ERROR|3. kapitola 2/2

5. května 2014 v 1:31 | Berry Lettyen's |  ERROR
Part 1


{NIKKI}



V šoku jsem zůstala stát na místě. Krev mi tuhla v žilách. Zbraní už na mne mířili několikrát, ale ne nikdy tak velkou a tak nebezpečně vyhlížející. Absolutně jsem netušila, co mám dělat a tak jsem jen bezbranně ukázala svou kartu se jménem. Maaike Nadiarová si na ni posvítila a přečetla tak tučně vytištěná písmena na ní. Bylo to mé jméno. Pak sklopila zbraň a souhlasně kývla. Vypnula ostré světlo baterky a rozsvítila měkké nažloutlé světlo lampičky.

"Moc se omlouvám. Říkali mi, že sem přibude někdo nový, ale vážně jsem netušila, že ve dvě ráno."

Když Maaike nepouštěla hrůzu, vypadala, jako vcelku normální žena okolo dvaceti. Pokusila jsem se lehce pousmát, ale byla jsem stále trochu v šoku z toho, jak na mne mířila. Asi po deseti vteřinách mlčení se Maaike ušklíbla.

"To tam budeš stát celou noc nebo co?" zahuhlala na mne a já na svém místě přešlápla. Maaike obrátila oči v sloup a já se konečně pohnula až k té druhé posteli, co byla u okna. Maaike se na tváři objevil úlevný pohled, stále však měla ruku na svojí pušce. Nedůvěřovala mi. "Myslím, že když půjdem spát, bude to vyhovující ne?"

Přikývla jsem a podívala se na hromádku erárního oblečení, která byla na posteli určené mně. Ani se mi nechtělo převlékat, jen jsem ze sebe skopla boty a oblečení hodila na kobereček u postele. Maaike na mne stále hleděla a tak jsem si pomalu zalezla pod studenou deku. Jemně jsem se otřásla. Maaike se pousmála a zhasla lampičku.

Byla jsem zticha asi deset vteřin, než jsem se pořádně probrala z toho šoku.

"Mimochodem, jsem Nikki."

Představila jsem se jí, i když to už si mohla přečíst na mé kartě.

"Já vím, Nikki," odvětila Maaike upřímně. Vypadala, že by mohla být fajn, ale zatím jsem nemohla pořádně soudit. Už jsem nic neřekla. Maaike po chvíli začala pravidelně oddechovat a oznámila mi tak, že už spí. Vylovila jsem z tepláků telefon a podívala se na čas, něco po druhé ráno. A já se vůbec necítila unavená. Naopak, přišla jsem si, že bych klidně vyhrála maratonský běh. Stalo se toho hodně na jednu noc.

Chvílemi jsem spala jindy jsem jen koukala po ztemnělém pokoji. Nedokázala jsem se na nic soustředit, protože mi toho v hlavě běželo moc najednou. A když jsem konečně na chvíli usnula, vždy jsem zjistila, že to nebylo na víc než deset minut. Nakonec jsem v půl šesté potichu vstala z postele, obula si boty a vyklouzla z pokoje. Rozhodla jsem se najít sprchy. Potřebovala jsem studenou vodu a bloudit po pokoji a hledat dveře do koupelny se mi nechtělo. Určitě tu někde na chodbě museli být sprchy nebo aspoň nějaká umývárna. Teda, alespoň jsem to předpokládala, protože tu bydleli vojáci.

Nakonec jsem po chvíli bloudění sem a tam sprchy opravdu našla. Jedny dveře vedly na dámské a druhé na pánské. No jasně. Otevřela jsem tedy dveře do dámských sprch a uvítala, že v místnosti nikdo nebyl.

Nahrnula jsem se k umyvadlu a pustila proud ledové vody. Opláchla jsem si jí obličej a hned jsem byla zpátky ve stavu, kdy jsem byla schopna fungovat nebo jít spát. Vypnula jsem tekoucí vodu a podívala se na zrcadlo nad umyvadly. Nevypadala jsem zrovna nějak úžasně. Vlasy jsem měla rozcuchané a pod očima temné kruhy z nedostatku spánku. Káva, to bylo to, co jsem potřebovala. Káva nebo spánek.

Obrátila jsem oči v sloup. V zrcadlech se odrážel výhled z malého okýnka u stropu. Vypadalo to, že zrovna vychází slunce. Ušklíbla jsem se a přeběhla koupelnu na druhou stranu k okýnku. Chytila jsem se za parapet a přitáhla se nahoru. Byla to docela makačka, ale nakonec se mi na chvíli podařilo se vzepřít na rukách a podívat se z okna.

A za tu námahu to stálo, venku jsem viděla, jak přes ty vysoké zasněžené vrcholky proudí sluneční světlo a odhání tmu. Sníh se lehoulince červenal a nahrazoval tak červánky. Pozorovala jsem, jak se obloha mění z temně modré ve světlejší modrou až do lehce nachové barvy. Ruce mi, ale vypověděly službu a já žuchla na zem. Slušně jsem si narazila zadek, protože jsem to vůbec nečekala a podlaha byla docela tvrdá. S nadáváním jsem se sebrala ze země, z toho vyplynulo ponaučení - na východ slunce se koukej, jenom když pevně stojíš na zemi.

Zavrtěla jsem hlavou a rozhodla se odejít z místnosti. Na chodbě jsem málem vrazila do člověka vycházejícího z vedlejších dveří. Okamžitě jsem o krok ustoupila a zvedla ruce, jako když se vzdávám. Zvedla jsem oči, abych se mu mohla omluvit, ale sotva jsem to udělala, málem jsem se rozpřáhla, abych mu mohla vrazit facku. Teprve teď mi to došlo.

"Ty zasranej bastarde!" vykřikla jsem na něj. Joshua na mne zůstal překvapeně koukat.

"Co to prosím?"

"Ty zasranej bastarde! Já jsem věděla, že už jsem tě někde viděla!"

Joshua nad mými slovy jen pokrčil rameny a začal odcházet. Ne, tentokrát ne. Vyběhla jsem za ním a chytila ho za límec. Donutila jsem ho tak koukat se na mne.

"Ty!" nenapadalo mne v tu chvíli žádné vystihující slovo, tak jsem mu jen zabodla prst do hrudi a pokračovala v tom, co jsem mu chtěla říct, "Ty, že mi nedošlo hned, že jsi to byl ty v tom obchoďáku! Ty idiote! Já to věděla!"

"A co s tím má být? Tak jsem to byl já. A co?"

Pustila jsem ho a obdařila vražedným pohledem. Teď už nikam neodcházel.

"Nico- Nikki. Proč to pořád řešíš? Nebylo by jednoduší prostě nechat to plavat a zkusit mě jednou poslouchat?"

Zoufale jsem rozhodila ruce. Už jsem toho měla dost. Povzdychla jsem si a nerozhodně se podívala na Joshuu a snažila se přijít na to říct něco chytrého.

"Já tě budu poslouchat. Jen mi prosím řekni proč tohle všechno, proč zrovna já? Já… prostě to nechápu."

Zlost mě přešla. Teď už jsem byla jen zoufalá. Joshua ovšem nevypadal, že by můj dotaz pochopil. Mlčky jsem na něj koukala, jak si to přebírá v hlavě.

Byl docela průměrný, sice vysoký, ale s hnědýma očima a světlejšími hnědými vlasy, které se mu trochu kroutily. Ostré rysy mu nechyběly. A stejně tak mu nechyběl ani temperament. No, že tenhle kluk dělal tajného agenta mi v tu chvíli téměř nepřišlo, ale kdoví kolik mu bylo. Jediné, co jsem z jeho vzhledu dokázala odhadnout, bylo, že byl mladý.


"…takže by bylo fajn, kdyby ses snažila spolupracovat," dokončil větu a významně se na mne podíval. On už mluvil?

"Echm?" dostala jsem ze sebe, protože mi bylo trapné říkat co? Joshua obrátil oči v sloup a začal mluvit od začátku.

"Že tě prostě musíme udržet v bezpečí. Protože po tobě jde očividně někdo, kdo by tě rád viděl mrtvou. A proto bys s námi - se mnou - měla spolupracovat."

Vlastně nic nového. Jenže Joshua na mne hleděl takovým tím pohledem, že je zatím ještě něco jiného, co by mi rád řekl, ale nemůže. Chvíli jsem se na něj upřeně dívala a snažila se očima přimět, aby mi to řekl. S tím to ani nehnulo.

"Víš ty co Joshi? Ukaž mi ten váš úžasný sklad oblečení. Ráda bych taky chodila v něčem jiném než jsou starý otrhaný domácí tepláky."

Podotkla jsem, když už bylo mlčení nesnesitelné. Pokývl hlavou a naznačil mi, ať jdu za ním. Nechala jsem ho zpočátku jít zase kus přede mnou, ale asi tak po pěti metrech chodbou jsem ho doběhla a šla vedle něj. Překvapeně se na mne podíval a téměř nespatřitelně se usmál. Raději jsem zabořila pohled do země a šla poslušně vedle Joshui.

Sklad oblečení byl jako jeden obrovský šatník. Oblečení tu bylo seřazené podle velikosti, barev a možná snad i střihu a druhu. Na vteřinku jsem na to vyjeveně koukala, ale fakt jen na vteřinku. Popravdě jsem čekala spíš místnost s hromadou oblečení, kterou se budu muset prodírat. Zaběhla jsem k tričkům, tam jsem sbalila dvě zelená trička - no je pravda, že barvy opravdu moc pestré nebyly - a k tomu vzala jedny maskáče - džíny nebyly k dostání, ale Joshua je měl, čím to? - které se aspoň trochu daly. Spodní prádlo a boty jsem měla svoje, tak jsem doufala, že by mi mohlo ještě chvíli vydržet. Cestou ven jsem ještě sáhla po mikině.

Joshua celou tu dobu stál před skladem, jakoby tam hlídal. Ležérně se opíral o zeď, nehledě na to, jak to bylo nevhodné. Když jsem prošla kolem něj, šťouchl do mne.

"Stav se po snídani u placu," řekl mi a s úšklebem se tam dál opíral. Zůstala jsem na něj koukat s pootevřenou pusou, ale uvědomila jsem si to naštěstí včas a než jsem stačila ztratit i zbytek své důstojnosti odešla jsem chodbou, kterou jsme předtím přišli.

Co si to do háje myslel s tím stav se, jako bychom byli nějaký nej přátelé nebo jako bych já byla nějaký hej ty počkej. Alespoň mohl být trochu konkrétní, jak jsem měla sakra pochopit u placu? Ani jsem nevěděla, kde se tu snídá. Bylo to sice hezké, ta jeho familiárnost, ale měl trošku zbrzdit.

Šla jsem rychlou chůzí a díky mým myšlenkovým pochodům jsem se dostala někam, kam jsem nechtěla. Věděla jsem, že jsme jednou odbočovali a teď jsem stála na rozcestí dvou chodeb. Těkala jsem pohledem z jedné na druhou. Nakonec jsem vpadla do té pravé. Když mi chodba a zdi začínaly být matně povědomé trochu se mi ulevilo. Vážně jsem se nechtěla ztratit a vážně ne tady.

Odtušila jsem, že by dveře, které jsem si vybrala - zhruba v půlce chodby, úplně stejné, jako ty, za nimiž se skrýval pokoj Maaike - mohly být od pokoje, kam jsem se chtěla dostat. Už jsem si chtěla sundat kartu, kterou jsem měla zase sichrhajckou přišpendlenou k tričku, ale včas jsem si všimla, že dveře nejsou úplně dobouchnuté. Strčila jsem do nich špičkou boty a byla ráda, že jsem nemusela pokládat čisté oblečení na zem, která se sice jevila, že by se z ní dalo i jíst.

Bezmyšlenkovitě jsem vešla do pokoje a už jsem za sebou chtěla zavřít, načež jsem si všimla, že tahle místnost nevypadá, jako pokoj, v němž jsem tuhle noc spala. Zarazila jsem se a ztuhla jsem na místě. Za kovovým stolem seděl podsaditý pán, středního věku. Ovšem vypadal, že by vlastníma rukama zvládla přeprat někoho tak desetkrát většího.

Všiml si mě a zvedl hlavu. V hlavě jsem si představovala, jak na mne začne křičet, co tu dělám a ať vypadnu, ale nic takového se nestalo.

"Ty jsi Nicole, že ano?" to jsem vážně nečekala, že řekne. Nezmohla jsem se na slovo a tak jsem jen přikývla. Muž se zvedl ze své židle, obešel stůl a přišel ke mně. Napřáhl ruku, zmateně jsem si přehodila oblečení do druhé ruky, abych mu mohla potřást pravačkou. "Já jsem Ulrich Dieter, ředitel OD."

Aha. Takže očividně poznávám chlapa, který stojí za tím, že jsem tady.

"Nicole Smitheová," představila se taky. Ulrich přikývl a pustil mou ruku. Tmavé vlasy mu protkávaly sem tam šediny, ale jinak vypadal velice upraveně. Přešel k židli na venkovní straně stolu.

"Posaď se, nebudeš přeci celou dobu stát."

Nakázal mi s úsměvem, ale jeho hlas byl pevný a autoritativní. Nedovolila bych si ho neposlechnout. Přiťapkala jsem k židli a než jsem se na ni posadila, Ulrich mi vzal z ruky oblečení a položil jej na jednu ze skřínek, které byly kolem zdi. Neobratně jsem se usmála. Sám se pak posadil do svého křesla.

"Čaj nebo kávu?" zeptal se, se vší vážností.

"Čaj."

Vyhrkla jsem a Ulrich se s úsměvem natahoval pro konvici za sebou.

"Ach vy Britové. Čaj vždy zůstane vaší pochutinou," zasmál se a podával mi nalitý šálek s podšálkem.

Šálek jsem přijala a podívala se na Ulricha. "Osobně si myslím, že už si nemůžeme říkat Britové. Teď jsou spíš všichni občané Evropské Unie."

Snažila jsem se zakrýt aroganci, která se mi při těch slovech kradla na jazyk, ale upřímně řečeno, já jsem vždycky říkala všechno tak, jak mi to znělo v hlavě. A to i v tu nejméně vhodnou chvíli. Pokrčil rameny a upil ze svého šálku horkou tekutinu. Napodobila jsem ho.

"Víš Nicole, rád bych si s tebou popovídal. Vypadá to, že máš zajímavý náhled na dnešní svět."

Podotkl a postavil šálek na talířek. Upřeně jsem na něj hleděla a snažila se vyčíst cokoliv, co by mi o panu Ulrichu Dieterovi řeklo trochu víc. Při tom zírání jsem ouško svého šálku svírala tak pevně až mě z toho začaly bolet prsty. Povolila jsem stisk a postavila šálek na talířek, který jsem držela v druhé ruce.

"Co bych o tom měla říct? Že je to společnost, která potřebuje pořádnou dávku emancipace?"

Povytáhla jsem obočí a udělala to, co jsem už tolikrát viděla u svého otce. Sklouzla jsem očima z Ulricha na svůj šálek, abych mu tak dala najevo, že jsem si tím jistá a že mě tahle konverzace docela nudí.

"No to jistě. Ale kdyby ji dostala, myslíš, že by to bylo v pořádku? Nemyslíš, že se lidé začnou bouřit, když jim někdo tu volnost dá?"

Teď jsem se pevně podívala do očí. "Ale pane Dietere, to je přece jasné."

Ulrich souhlasně přikývl.

"Jsi chytrá Nicole. Víc než bych čekal. Když budeš chtít, dokážeš toho hodně."

Změřil si mě pohledem. Dlouhou chvíli jsme si vzájemně hleděli do očí. Já v těch jeho viděla cosi zvláštního, ale nedokázala jsem říct, co to bylo. Hodně by mě zajímalo, co si on myslel o mně. Z ničeho nic se rozesmál. Opravdu hodně, skoro mi to přišlo v tu chvíli nepřípustné.

"Vítej v OD, Nicole. Věř mi, že ty se tu neztratíš."

Pozvedla jsem šálek. "Děkuju, pane Dietere," řekla jsem a napila se.

Věřila jsem tomu chlapovi? Vůbec ne. Připadal mi hodně zvláštní. Skoro až proradný, dokázal by jít přes mrtvoly za čímkoli. A taky mi to jasně dokázal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 5. května 2014 v 10:02 | Reagovat

Zajímavá kapitola. Vypadá to, že s novou spolubydlící vycházet bude, nebo aspoň doufám. A v té šatně bych chtěla být! Já bych se tam vším prohrabovala a vzala si o hodně víc oblečení než Nicole. :D A ten ředitel se mi nelíbí. Předtím působil docela v pohodě, ale teď už ne. Taky bych řekla, že je proradný. Asi má nějaký vnitřní pohnutky. Už se těším na další kapitolu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama








NAŠE IKONKAKOMU FANDÍMESPOLUPRÁCE

|© Berry Lettyen's & Nox 2012 - 2014|design © Berry Lettyen's|všechna práva vyhrazena|