ERROR|2. kapitola 3/3

21. dubna 2014 v 14:06 | Berry Lettyen's |  ERROR

{NIKKI}

Trochu jsem se zarazila, když jsem zdolala schody do letadla a viděla vnitřek. Jo, bylo to docela dost slušný soukromý letadlo. Posadila jsem se do sedadla, co nejblíž k oknu a pozorovala, jak se tam pan Maxwell - který vypadal na docela hodného člověka - a Joshua Keight o něčem dohadují. Oba dva do té debaty byli dost zapálení a já se na ně mohla jen koukat. Asi bych si nepomohla, kdybych mezi ně skočila, ale ono se to poddá.



Opřela jsem se o sedadlo a dál jen hloubavě hleděla z okna. Kéž bych tak u sebe měla mobil, zapřála jsem si. O chvilku déle mě to napadlo. Joshua Keight mi půjčil svou bundu a mohl by v ní mít i můj telefon. Sundala jsem si ji a začala prohledávat všechny kapsy. Nenašla jsem vůbec nic. Tak jsem to zkusila ještě jednou, až jsem v náprsní kapse nahmatala něco, co by mohl být můj mobil. Rozepnula jsem kapsu a vytáhla z ní věc ven. Můj mobil to nebyl, ale jen pár papíru z toho hned ten navrchu popsaný. Podívala jsem se na to.

20:00
Chateu de Borx
Rakousko-francouzské hranice

Přemítala jsem, co by to mohlo být. Zprvu se to tvářilo, jako adresa, ale potom víc, jako místo určení. Skoro jako kdyby to byly GPS souřadnice. Otočila jsem papír a opravdu na jeho druhé straně byly GPS souřadnice. Uslyšela jsem duté rány, jak někdo šel po schodech. Urychleně jsem se mrkla z okna a opravdu tam nikdo nestál, rychle jsem schovala papíry zpátky do náprsní kapsy bundy, nehledě na to, jak jsem je omylem zmuchlala. Bundu jsem odstrčila na sedadlo vedle mne.

Joshua Keight si sedl vedle mne - znovu. Pan Maxwell jen prošel kolem nás do kokpitu. Ten chlápek musel být opravdu všestranný řidič.

"Kam se mě snažíš dostat?" řekla jsem jedovatě. Nehodlala jsem s ním mluvit slušně, to prostě nešlo. Obrátil se na mne a chvíli přemítal, jestli mi to má říct.

"Do sídla OD," zamručel nakonec.

"Což je jaká země?"

"Rakousko. Je to více či méně v horách."

Jeho zvláštní úsměv mě trochu polekal, ale raději jsem se otočila k oknu a sledovala, jak letadlo i s námi pomaloučku vyjíždí z hangáru. Věděla jsem, že před hangárem je dlouhá rovná rozletová plošina, takže jsem se nemusela bát toho, že se s námi letadlo zhroutí k zemi a to ani nebudeme ve vzduchu.

Hodně dlouho jsem mlčela a jen koukala z okna. Vlastně asi tak půl hodiny. Letěli jsme pomalu, očividně nikam nepospíchali, i když to letadlo by mohlo letět rychleji.

"A proč mě ta tvá protivládní organizace potřebuje?" promluvila jsem nakonec. Joshua začal vrtět hlavou.

"Takže zaprvé, není to protivládní organizace, ale vládní. A za druhé, my tě nepotřebujeme, my tě jen máme ochránit."

"Ach tak. Takže to vaše organizace pomáhala přepisovat dějiny?"

"Ne, to ne. V době, kdy Unie ovládla svět, OD ještě ani neexistovalo. Ale vzniklo chvíli po tom, co se uzavřelo příměří s Americkou federací, které však vzniklo násilím, i když nemělo. OD je vlastně takový opatrovník Evropské unie, aby neudělala nějakou blbost," ve vzduchu viselo ještě pár nevyřčených slov.
"Myslel jsi další blbost."

"Ne i ano."

"Americká federace si očividně musí myslet, že Unie je slabá, když s ní příměří a spolupráci uzavřela v takovém míru," namítla jsem a vzpomněla si na hodiny dějepisy, kde nám to tolik vtloukali do hlavy. Tehdy to možná chyba byla, ale my se dokážeme bránit, máme lepší zbraně, než oni. Protože Americká federace nemá žádné zbraně. Přesně tohle říkávala naše učitelka dějepisu. V Evropskou unii věřila víc než v cokoliv jiného na téhle planetě.

"Ne, v míru to rozhodně nebylo. Ta 'oficiální' verze pro lid, je vážně chybná. Protože v míru to vůbec nebylo."

"A jak to můžeš vědět? Když si v té době nežil?" odvětila jsem mu.

"A jak to můžeš vědět ty?" ušklíbl se. Tím mne naprosto uzemnil.

"Ale no tak děcka. Nebudeme přece hádat, když je tu s váma i jeden pamětník."

Ozvalo se z reproduktorů na stropě hlasem pana Maxwella. Vzhlédla jsem nahoru a snažila se najít ten reproduktor.

"Vy to všechno slyšíte?" zeptala jsem se překvapeně.

"Jistěže. Slyšel jsem každý vaše slůvko. A pokud fakt chceš vědět, jako to bylo, holka. Jsem ochotnej ti to říct. A Joshuovi samozřejmě taky, i když ten to už zná nazpaměť."

Joshua souhlasně zamručel. Mručení mu šlo, měl to skoro jako druhý jazyk. Skoro.

"Tak povídejte, co se tam stalo," chtěla jsem po něm. Letmo jsem se podívala z okna a přišla na to, že už jsme ve vzduchu. Ani jsem to nepostřehla. "Tedy pokud vás to neodvede od pilotování," dodala jsem zpětně.

Pan Maxwell se z reproduktorů srdečně zasmál.

"Byl jsem tehdy ještě hodně mladý, možná o něco starší, než vy dva. A byl jsem tam, na tom shromáždění. Jako bodyguard tehdejšího předsedy Rady a… opravdu bylo na zástupce Americké federace použito násilí, i když se to nikde nepublikovalo. Násilím a vyhrožováním byli zástupci Federace donuceni, podepsat smlouvu o tom, že zničí všechny své zbraně a že budou s Unií spolupracovat. Byl jsem tam a byl jsem nucen to násilí páchat. Děsilo mě to tehdy a děsí mě to stále. Pořád si totiž nedokážu odpustit, jak hroznou věc, jsem tehdy provedl."

Polkla jsem. To jsem vážně nevěděla.

"Takže tohle je pravda? Ne to, co nám navykládali všichni ostatní?" ptala jsem se něco tišeji, než jsem chtěla.

Z reproduktorů se ozvalo souhlasné zamručení. Tak od něj očividně má Joshua Keight to svoje mručení. Ticho, které na chvíli nastalo, prořízl zvuk vyzvánění. Joshua Keight vyskočil ze sedadla a začal hledat po kapsách telefon. Nakonec jej našel a odešel do zadního prostoru. Otočila jsem se na sedačce, abych mohla koukat přes její kraj. Joshua stál otočený ke zdi a s někým velice tiše promlouval. Hrozně moc jsem chtěla vědět s kým, a proč ho to ten hovor donutil být, tak pohotovým.

"Jasně…výborně to fajn…vážně…to jsem nečekal…jistě…" bylo asi tak všechno, co jsem z toho hovoru zaslechla. Byla jsem z toho zmatená, protože, co to sakra mělo být? Jakmile se začal otáčet čelem ke mně, sklouzla jsem urychleně zpátky na zadek.

Přišel k sedadlům a se zarputilým pohledem hleděl kolem. Sedl si a z bundy, kterou předtím pověsil na sedačky vytáhl kus papíru. Z té kapsy odkud jsem ty papíry vzala já. Vyndal z bundy ještě tužku a otočil se k opěradlu v uličce, aby něco připsal k řádkům, které už na papíru byly. Nenápadně jsem se naklonila, abych se mohla podívat, co tam připisuje. Zahlédla jsem jen něco, co by mohla být buď jednička, dvojka nebo trojka, protože psal hrozně divně.

Dopsal to a schoval papír zpátky do bundy. Jakmile se na mne podíval, už se tvářil, jako… jako Joshua Keight.

"Dobře, Nicole. Rozhodl jsem se ti vrátit tvůj telefon," řekl, jakoby to pro mne měla být nějaká pocta. Ale mě jen naštvalo, jak mi řekl Nicole. Už tak dlouho mi všichni říkali jenom Nicole a ne jako tehdy máma Nikki. Chybělo mi to.

"To je fajn. Ale já jsem Nikki. Joshi."

Zavrčela jsem na něj a on nad zkomoleninou svého jména překvapeně povytáhl obočí. Stále mě sledoval, když z kapsy u kalhot vyndal můj telefon a podával mi ho. Sotva se mi dostal do rukou, už jsem zabrouzdala do kontaktů.

"Ani na to nemysli. Tvou SIM kartu jsem vyhodil, aby tě přes ni nikdo nemohl najít."

Zůstala jsem na něj zírat, jako opařená.

"Cože si?"

"Zničil tvoje telefonní číslo, nikdo se ti nedovolá a nikdo tě tak ani nenajde. Bezpečností opatření."

Obdařila jsem ho vražedným pohledem a než jsem se otočila k okýnku tak jsem ho zparodovala. "Bezpečností opatření," řekla jsem sarkasticky. Tohle mě regulérně naštvalo. A rozhodně jsem neřekla, naštvalo. Najednou mi byl celý příběh o tom, jak to vlastně bylo, když Evropská unie dobývala svět, ukradený a chvěla jsem se vzteky na Joshuu Keighta. Plánovala jsem mu při první příležitosti, co nejvíc zavařit.

Jakmile letadlo dosedlo a dveře se otevřely, neváhala jsem ani chvíli a už jsem chtěla být venku. Prohnala jsem proto kolem Joshui Keighta a rychlím krokem jsem došla až k otvoru, jímž se teď dovnitř hnal chlad. Koukla jsem ven a na minutku zůstala vytřeštěně hledět. Nikdy jsem tak velké a ostré hory neviděla. A noc… noc tu nebyla černočerná, ale inkoustově modrá a siluety velehor se vyjímaly ve světle měsíce. Prostě nádhera.

"To je něco, co?" pronesl Joshua Keight, když se ke mně tiše přikladl. Skoro jsem vyskočila z kůže, ve chvíli, kdy promluvil.

"Laskavě mě neděs."

Odsekla jsem mu a otočila se k odchodu. Do těla mě nepříjemně bodal mráz, ale podle toho, co jsem ve tmě, i když světlejší, než na kterou jsem zvyklá, viděla, mi došlo, že dlouho venku nebudeme. Stála jsem na pevné zemi, i když ve vysoké výšce. Nechala jsem Joshuu Keighta, aby mne předešel, a dál jsem šla za ním, zase jsem si od něj držela uctivou vzdálenost nebo bych po něm musela skočit.

Uvnitř jedné z budov jsme se zastavili u zaskleného výklenku. Za sklem seděl podsaditý muž ve středních letech, kterého Joshua oslovil jako Davida. Pokývl na mne a začal něco hledat na počítači. Joshua nervózně poklepával do malého parapetu z naší strany skla. David byl očividně vrátným. Pan Maxwell s námi nepřišel, ale mě to mohlo být docela jedno.

Cítila jsem, jak jsem byla nervózní. Strašně moc. Spíš, jakože nervózně zděšená nebo tak něco, ale prostě mi běhal mráz po zádech a všechno tu bylo zvláštní. Joshua se na mne pokusil povzbudivě usmát. Oplatila jsem mu to obrácením očí v sloup.

"Tak."

Tím na sebe David upozornil a zazubil se na nás. Jeho vousaté svěšené tváři to rozhodně neprospívalo. Vypadal tak ještě unaveněji. Okýnkem šoupnul něco na parapet. Byly to dvě malé vizitky. Joshua se nahnul, sebral je a jednu mi podal. Nezaujatě jsem se na ni podívala. Bylo tam napsané mé jméno a příjmení - samozřejmě zase špatně, zase tam chybělo e - a pak už nic. Z druhé strany měla vizitka sichrhajcku a tak jsem si ji připnula k triku a vítězoslavně se podívala na Joshuu, že mi to nemusel říkat. On jen pokrčil rameny, rozloučil se s Davidem a odešel do chodby.

"Nashle," zamumlala jsem k vrátnému a rozběhla se za Joshuou. Vedl mne ztichlými a tmavými chodbami. Dokud se nezastavil a neodbočil. Přišlo mi, že se podlaha začala lehce svažovat, ale možná se mi to jen zdálo. Světla nad našimi hlavami se rozsvítila, když čidla zachytila pohyb. Došel zhruba tak do půlky chodby, když se zastavil.

"Tohle je ubytovna. Tady budeš zatím bydlet."

Vysvětlil mi. Mou odpovědí bylo jen hm.
"Měla bys tam mít připravené nějaké erární věci. Na převlečení a tak, zítra bys měla mít možnost vybrat si ve skladu něco podle sebe," dodal a podíval se na mne stylem: to je přece jasné, ne?.

"Počkat, takže to tohle bylo plánovaný nebo ksakru co?"

Vyštěkla jsem na něj a rozhodila ruce. Joshuův pohled mě dopálil.

"Jistěže. Přece by takhle velká akce nevylezla z dvouminutového plánování, muselo se to dlouhodobě plánovat. I když s tebou člověk musí všechno plánovat za pochodu."

Ten jeho tón. Jako bych byla žáček v první třídě a učitelka mi vysvětlovala, že mám před zeptáním, zvedat ruku.

"Dobře takže až přijdu a ufiknu ti koule, tak to taky bude dlouhodobé plánování. Jasňačka?" zavrčela jsem na něj ta slova, nahlas a naštvaně. Joshua jen pokrčil rameny a snažil se udržet si neutrální výraz, ale viděla jsem, jak mu škubají koutky.

"Já už jdu. Užij si to."

Odešel. Prostě se jen otočil na patě a odešel chodbou. Světla nade mnou zhasla a tak jsem nad hlavou zamávala rukou a ona se znovu rozsvítila. Podívala jsem se na dveře a vzala za kliku, nešlo to. Klika se ohnula, ale dveře se ani nehnuly. Zmateně jsem se koukala kolem a pak jsem si toho všimla. Vedle futer byl na zdi skener otevíracích karet. Chytré. Ale i tahle chytrost mi nedokázala zmírnit vztek na Joshuu.

Přemítala jsem, čím bych ho otevřela. Žádnou kartu jsem nedostala, až na… že mi to nedošlo hned. Odepnula jsem si z trička jmenovku a povšimla si, že na jedné straně má vyrytý čárový kód. S úsměvem jsem s ní projela skenerem a dveře se s lehkým s cvaknutím otevřely.

Podívala jsem se do pokoje a pohledem zůstala na osobě ležící na posteli. Očividně má nová spolubydlící - teda, doufala jsem, že to bude ženská -, světlo ani otevření dveří ji nevzbudilo, tak jsem pomalu vkročila do pokoje. Sotva jsem došlápla na podlahu v pokoji, ozvalo se zavrzání. Vrzací podlaha, už očividně tak domyšlená nebyla.

Osoba na posteli vylétla do sedu a mířila na mne automatickou puškou a baterkou s ostrým světlem. Světla na chodbě už mezitím znovu zhasla. Žena - teď už jsem jí viděla do tváře - na mne vykřikla.

"Desátník Maaike Nadiarová! Ani hnout nebo střelím!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 22. dubna 2014 v 8:40 | Reagovat

Je to skvělý!:3 A ty předchozí části taky:3 To jsi měla napsané dopředu, nebo tě ta povídka tak chytla?:-D

2 Zoey Zoey | Web | 23. dubna 2014 v 13:51 | Reagovat

Josh je lepší než Joshua :D Boží :3 A ten konec? WTF??? Myslíš že jsem schopná čekat? Jdu ti ukrást notebooka :D

3 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 23. dubna 2014 v 20:02 | Reagovat

Víš co mě zaráží? Proč se ani jednou nezeptala, proč ji chcou chránit. Nebo mi to nějak uniklo? :-) Jinak je to geniální kapitola. Ten konec! Sakra, co to je za magora, že spí s puškou? Tak té bych se bála. Ale uvidíme, jaká bude, snad v pohodě. A musím souhlasit se Zoey, Josh je lepší než Joshua. A je prostě boží! :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|