat?!" vyjela jsem na něj okamžitě. Nebála jsem se, nevypadal, že by mi chtěl ublížit.

"Přepadení to není, to se opravdu nemusíš bát."

"A co to pak je? Přátelské pokecání? Čaj o páté?"

Mlčel. "No?" můj hlas zněl hodně podrážděně a on si to uvědomoval. Změřil si mě pohledem.

"Nicole Smithová?" zeptal se povýšeně. Mé příjmení, které normálně používám, i když bych měla užívat otcovo - Londonová. Jen ho pokaždé vysloví špatně, ale kývla jsem mu na to.

"No a co má bejt?" Obořila jsem se na pana Nenápadného.

"Půjdeš se mnou."

"A to jako proč? Myslíš si, že jsem idiot?" Můj výraz mu napovídal, že to se mnou bude mít těžké. Ne, rozhodně mě odsud jen tak nedostane.

"Protože mám od mého šéfa nařízení, abych tě přivedl."

"Takových už před tebou bylo. Nemysli si, že seš první, kdo se tu pokouší o únos!" křikla jsem na něj. Obrátil oči v sloup a vypadal, že neví, co si se mnou má počít.

"Jenže tohle není únos, chápeš? Nejsem ozbrojený, nemám ani převlek či jiné maskování a tak to sakra není únos jasný? Ale bude - za chvíli - když nebudeš spolupracovat."

Kypěl v něm hněv a očividně si ho chtěl vylít na mně. Nebo spíš neměl jinou možnost. Zašátrala jsem po klice na dveřích a otevřela je. Donutila jsem ho tak ustoupit několik kroků víc do haly.

"Prosím, můžeš jít," nastavila jsem mu dveře tak, aby mohl odejít. Ohromeně na mne koukal.

"Tobě je to fakt úplně jedno, co?" prohodil.

"Jo, vlastně jo. A teď vypadni," zahulákala jsem na něj. Stála jsem tam tak u dveří, držela kliku a čekala, než si pán uráčí odejít. Hleděl na mě s tím zkoumavým pohledem, jakoby zhodnocoval nějaké informace, které mě unikly. A pak udělal něco, co jsem vůbec neočekávala, ale čekat jsem to měla. V klidu prošel kolem mne, ale když byl těsně za mnou a těsně venku, vrátil se o krok zpátky, chytil mě za paži, přitáhl mě na svou stranu a obemkl mě svýma rukama. Nestihla jsem se vůbec bránit. A až teď jsem začala kopat kolem sebe a vřískat.

"Neříkal jsem ti to?" zamrmlal a nohou zabouchl vchodové dveře. Rozkřičela jsem se ještě víc. Pokusil se, se mnou někam pohnout, někam mu to nešlo jelikož, jsem sebou stále smýkala a nehodlala stát na jednom místě. "Panebože! Nemůžeš bejt sakra chvíli v klidu? Stačilo by deset minut a pak si dělej, co chceš!"

Ale já byla jako hluchá a prostě jsem jen mlátila, škrábala, vřískala a snažila po sobě zanechat, co nejvíc škody. Jemu to však bylo úplně jedno. Otočil si mě proti sobě a než jsem se naděla a našla svou šanci, přehodil si mě přes rameno a začal odcházet od mého domu.

"TY DEMENTNÍ IDIOTE!" vřískala jsem na něj z plných plic. Kopala jsem ho do břicha a do hrudi a dlaněmi sevřenými v pěsti jsem jej mlátila do zad. Dávala jsem do ran, co největší sílu, občas když to hodně zadunělo, sebou trochu škubl, ale i tak mě stále nesl po příjezdové cestě až k silnici. Kde stálo auto. Nebylo to nějaké černé SUV, ve kterém se lidi ve filmech obvykle unášejí. Tohle bylo obyčejné stříbrné auto, které mělo poškrábaný lak a špinavá skla. Nebo to jsem alespoň viděla z úhlu, do kterého jsem dokázala ve své poloze vytočit hlavu.

Donesl mě přes bránu, kde v budce za sklem spal jeden z hlídačů. Měla jsem pocit, že se jmenoval Jeremy. Nejspíš teď přijde o práci. Otec ho určitě vyhodí, protože neuhlídal jeho dceru. Chudák. Můj únosce se mnou v pohodě přešel přes bránu, přes kterou se jindy nedostane ani padající list bez řádného povolení nebo pozvání. Zastavil se u toho divného auta a otevřel zadní dveře. Tohle už jsem očekávala. Hození na zadní sedačky, že by zrovna pokoušel být nějak něžný, se říct nedalo. Sotva jsem dosedla na sedačku, zavřel za mnou dveře a já uslyšela cvaknutí. Chytla jsem se kliky a začala s ní lomcovat. Nešlo to. Přetočila jsem se na druhou stranu, k druhým dveřím a chtěla jsem se je pokusit otevřít. Když to udělal ve stejnou chvíli únosce a odstrčil mě tak zpátky.

Zámky znovu cvakly. Vepředu u volantu seděl ještě řidič, který očividně celý tenhle zamykací systém ovládal. Trucovitě jsem se zabořila do sedačky a založila si ruce na prsou. Zíral na mne.

"CO TO MÁ DO HAJZLU BÝT?!" zaječela jsem na něj. Koukal na mne s klidným a odměřeným výrazem. "TY JEDEN BASTARDE!" ječela jsem na něj dál, ale on stále klidně koukal. Čekal, až přestanu řvát, jako pitomec. Zlostně jsem se nadechla a pokusila se uklidnit, protože ten jeho výraz mě ještě víc vytáčel.

Auto už dávno jelo, náš dům už byl dávno za zatáčkou a my vyjížděli z města. A já byla hodně moc naštvaná. Snad jako nikdy. Na něj jsem se už nepodívala, jen jsem koukala z okna a mlčela.

"To tě ani nezajímá, jak se jmenuju?" to on začal mluvit první. Nic jsem mu neodpověděla, tak pokračoval sám, "Jsem Joshua Keight. Myslím si, že by bylo fér, abys věděla, kdo jsme," pak to zopakoval ještě jednou, "Mé jméno je Joshua Keight a jsem agentem utajované vládní organizace."

Zmínka o tajné vládní organizaci mě docela začala zajímat, ale chtěla jsem mu ukázat, že mě jen tak neopije rohlíkem. Vytáhla jsem si z kapsy telefon, napadlo mne, že napíšu otcovi, aby mi z tohohle vytáhl, ale on ten zatracený telefon zmerčil dřív, než jsem stačila vybrat kontakt.

"Ten mobil," řekl pevným hlasem a nastavil ruku, abych mu ho dala. Teď jsem se na něj musela podívat. Tvářil se přísně, i když to jeho mladé tváři vůbec neslušelo. Neochotně jsem mu mobil položila do nastavené dlaně a on ho vypnul a schoval do své kapsy. "Jen pro tvé bezpečí," dodal vážně. Kdyby to řekl jízlivě, byla bych o dost radši.

"Pane Keighte, máme stále namířeno na původní místo?" ozval se řidič. Zvedl pohled k přednímu sklu.

"Jistěže. Stále jedeme na letiště," hodil u toho takový pohled, až mě zamrazilo.

"Na letiště?" vyhrkla jsem okamžitě. Joshua Keight přikývl. Strnula jsem a zírala z předního skla neschopna slova.

Nakonec se ukázalo, že letiště kam jsme měli namířeno, nebylo hlavní letiště v Londýně, ale jen takové malé polní letišťátko, kde měli letadla, která byla používána jako zemědělské stroje. A pak jedno o trochu větší. Byl to malý tryskáč, takové používal můj otec, když létal někam za prací. Nikdy nelétal s komerčními aerolinkami.

Podívala jsem se na hodiny, které měli v malé podivně a neuklizeně vyhlížející "čekací hale". Ukazovaly něco po desáté. To už otec určitě zjistil, že nejsem doma a že ochranku někdo omráčil. Možná mě najde včas, než někam odletím.

Taky mi došlo, že klást odpor, byla ta nejhorší věc, co mě mohla po výstupu z auta napadnout. Pan agent Joshua Keight předvedl svou sílu tím, že mi ruku zkroutil za zády o trochu víc, než měl a mě teď bolí. A on za mnou pořád chodí a ptá se, jestli nechci nějaký led. Vždycky jen mlčím, hodím po něm zlostný pohled a on zase odejde na druhou stranu místnosti, kde se opře o zeď a pilně mě sleduje.

Mě začínala být zima, protože ve vydlážděné místnosti se fakt moc tepla nezdržuje. Objala jsem se pažemi a zírala do prázdna. Joshua si začal poklepávat nohou o podlahu, což se v té místnosti hodně rozléhalo a vyluzovalo to tak strašidelný zvuk.

"Můžeš toho nechat?" okřikla jsem ho jedovatě. Ušklíbl se a přestal s tím. Tohle mě tak štvalo, ten jeho klid a pohoda. Možná, že bych já sama byla víc v klidu, kdyby na mne mířil nabitou malorážkou a snažil se vypadat, jako tvrďák.

Tiše přešel místnost a sedl si o jedno sedátko vedle, než jsem byla já.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zoey Zoey | Web | 23. dubna 2014 v 13:20 | Reagovat

Věděla jsem že to bude on :3 Zatím se mi to líbí, zvlášť to s tím dementním idiotem, čajem o páté, a padajícím listem :D Zatím to bere holka 'docela' v klidu, ale Joshua vypadá celkem oukej :D

2 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 23. dubna 2014 v 19:50 | Reagovat

Je to zajímavá kapitola a hodně zajímavý týpek. Hezký jméno - Jashua. Líbí se mi, jak to jméno, tak celkově. Vypadá, že hraje na férovku a dělá co řekne. Škoda, že ho neposlechla hned. Mohla si ušetřit bolest :D Jdu hned na další část... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|